Motýlek

Kniha se mi líbila, velmi dobře se četla a byla zajímavá. Ale nějak nevěřím, že by to byla autobiografie a že by Motýlkovi vše tak vycházelo a všichni mu šly tak na ruku.

Jak obrovská musí být touha po svobodě člověka, který ví, že pokud se to nepovede ztratí ne jen naději, ale i život. Na víc musí počítat i z daleko krutějším zacházením ze strany jak žalářníků, tak vězňů, kterým svým útěkem způsobil nejedny komplikace. Jinak velice čtivá kniha. Napětí v ději je zde jen velmi mírné. Ale děj je plynulý nikoliv však vláčný.

(SPOILER) Knize nemohu odepřít zajímavost a čtivost. Nemohu se ale zbavit dojmu, že autor se celou dobu snaží ve čtenáři vzbudit lítost. Já tohoto člověka ale litovat nechci. Pokud někoho lituji, tak nejspíše všechny jeho kamarády, kteří se díky němu dostávali do problémů. On nějakým záhadným způsobem asi působil na své okolí přátelsky, mile a všichni se k němu měli - z toho plynuly všelijaké výhody (jídlo v káznici navíc…). Dále nevím, zda autorovi věřit jeho neustále opakující proslovy o jeho nevině a nejenom jeho, ale i jeho okolí bylo nepravdivě odsouzeno - trochu zvláštní, ne? Dále tu máme již zmiňovanou lítost. Já fakt nevím, slyšela jsem mnoho příběhů pamětníků na holocaust a podobně, ale ti nechtěli aby je ostatní litovali, i když zde byla tato vlastnost na místě. Nevidím v autorovi hrdinu, celý příběh spíše vnímám jako akční napínavý román o vzepření se řádu. Nikoho ale nechci odradit, takže i tak dávám 4 hvězdičky - čtivost se příběhu nedá odepřít.

Opět se nemohu připojit k relativně jednotnému šiku spokojených až nadšených čtenářů. Vím, „Motýlek“ je uznávaná vězeňská klasika, pro pokročilejší ročníky ji navíc pozlatili Steve McQueen a Dustin Hoffman (já už si teda z filmu pamatuju prdlačky, viděla jsem ho v dávnověku coby školou povinná Metlička), ovšem uspět v mých očích mohl tak před čtvrt stoletím. Tehdy bych to panu Dokonalému Neviňátku sežrala i s navijákem. Momentálně jsem vnímala, že na tloušťku a váhu knihy mělo vliv především autorovo přebujelé ego. Chce to notnou dávku pokrytectví či snad schizofrenie: tvářit se konstantně ublíženě a tvrdit cosi o konspiraci, falešném obvinění, zkrátka nevině, když se jedná o protřelého člena podsvětí (jak mnohokrát hrdě deklamoval), který spřádá plány na krvavou pomstu, bombový útok, nadělání sirotků z dětí prokurátora - ještě dřív, než se „slušňák“ Motýlek vůbec dostane do basy. Tam je obdivován a ctěn nejen spoluvězni, ale také úplatnými bachaři, ba dokonci i řediteli věznic. Prchajícím trestancům každý nezištně pomáhá a důvěřuje: odsouzeni za vraždy a zabití, přes půl roku za mřížemi, úžasné, zůstaňte s námi, ponechám vás zde samotné s manželkou a dcerou… „Papi“ všechno ví, všechno umí, všechno zvládne, všechny okouzlí a na koho nestačí jeho charisma správného chlapa, pro toho z tlustého střeva vydoluje pár tisíc franků, brnkačka.
Charrière uvedl, že je děj ze 75% pravdivý, já bych ten poměr odhadla asi takto: třetina z doslechu (zážitky někoho jiného), třetina vycucána z prstu, zbytek snad autentický. Zapomeňte na autobiografii, kniha je spíše chvástáním a vlhkými sny nabubřelého manipulátora bez skrupulí.
Ucházející dobrodružné čtivo, částečně poučí o někdejším francouzském vězeňském systému, prezentuje silnou touhu po svobodě, nicméně styl psaní je poněkud chaotický a charakter hlavního superhrdiny to u mě projel na plné čáře, jakkoliv se autor opatřil svatozáří. 60-65%

zajímavě s hodně emotivně napsaný příběh. Jen by mě vážně zajímalo, jestli jde opravdu alespoň z poloviny o autobiografii... potom by z mého pohledu byl Motýlek vážně skoro svatým nebo geniálním bláznem, myslím si že pobyt v kolonii tak jak ho popisuje asi není možné psychicky zvládnout se zdravým rozumem. Druhou stránkou příběhu je jeho všeobecná oblíbenost všude kam dorazil, která mi osobně přijde trošku přehnaná.
Ale kniha jako celek se mi líbila, ale se závěrem jsem se úplně nesrovnal

Velmi emotivně působící veledílo.

Nelituji vrahy, kteří by to po právu neměli mít jednoduché, ale jestliže se tohle všechno děje nespravedlivě, to je teda šílené. Kniha mi připadala spíše pro chlapy. Stálé útěky a návraty, kam přišel, tam byl hrdina, se vším si věděl rady a všemu rozuměl a všechny ženy omdlévaly...

