Motýlek

Kniha je to rozsáhlá. Jazyk nijak vytříbený a pokud jsem koukal správně, je řada těch, kteří tvrdí, že si pan Charrière vymýšlel. No, stalo se toho opravdu mnoho, takže umím připustit slova kritiky. Pro mne má kniha ale jiný význam: když jsem jí dočetl, byl jsem přesvědčený, že jí brzy zapomenu. Leč nestalo se tak. A když jsem si pustil filmové zpracování (to původní), tak jsem si uvědomil, oč je kniha nejen pestřejší, ale v čem má hodnotu, která se do filmu nedostala - on totiž ten lump Charrière, který chtěl zdrhnout jen proto, aby se pomstil, zažil setkání s Bohem a došel smíření... s Bohem i s lidmi...

Kniha se čte jedním dechem. Jen by mě zajímalo, jestli je to skutečně autobiografie.. Každopádně zajímavá kniha která nutí čtenáře stále číst a číst...

(audiokniha) Kniha mi nepřišla zase tak poutavá, jako třeba Den Trifidů, které také načetl Norbert Lichý. Občas mi jednání Motýlka přišlo trochu nevěrohodné, až nelogické. Zpětně jsem ale zjistil, že to vlastně byl autobiografický román, což člověku hned zvedne mínění o dané knize nebo třeba filmu. Takže pokud se to opravdu stalo a Henri si děj nějak výrazně nepřikrášlil, tak se samozřejmě před strastiplným životním příběhem, nedá jinak, než smeknout.

Jinak jsem se tak nějak nemohl zbavit pocitu, že se mi film líbil víc. I když už si na něj teda vůbec nepamatuju.

Klasika od pana Henriho Charrièra.

Překvapivě dobré čtení .Film jsem neviděla nikdy celý.

Poprvé čteno ještě na střední škole a během let již několikrát znovu. Napínavé, zajímavé, stále čtivé, přináší i spoustu informací o světě, drastické popisy života ve vězení a vyhnanství, při útěcích čtenář zažije pocit osvobození spolu s hlavní postavou a drží jí palce ať už je v právu, nebo není. Nejlepší číst zamlada, než člověk propadne skepsi, pak už si tak dokonale nevychutná fantastický dobrodružný příběh a moc přemýšlí...

Už si nevzpomenu, jestli jsem dřív četla knížku, nebo viděla film. Oboje už na střední škole a oboje jsem zbožňovala. S věkem se dostavila kritičnost a knížka je samozřejmě lepší (i když Steve McQueen a Dustin Hoffman jsou velké trumfy) a jsem ráda, že jsem si ji po letech (i díky Čtenářské výzvě) přečetla znovu. Kritičnost se s lety dostavila i u knížky, protože v hrdinovi prostě taky už vidím i toho lempla, co si umí omluvit a posvětit každou svou levárnu. Navíc jsem mezitím shlédla dokument o tom, že autenticita příběhů není zase až tak autentická (příběhy jsou poslepované ze života více vězňů). Nicméně! Přesto je to pořád nádherně odvyprávěný dobrodružný příběh, kdy jste (ať chcete, nebo ne) na straně hlavního hrdiny a kdy čtete jedním dechem a prožíváte všechny pocity s ním.
I jazykové zpracování (překladu) je kvalitní, nic neruší, dokonce ani ne příliš obvyklá forma přítomného času při vypravování.
Co vidím jako falešnou reklamu (minispoiler), je větička: „o příteli roztrhaném žraloky při pokusu o útěk“. Tenkrát kdysi jsem totiž četla jen kratší verzi a tentokrát jsem se (jako správný žralokofil) těšila, že si konečně přečtu i o tomhle, co se do kratší verze ani do filmu nevešlo. A nic. Přítel nezkoušel utéct, když ho žraloci trhali, takže moje srdce, prahnoucí po klasickém žraločím útoku, se nedočkalo. Ale to nic nemění na faktu, že takhle knížka je klasika, kterou by měl znát každý a kterou si ráda zase někdy přečtu.

