Morfium
Szczepan Twardoch
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/323743/bmid_morfium-92H-323743.jpg
4
45
45
Varšavan Konstantin Willemann, syn německého aristokrata a popolštěné Slezanky, si z patriotických hesel a tradice posvěcené krví hrdinných vojáků nic moc nedělá. Je to cynik, lotr a bonviván. Nevěrný manžel a špatný otec. Konstantin se jen neochotně zapojuje do zářijových bojů roku 1939 a po porážce Polska se stává členem tajné organizace. Nechce být Polákem, nechce být Němcem. Touží jenom po další lahvičce morfia a po tom, aby se mohl vrátit ke svému zhýralému životu plnému luxusu, žen, drog a alkoholu. Szczepan Twardoch dokázal něco, co se v polské próze vidí jen zřídka — stvořil antihrdinu, kterého nemůžete nemilovat. Mladému spisovateli se povedlo ukázat slabého, rozervaného člověka zamotaného do světových dějin takovým způsobem, jakým to umí jenom ti nejlepší — Witkiewicz, Gombrowicz, Littell. Bláznivý, ďábelský a troufalý román.... celý text
Přidat komentář
Prvních několik desítek stran jsem bojoval s tím, že to na mě působí jako kdyby Irvine Welsh se zajel podívat do Varšavy okupované nacisty. Ačkoliv jsem s tím tak trochu počítal. Doslova jsem nesnášel hlavní postavu. V jednu chvíli se to však zlomilo a já se nechal bavit tím schizofrenním vyprávěním. Tohle je jiná válečná Varšava než třeba v Pianistovi. Zatímco Wladyslaw Szpilman se v děsivých kulisách skrývá před "lovci židů", Konstantin Willemann si nechává vpálit do žíly svou dávku morfia od ruské kurvy. A ačkoliv to zpočátku je slušná drogová jízda, postupně morfium přestává být tou klíčovou substancí, mění se charakter hlavního hrdiny, mění se svět kolem. Nakonec i ta ruská kurva dostane lidštější tvář. Na konci jsem byl rád, že je po všem.
Už od začátku knihy jsem měla pocit, že se celý děj (i autor sám) veze na vlně LSD. Bavila mě forma, jakou je dílo psáno, bavilo mě, jak aktér o sobě mluví jak v ich formě, tak i v er formě. Bavilo mě, jak se dej místy ubíral sem a zároveň tam, ale hlavně sehnat morfium.
Potřebuji více knih od polských autorů.
Nevěděl jsem co čekat od tohoto Polského autora a ano byl jsem mile překvapený. Kniha je velmi naturalistická, drsná a krutá, ale takový byl prostě život na začátku Druhé světové války v Polsku. Rodinné vztahy hlavního hrdiny ať směrem k rodičů, tak k vlasntí rodině jsou velmi komplikované a složité, nehledě na národnostní problémy. Hořkost z prohry bleskové války a do toho závislost na alkoholu a drogách....
Toto dílo asi nebude pro každého, ale mě bavilo až do konce a můžu jej doporučit.
Netradiční styl vyprávění a velmi zajímavý příběh dělají z knihy velice příjemný zážitek.Východní literatura má dalšího skvělého autora.A poklona super nakladatelství Host.To nezklame.
Jedním slovem fascinující, ale také horko těžko popsatelné...
... autorův způsob psaní mi naprosto sedl a kniha mě zcela pohltila. Hlavní hrdina i "substance", která ho doprovázela a komentovala jeho činy, včetně osudů okolních osob, procházeli nelehkými časy počátku druhé světové války. Ta tak byla vylíčena očima polsky vychovaného Němce Konstantina Willemanna, který byl unášen okolnostmi a osobami, s nimiž se setkával. Sám nebyl nikterak iniciativní a jen se pokoušel pochopit, kdo je on sám a proč to dělá...
Po trochu pomalém rozjezdu mě kniha úplně vtáhla a čtení jsem si vyloženě užívala. Styl autora mi seděl, přišel mi lehce vtipný, ale ne násilně ironický a opravdu jsem to měla tak, jak se píše na obálce - že i když je hlavní hrdina opravdu blb, tak si ho stejně oblíbíte. Hvězdičku navíc za konec - nemám ráda americké happyendy.