Kniha byla nejvíce zajímavá, když věci nešly úplně podle Motýlkových plánu, což se dělo skoro celou knihu, ale ve druhé polovině přece jen o něco více. Nejvíce mě překvapila část, kdy musel znovu do káznice s tím, že tam zůstane osm let. Něco takového si nedokážu představit a to se považuji za psychicky vyrovnaného člověka, vždyť jsem zvládl i u uzavření okresů v ČR!:)

Snažila jsem se držet skutečně dlouho, ale toto opravdu nebyla kniha pro mě. Že by byl Motýlek takový kápo, měl samé kamarády a vždycky se mu všechno tak dařilo? Pro mě to bylo zcela nepravdivé. Nicméně trestání v koloniích muselo být opravdu strašné a medializace tohoto tématu byla určitě v historickém kontextu potřebná.

Je to moc dlouhé a na můj vkus moc útěků...

Neuvěřitelný příběh a osud Motýlka a ostatních kolem něj

Je neuvěřitelné, jaký musel Motýlek být vzácný člověk. Chytrý a strašně moc silný a vytrvalý. K tomu všemu se v něm našlo dostatek spisovatelského talentu, díky němuž napsal tuhle výjimečnou knihu, která byla úplně akorát. Přesně taková, jaká měla být. Ani chvíli mě nenudila, vyvolávala ve mně přesně ty pocity, které byly jistojistě cílem. Pokaždé, když jsem si kladla otázku: "Proč? Není to moc kruté?" jsem si sama musela odpovědět: "Nebreč, čti dál. On to musel prožít, ty to jenom čteš..."

Viděl jsem filmové zpracování a četl i knihu i pokračocání Babco.Moc se mi obojí líbilo a obdivoval jsem toho člověka jak se dokázal vyrovnat s prostédím s vého vězení.Úžasné.

V této knize předkládá Henri Charriére, díky tetování přezdívaný Motýlek, svůj životní příběh spojený s odsouzením za vraždu. Vypráví o obvinění, odsouzení na doživotí a deportaci na Ďábelské ostrovy. Popisuje život ve vězení, nelidské prostředí a kruté zacházení. Píše o spoluvězních, vypráví různé příhody a odhaluje své trýznivé myšlenky.
Dle svých slov byl odsouzen nevinně a jediné co ho drželo při životě, byly myšlenky na útěk a vědomí, že člověk to nesmí nikdy vzdát...

Kniha není zařazena mezi biografie a memoáry, takže nemusí být vše autentické, možná si autor něco přimyslel. Každopádně je to poutavě napsaný neobyčejný příběh.
Film je také vynikající, ale samozřejmě se do něj nevejde všechno, co je v knize.

Těšil jsem se. Knihy z vězeňského prostředí mám totiž opravdu rád a i když je Motýlek proslulý hlavně svými útěky, stejně jsem byl zvědavý. Navíc podle skutečnosti, co víc si přát.
Jenže při čtení mi něco nesedělo. K hlavní postavě se všichni chovali jako ke spasiteli, všichni jej znali, obdivovali, chodili si pro rady a on vždy moudře rozhodl. Bylo jedno, jestli to jsou spoluvězni, lidé s leprou, domorodci, pořád se to opakovalo. A tak jsem udělal něco, co mi je normálně proti srsti - začal jsem si zjišťovat informace o knize uprostřed čtení. Díky tomu jsem zjistil, že autenticita této knihy je dnes prakticky vyvrácena a autor si většinu buď vymyslel, nebo ukradl svým spoluvězňům. A tím u mne knížka nadobro skončila a zbývajících 400 knih jsem ji bral pouze jako průměrný román.
Osobně mi neskutečně nesedla samotná postava Motýlka. Uvědomělý všeználek, který i bez palce na ruce (což tady není vůbec vysvětleno a téměř ani zmíněno) přepluje půl oceánu a je naprosto nedotknutelný a všichni mu prakticky lížou paty.
Ne. Prostě jsem chtěl něco jiného a kniha mi i tvrdila, že je něco jiného. Pravda a historie ale postupem let ukázaly, že Motýlek je bohužel jen průměrný román. 2,5*

Jedna z mála výjimek, kdy se filmové zpracování (to z roku 1973 se Stevem McQueenem a Dustinem Hoffmanem) bylo stejně skvělé jako kniha.

Kniha je moje srdcovka. Pěkně se četla a jelikož jsem znala i film, spoustu souvislostí jsem si dala dohromady a měla tak pěkný čtenářský zážitek.

Příběh Motýlka, zasazený do 30.let minulého století v exotickém prostředí Jižní Ameriky a prostředí trestaneckých kolonií, je pro mně stejně silným a dojímavým i dnes, kdy ho čtu po třetí. Spousta myšlenek v této knize mně nutí přemýšlet o lidských hodnotách a charaktarech a společnosti jako takové. Jednoduchý, někdy více strohý styl vyprávění podle mého spíše přidává na věrohodnosti příběhu. Hrdiny jsou lidé, kteří pocházeli z prostého prostředí často spojeném se zločinem. Proto mi tento styl vyprávění opravdu přijde příhodný. Přečtení knihy doporučuji všem, kteří v knihách hledají silné témata a dobrodružství.

Čítala som to niekedy vo vrcholnej puberte a brala to ako iba mierne prikrášlený príbeh podľa skutočnosti, nie ako kompilát mnohých príhod, ktoré sa vraj niekomu niekedy mohli stať.