Motáky nezvěstnému
Karel Pecka
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/455502/motaky-nezvestnemuenkFnm-4Jf-.jpg
4
102
102
Mám za sebou deset a půl roku cesty. Vedla úseky těžkými, ale i po rovinách lehčího kroku. Základní ukazatele byly dány, člověk byl postrčen do pohybu a musel vydržet jít. Při pohledu nazpět dnes nemohu říci, že to byla cesta krásná. To opravdu ne. Kupodivu však nepostrádala poezii. Tak se mi jeví prolog toho kusu, zatčení, vyšetřovací vazba, Čtyřka, a Pankrác se soudní epizodou, nebylo snad jediného dne, který by třeba jen maličko, na okamžik, neovanul poetický dech tajuplné magie. Podobně jako v další kapitole Kladna, té muklovské havaje, lehce posněžené černým mourem. Slyším odtud riffy táborového jazzbandu a Milošovu trubku jako perzifláž éry, která pretendovala být velkou, ale vykuklila se jako paskřivá. Na Svornosti válčila nezapomenutelná parta, a když pominuly pogromistické chvíle na Nikolaji, zase vytryskla poezie a vtělila se do stránek, svazečků z cigaretových papírků. Tábor L trval mžik, něco přes půl roku, váleli jsme tam sudy, a zdejší Bytíz už jen dohra. Vyjma toho těžkého bylo všechno ostatní lehké. A také sebevražd se vyskytlo pořídku, i v těch situacích bez východiska. Lidé byli ochotni chcípnout v hladovce, na protest v náhlém afektu odporu, ale ne zbavit se života s rozmyslem, pro nedostatek víry. Bylo třeba hrát tu hru s takovými kartami, které určilo rozdání. Aspoň já to takhle dneska vidím, když se ohlédnu nazpátek. Karel Pecka (1928-1997) spisovatel, mukl a skaut... celý text
Přidat komentář
Zde lze získat představu o tom, co zažívají nekonečné řady muklů ve všech diktaturách zeměkoule. A o zrůdnosti té naší komunistické diktatury.
Jak málo si vážíme svobody, střechy nad hlavou, teplého jídla, čistého vzduchu a možnosti se projít pod oblohou.
V úvodu mi příběh připadal až příliš roztahaný a nepřinášel proti jiným knihám o lágrech nic moc nového, ale od chvíle, kdy se Svoboda dostává do jáchymovských dolů, jako by nejen on, ale i celá kniha dospěla a nesla se v intimnějším duchu, kde se neřeší, jak byly lágry špatné a podstatná část věznitelů byla zavrženíhodná, protože to vůbec nebylo potřeba. Naopak, navzdory hladu nebo nenaplněné lásce Svoboda postupně vzdává materiálních výhod, neusiluje o zkrácení trestu, ale pochybuje zvlášť sám o sobě a nějak přirozeně navzdory okolnostem usiluje být dobrým člověkem. "Motáky nezvěstnému" tak podle mě mají blíže spíše třeba k "Vykoupení z věznice Shawshank" než k Solženicynovi.
Výborná výpověď o době, která se z dnešního pohledu zdá neskutečná, neuvěřitelná a nepochopitelná. Z počátku jsem očekával něco jako naší verzi Solženicinova Souostroví Gulag. Motáky nezvěstnému nemají takové ambice. Oproti proplítvaným milionům v průběhu let od carského Ruska do šedesátého osmého, jsou Motáky příběhem jednoho Muže Určeného K Likvidaci v průběhu necelých jedenácti let. Síla knihy je právě v popisu příběhu jednoho vězně, ač zřejmě toho šťastnějšího z těch zhruba sto tisíc u nás odsouzených.
Do Jáchymova a nedalekého tábora Sauersack, kde pro změnu úřadovali nacisté, chystám výpravu už asi tři roky. Letos, vzhledem k blížící se zimě to už asi nestihnu, ale příští rok už musím. Myslím, že bych měl vidět na vlastní oči místa v knize popisovaná. A myslím, že by to prospělo většině populace. Stejně tak, jako četba této knihy.
Autorovo alter ego Svoboda je zatčen při pokusu o útěk z Československa a po krutém vyšetřování odsouzen na 11 let nejtěžšího kriminálu, po nejhorších táborech Československa, uranových dolech Jáchymov. Vzpomínky na tyto těžké časy, které přežil díky víře v Boha a kamarádech, kteří sdíleli společný osud, kdy např. zde potkal slavného hokejistu Stanislava Konopáska, který byl v zinscenovém procesu odsouzen na nucené práce v Jáchymově. Tato kniha je obžaloba komunistů, kteří zničili celou jednu generaci mladých lidí. Velký obdiv ke všem těmto nejen politickým vězňům, kteří zažívali peklo v těchto nelidských podmínkách a dokázali nejen přežít, ale udržet si i lidskou důstojnost. Tato kniha by měla být jednou z povinných knih na školách, aby se nezapomnělo na zrůdnosti komunistického režimu.