Tak, morfium vpichnuté, mohutne účinkujúce, prudké a tučné....skvelá kniha...síce mi chvíľku trvalo, kým som sa dostal do autorovho rytmu, ale potom to už bola jazda, hm... dokonca sa tam mihlo aj vojnové Slovensko a Maďarsko....prišiel som si teda na svoje, postupný prerod hlavného hrdinu z bezcharakterného hajzlíka do lepšieho človeka, škoda, že sa to neskončilo dobre, ale aspoň už má po starostiach a nemusí riešiť banality, hm....
Baví mě, jak kniha působí různě na různé čtenáře. Já Morfiem prolítla zběsile a hladově, bavila mě každá minuta a nějaké pomalé rozjíždění nebo nutnost maximálně se soustředit jsem nepociťovala - ponoření do knihy přišlo samo, rozhodně jsem neměla dojem, že čtu nějakou "náročnou" četbu. Byla to zábava a jízda! Miluju pasáže, kde na povrch prosvítá Twardochovo filosofické vzdělání, ale stejně tak jsem si užívala dialogy a epizody na jeho cestě ke... konci.
Nejvíc jsem si zamilovala černou bohyni, podivnou stínovou postavu, která Konstantina většinu času doprovázela. Neméně mě baví Twardoch a jeho reakce na neustálé dotazy, kdo nebo co má ta černá tentononc být: „Občas, když jsem byl strašně znuděný, tak jsem řekl nějakou kravinu. Ale většinou říkám pravdu — nemám tušení.“
Tlustý knihy jsou zlo. To je jako jet bezdůvodně delší cestou, hrát fotbal 300 minut, dělat sex hodinu nebo kadit dvakrát za sebou. Jakej k tomu má někdo důvod? Že je to zbytečnost a ztráta času se mi tentokrát opět potvrdilo.
Štěpán Tvrďoch se s tím moc nemaže a jede knížku hlava nehlava - střídá časy, vypravěče, přítomnost a flešbeky jako by se nechumelilo. Asi tu knížku psal v létě, to totiž nechumelí. Zábavný je to asi prvních pět stran, potom je to otravný asi jako skelná vata v ponožkách.
Hlavní hrdina je bastard, což je dobře, jenže tenhle je akorát tak bastard a k tomu nezajímavej. Ze začátku se trochu naflákne morfiem takže jsem očekával My židi ze stanice ZOO, ale prdlačky - pak už bylo drog pomálu. I na dovolený v Chorvatsku jsem se víc zdrogoval než tenhle vořežprut v Polsku. Místo drog příchází na řadu nekonečný monology, nekonečný resumé, nekonečný flešbeky do minulosti a nekonečný rozebírání polských armádních jednotek. Jelikož jsem nestudoval maturitní obor Polské milice, odbojové svazy a dějiny všeho v Polsku ve třicátých letech, kniha mi vůbec nic nedala, přičemž si myslím, že ty stovky (zbytečných) reálií a pomrkávání pochopí tak maximálně stodvacetiletí polští historici.
No a mezitím vším se odehrává děj, kterej je tak na 40 stránek a končí tak lacině, že jsem měl chuť knížku okamžitě zapálit.
Morfium není oddychovka na víkend. Příběh se relativně dlouho rozjíždí a od svého čtenáře vyžaduje maximální soustředěnost. Kniha bolestně niterná. Jde v ní především o člověka. O to nejhorší v člověku, co může vyrůst do obludných rozměrů. A vy si to zamilujete. Bude vás mrazit a nebudete knihu chtít odložit. Jenže občas budete muset, protože je až příliš silná.
Tak tuhle knížku Beata Szydlová na nočním stolku mít asi nebude. Szczepan Twardoch nahlíží na citlivou polskou minulost optikou rozervaného německo–polského anti–hrdiny, který po zhruba šedesáti stránkách začíná být pěkně protivný a po osmdesáti stránkách mu začínáte přát předávkování morfiem. Těkavý styl, ostře sekané věty i expresivní jazyk sice udržují jakýs takýs zájem, ale přirovnávat autora k takovému Jonathanu Littellovi je dost přes čáru. Kdo poctivě vydrží všech 500 stran a těší se, jak to celé vygraduje, tak bude mít nejspíš chuť roztrhnout knížku vejpůl. To snad i na třetiřadém kurzu tvůrčího psaní jsou originálnější…
Hlavního hrdinu prostě nemůžete mít rádi.Bezcharakterní, přelétavý, vypočítavý, se sklony k závislostem k alkoholu a drogám.Postupem času však porozumíte jeho pohnutkám a pochopíte, že je jen dalším bezmocným kolečkem v mašinérii války.Tušíte, že to nemůže dobře dopadnout.