Četla jsem opakovaně. Jedna z knížek, ke kterým se ráda vracim. Až mnohem později jsem zjistila, že existuje ještě pokračování Banco. Film se mi líbil. Ale kniha je lepší. Prostě do filmu se všechno nevejde. Nádherně napsaný příběh, Banco má trochu jiný styl, alespoň mi to tak přišlo. Vězeňský harcovník a jeho neuvěřitelné kousky na ceste za kýženou svobodou. Nikdy nezapomenu na část příběhu z tábora malomocnych.

Tohle je pro mě osobně jedna z nejlepších knih, které jsem letos četl. Ano, chápu komentáře o tom, že tohle určitě sám Motýlek zažít nemohl, neboť v příběhu je na jeden lidský osud až neuvěřitelné množství událostí, ale Henri Charierre ho napsal velmi sugestivně a přesvědčivě.

A proč se mi kniha tak líbí? Protože je to vlastně taková mayovka pro dospělé plná dobrodružství, které polokancelářská krysa (tedy já) hltá jak jen může. Pokud chcete materiál pro zamyšlení o svém životě, tohle je mnohem lepší volba než všechny mentorské knihy dohromady.

Docela se peru mezi čtyřmi a pěti body - přikláním se totiž k té skupině čtenářů, kteří si myslí, že to rozhodně nejsou autorovic zážitky (alespoň z větší části ne), ale spíš o sebrané spisky a povídky "co kde Chariere slyšel". Ale na druhou stranu je to tak výborně napsáno, zábavně a čte se to samo, takže čtenář jistě těch pár stěží uvěřitelných zážitků rád odpustí.

Převážně autobiografický román, zajímavý, místy drastický, nesmírně poutavě napsaný příběh. Doporučuji i filmové zpracování se Stevem McQueeenem a Dustinem Hoffmanem v hlavních rolích.

Knihu jsem četl před mnoha lety a dodnes si pamatuji, že jsem její stránky doslova hltal. Hrdina si získal mé sympatie a tak trochu mně připomínal hraběte Monte Christa.

Kdysi jsem viděla film. Kniha je neméně zajímavá, dobrodružná a smutná, protože pokud to neudělal, fakt trpěl.

Jestli je to autobiografické nebo ne, na tom mi nezáleží. Bavila jsem se u toho. Nemohla jsem knihu odložit. Je to něco jiného než na co jsem zvyklá. Velmi příjemná změna.

Vrátila jsem se k této knížce a opět mě chytla!!! Výborně napsané, také zfilmované, ale film jsem viděla před cca 30 lety...
Mám i Banco, ale to už není ono. Motýlek je prostě klasa.

Kniha mi byla doporučena, a tak jsem se pustila do čtení. Příběh byl nesmírně poutavý, autor v něm vylíčil dopodrobna všechny jeho prožitky, tzn. euforie, zoufalství, dny, kdy si sáhl na dno. Nesmírně poutavá kniha.

To je druha knizka v zivote, kterou jsem nedocetla do konce ... pro me neni vubec ctiva, pribeh strasne prehnany, postavy cernobile, hlavni hrdinove strasne hodni vrazi. Ale abych ji jen nekrivdila, zachycuje zajimave prostredi a cizokrajna mista.

Ať už je pravda o vině i autenticitě popsaných zážitků Henriho Charrièra jakákoliv, tak z knihy je cítit neuvěřitelná touha po svobodě. Neochota smířit se v jakkoliv bezvýchodné situaci se svým postavením je neustálým hnacím motorem myšlenky na útěk. Vytrvalost, odvaha i nezlomnost po mnoha neúspěších zasluhují obdiv a zároveň jsou inspirující pro mnohé, kteří se občas cítí beznadějně.
Světlo na konci tunelu je vždy, jenom je potřeba se i po stopadesáté zvednout a jít dál, i když vidím jenom na krok.

Ano, s největší pravděpodobností Charrière nesepsal svoje zážitky. Dejme tomu, že se inspiroval u spoluvězňů. Ale opravdu to vadí? Mně ne. Bavilo by mě to, i kdyby šlo čistě o fantazii. Držela jsem Motýlkovi palce!