CHvílemi zmatené, ale jinak velmi důležité. Četla jsem zejména kvůli studiu, ale pohltilo mě to :-)
Tohle téma vyhledávám a letos jsem o komunismu přečetla už šestnáctá kniha o komunismu.
Takhle kniha mi přišla taková jiná. Moc nevěřím, tomu jak Svoboda popisoval ten príma lágr. Jestli to byla ironie, tak jsem to nepochopila, ale zase jsem se u příhody s bublinkou do vodováhy zasmála, ani jsem to nečekala.
Ale určitě ji doporučuji každému, koho toto téma zajímá.
Co dodat.... Téma, které nemůže být v žádném případě veselé je velmi silně popsáno a ukazuje v plné míře trauma, kterému se dostávalo všem politickým vězňům v uranových lágrech. Kniha je to místy dost náročná, zvlášť autorovými úvahami, které jsem občas přeskakoval, protože mě hlavně zajímal děj příběhy a jak se bude vyvíjet. Velmi mě zajímá problematika lágrů zvlášť na Jáchymovsku, čtu různé vzpomínky vězňů a k tomu literaturu faktu, prošel jsem si stezku Jáchymovské peklo. Na tuto smutnou historii by se nemělo v žádném případě zapomínat....
Ani jsem nedýchala. Ač skutečně krušné téma, četlo se snadno, a to včetně nejednoduchých filozofických úvah hlavní postavy. Ukláním se hluboko před Karlem Peckou, který toto prožil, procítil, posléze sepsal a ještě si zachoval velkorysost, dobrotu srdce, jemný humor a chuť žít a mít rád lidi. Všichni by to měli číst. Aby i v dnešních každodenních složitostech přemýšleli, třídili, co vidí a slyší a dokázali si představit, kam to může vést. Padesátá léta skutečně nepamatuju, ale žiju dostatečně dlouho, aby mi z propagandy nepřipouštějící diskusi a nadšeného pochodu jako jeden muž za oslavného pokřiku "kdo nejde s námi, jde proti nám" naskakovala husí kůže. Bez ohledu z které strany přichází. Čtěte.
Vyborna a zaroven smutna spoved autora, ktory prezil komunisticke koncetracne tabory. Malo by to byt povinne citanie pre vsetkych obhajcov minuleho rezimu. Netvrdim, ze momentalny rezim je super, ale zatial sme nic lepsie, ktore by aj vedelo fungovat nevymysleli. Knihu odporucam.
Tohle je Literatura s velkým "L" - a nic na tom nemění, že mi trvalo sakra dlouho, než jsem se téměř jedenáctiletou poutí Viléma Svobody po lágrech, kladenským Fierlingerem v roce 1949 počínaje (plus vinařickým dolem Mayrau), přes krušnohorskou Svornost, Nikolaj a úmorné Elko po "fešácký" Bytíz u Příbrami, prokousala. Nejen pro drsnost informací - Karel Pecka je věcný, čtenářská rozkoš se rodí z rozumu a intelektuálního rozboru faktů a situací spíše než z emocionálního prožívání - ale hlavně pro neobyčejnou hutnost předkládaného textu. Ani slovo nelze minout, každé má svůj význam ne pro dějovou souslednost, ale v popisu toho, jak se hlavní hrdina postupně proměňuje, z naivního šiřitele letáků a kluka, vyžívajícího se v salónní revolučnosti (jen s opačným znaménkem), v chlapa, který dokáže konkrétní, pronikavě vnímanou skutečnost přetavit v osobní nekompromisní postoje a na jejich základě dospět k pevnému, respektuhodnému charakteru. Ta (prý) naturalisticky popisovaná skutečnost, střídavě líčená er- a ichformou, zahrnuje nejen každodenní život včetně odporných či humorných detailů, pracovních a "volnočasových" činností (kromě přežívání vždy sport, muzika, karty, pašovaná literatura občas...), postav muklů, kápů, strážných, civilních kolegů v dolech, ale také obecnou situaci včetně patrné změny po Stalinově a Gottwaldově smrti, která ve smyslu vyššího principu mravního změnou nebyla, i když prakticky přinesla úlevu... Je otázkou, kdo je onen "nezvěstný", jemuž jsou motáky určeny; může to být čtenář, "pán daného jména" (čili Svoboda jako taková) nebo - když připustím, že Poručík před závěrem je ztělesněním Pokušitele čili Ďábla - Bůh, který rozhodně existuje, ale v lágrech se tak nějak nevyskytuje... Skvělou předmluvu Václava Černého jsem si dala na závěr (a dobře jsem udělala), oproti jeho zařazení do kontextu ruské vězeňské literatury bych zmínila spíše české předchůdce - Sabinovy Oživené hroby nebo Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce (identita autorů to problematizuje, ale tón a dikce jsou podobné)... A těším se na Štěpení...
Povinná četba...protože bychom neměli na to, čeho se soudruzi dopouštěli zapomínat!
Zpočátku jsem si říkal, že je to úžasné čtení, že vedle jisté "dokumentární hodnoty" to bude i slušný čtenářský zážitek. Tak dobře se to četlo. Ale s přibývajícími stránkami se to nějak zamotalo a četba se stala mírně obtížnější. Každopádně je to ale kniha, kterou stojí za to doporučovat. Zejména kvůli té "dokumentární hodnotě".
Svoboda, příjmení hlavního hrdiny, svoboda, něco, co lidem v tomto stoletém státu často chybělo. Autor čerpá z vlastních tvrdých zkušeností politického mukla a předává nám z první ruky zprávu o metodách totalitní převýchovy nepohodlných. Včetně poznání, že jsou ještě důležitější věci než svoboda.
95 % (49 hodnotících s průměrem 83 %).
… Milý adresáte, můj příteli a pane.
Ač netuším, kde pobýváš a ani přibližně kdo jsi, chovám o tobě jisté představy. Představuji si například, že vládneš velikou mocí. A kdybys jí vládl a hodlal nějakým způsobem vyjádřit, přimlouvám se, abys všechny lidi poučil, co je to hlad. A taky by bylo třeba osvěžit povědomí o hodnotách jako je teplo, spánek, voda. A vzduch, dech. Neboť jistím, že došlo k úplnému pomýlení, kdy věci nejcennější jsou chápány jako samozřejmé a lidem je podstrkován místo nich šmejd.
Cenné dílo. Ač od přímého aktéra, přesto neemotivní, strohé, přesné, popisné. Bez sebelítosti. Síla! (audiokniha na Vltavě, čte Pavel Pavlovský)
Beletristicky zpracovaná výpověď o 11 letech strávených v komunistických věznicích a pracovních lágrech.
Zajímavé přechody z 3.osoby vyprávění, které má spíše dokumentární charakter popisu všedního života v těchto institucích, hojně prostoupený vězeňskou a hornickou hantýrkou, do osoby první, kdy přicházejí ke slovu autorovy osobní reflexe a úvahy ...
Jeho výpověď je realistická, nečernobílá obdobími lepších i horších podmínek a mezilidských vztahů...plná manuální dřiny, prachu a vykouřených cigaret...
Kniha má samozřejmě výrazný etický apel, kde však autor nic čtenářům svými "motáky" nepodsouvá, jsou spíše svědectvím o jeho vlastním vnitřním zrání a krystalizaci postojů.
Motáky nezvěstnému jsou jedinečným svědectvím o existenci a podobě komunistických koncentračních táborů. Kniha čerpá z autentických zážitků autora a je psána formou motáků (ukrytých dopisů z vězení). Kniha je formálně rozčleněna do dvou dílů. Kapitoly jsou pojmenovány po pracovních táborech, které autor zažil: Mayrau, Svornost, Nikolaj, Elko, Bytíz. Realistický román nic nepřikrašluje, vše podává čtenáři ke zpracování syrové a neotesané. Prolínání časových a prostorových rovin a střídání první a třetí osoby není čtenářsky úplně vstřícné, ale nenápadně se tím udržuje ve střehu čtenářova pozornost. Jazykovou rovinu ozvlášťňuje vězeňská a zejména hornická hantýrka, pro mě nesrozumitelná, ale rozhodně zajímavá. Autor se snaží podávat prožitou skutečnost nezkreslenou a pravdivou. Neanalyzuje, nesoudí. Nečekejte patos ani srdceryvné obviňování. Místo toho knihou prostupují tiché sebereflexivní pasáže plné pokory a víry.
Kniha se nečte úplně snadno, ale doporučuji ji každému zájemci o české dějiny 20. století a také všem, kteří se ještě zdráhají věřit tomu, že komunistické pracovní lágry zbavovaly člověka lidství úplně stejně jako nacistické koncentrační tábory.
Knihu jsem četla v devadesátkách. Informace mnou hluboce otřásly, ovšem byly impulzem k hledání dalších informací o zrůdnosti komunismu. Otřesná fakta z českých lágrů se příliš nepřipomínají, muklů naživu moc nezbývá, satisfakce se nedožili....důležitá kniha, plnå silných emocí, šílených lidských příběhů a lidské vůli žít
Štítky knihy
Československo 50. léta 20. století komunismus političtí vězni pracovní tábory rozhlasové zpracování zločiny komunismu
Autorovy další knížky
| 1990 |  Motáky nezvěstnému |
| 1968 |  Na co umírají muži |
| 1969 | Horečka |
| 2018 | Souhvězdí Gulag |
| 1995 | Pasáž |
Bezpochyby náročné čtení. Kniha skvěle vykresluje poměry a život v lágrech, který si málokdo umí přestavit. Zařadila bych do povinné četby.