Mravenci
Boris Vian
Povídkový soubor Mravenci (1949) představuje Vianovy texty, jejichž motivy se nedostaly do jeho velkých románů, jakými jsou například Pěny dní či Podzimu v Pekingu. Jednotlivé texty vznikaly v prvních poválečných letech, a tak bylo jen samozřejmé, že do nich dolehl bezprostřední prožitek válečného i poválečného období – povídka Mravenci je inspirovaná spojeneckým vyloděním v Normandii a povídky Rak či Leklé ryby jsou pro změnu obrazem degradace života v poválečné éře všeobecné chudoby a nedostatku… Doslov napsal Jiří Pelán.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2004 , Volvox GlobatorOriginální název:
Les Fourmis, 1949
více info...
Přidat komentář
Co bychom asi tak od Borise mohli čekat, že? Samozřejmě je to úleťárna, ale nutno dodat, že velmi čtivá a velice dobře vypointovaná. To je hodnocení prvních dvou povídek. Ty následující, to byla ještě větší úleťárna a pointy se už jevily poněkud méně vymazlené. Přesto jsem si je celkem užil. Díky za uvedený životopis, který mnohé objasňuje a má přesah i do dalších knih BV.
,,Všechny barvy Ti slušely, jak obloze duha po dešti."
Všechny povídky, příběhy v Mravenci jsou tak emočně barevné, barevně podbarvené od jasně světlých - zářících, až po temné - neproniknutelné..., jako všechny odstíny duhy na obloze...
Některé mě zasáhly více a některé trochu méně. Každopádně se jedná o velice zdařilou, tragikomickou knižní mystifikaci, k neotřelému pohlazení čtenářovy duše.
Kdo jednou šlápne na minu, má o čem do konce života přemýšlet. Nemyslel tím autor náhodou to efektní dělení buněk po aktu stvoření? Inu, náhle se zdá, jako by smrt byla pouze nevyhnutelnou součástí našich úsměvů. Doporučuji čísti v průběhu dorůstání končetin ega, ale až po šestému pivu. 5*
Soubor povídek z Vianova raného tvůrčího obodbí, prodchlého mystifikacemi, divokou imaginací, patafyzičností a zastřešujícím motivem antimilitarismu a antiautoritářství. Inspirací těmto povídkám byla především mystifikační tvorba Alfreda Jarryho a divadelních frašek a autorova láska k džezu – sám byl džezovým hudbeníkem.
Nejednoduché čtení, způsobeno mnohovrstevnými symboly, metafyzickými výjevy a prostředím, kde různé předměty, zvířata i lidské postavy žijí svými autonomními způsoby života. Jednotlivé povídky reflektují výrazně autorem prožité válečné zkušenosti - Mravenci reflektují vylodění spojenců v Normandii, v Mlze se zubožený hrdina snaží „vrhnout kotvu do času“ a tím zastavit zoufalství, plynoucí z opakujícího se bombardování svého města. Bezprostředně poválečné zkušenosti pak reflektují povídky Rak, Liduprázdná ulice a Leklé ryby, popisující poválečnou chudobu a degradaci lidské důstojnosti. V díle jsou patrné i Vianovy anarchistické postoje a jeho kritika militarismu a vládě „pevné ruky“ – např. v povídce Učenliví žáci. Inspirace džezovou hubou se objevuje v povídkách Rak a Blues pro černého kocoura. „Nejrealističtější“ povídkou je Komparsista, která odráží autorovu zkušenost jakožto statéra ve filmu „Milostivá paní a její flirt“, kde účinkoval se svým hudebním souborem. V povídkách se často objevují autorovi přátelé, vystupující pod přezdívkami (Major, Peter Gna, Doddy a další).
Celkové vyznění díla, jak již naznačeno výše, je protiválečné a namířeno proti různým formám útlaku (policejní stát, útlak, pošlapávání lidské důstojnosti). Postavy jsou konfrontovány s nástrahami vnějšího světa, jeho krutostí a ponižováním, která nabývá institucionalizované podoby (válečná mašinérie, policejní režim, útlak). Těmto nástrahám podléhají, jejich život je znehodnocován, a toto znehodnocování je popisováno imaginativní, mystifikační formou, směšující realitu s fantazií, tragičnost s fraškovitostí. V tomto pohledu se jedná o dílo postmoderní literatury a jako takové se nemusí střetávat se vkusem „široké“ čtenářské obce.
Tentokrát trochu příběhový komentář:
I stala se nemilá příhoda, že jsem nastoupil do metra a zjistil, že jsem si sice vzal čerstvě ořezanou tužku (dokonce dvě) na vypisování poznámek, ale knihu už ne. Představa, že budu dvě dlouhé cesty bez čtiva, mě naprosto vykolejila, a v návalu paniky jsem vystoupil hned v další stanici, vběhnul do nedalekého antikvariátu a rychle se snažil něco vybrat. Do oka mi sympatickou obálkou i matně povědomým jménem padli právě Mravenci. (Přiznám se, že Vianovo jméno jsem sice znal, nicméně kdo to byl nebo jaký typ literatury psal, jsem netušil.) Po návratu do soupravy jsem se začetl a zprvu trochu překvapen expresivním stylem a tempem vyprávění dospěl k názoru, že to to nebyl zrovna šťastný výběr. Pak ovšem přišla pointa první povídky, význam, přesah, prostě to, co se skrývalo za tou šílenou změtí slov. Na chvilku jsem překvapením zalapal po dechu a rovnou se pustil do další, jestli třeba neuhodí dvakrát. A taky že jo. Zase ten divný, bizarní svět, břitká pointa, podivné vrstvení vět, hrátky s jazykem i s očekáváními čtenáře, která dostávají neustále na frak. A do toho podivuhodná schopnost úsporně, přesto barvitě evokovat i ty nejšílenější obrazy. Zkrátka, postupně jsem Vianovi, s nímž jsem se setkal takovouto trochu neobvyklou, byť možná symptomatickou cestou, začal přicházet na chuť a rozhodně to nebylo setkání poslední.
Moje první setkání se spisovatelem Vianem. Fantazie a absurdita povídek mě ale nakonec pohltily tak, že jsem byla zvědavá, co bude následovat dal... a musím říct, že jsem se nakonec docela dobře bavila.
Ironie, absurdita a sarkasmus- to je moje. A proto jsem se s dychtivostí sobě vlastní dala do čtení. A když se k tomu přidá trochu fantazie, je tohle supr čtení na takovou noc, kdy se k ránu probudíte a myslíte na blbosti, co vám nedají spát. Po přečtení těchto povídek už jsou blbosti tak nesmyslně nedůležité, že si uděláte ranní kávu a určitě nelitujete času nad čtením téhle knihy.
Kniha povídek, které jsou jak komické/satirické, tak vážné. Místy se v textu vyskytují cizí slova a většina povídek je dost absurdní, ale není to náročné čtení.
Vian je prostě unikát. Jeho neskutečně bohatá až absurdní fantazie mě nepřestává udivovat a bavit ani po tolika letech, kdy se mi poprvé dostala do ruky Pěna dní.
Při čtení jsem si představoval dobu, kdy pařížským bulvárům a kavárnám vládl Boris Vian a marně jsem dumal, kde bral to obrovské množství energie pro svoji práci v tolika uměleckých oborech.
Povídky jsou sarkastické, tajemné, ironické, na první pohled jakoby komicky nesmyslné, ale mnohdy až vizionářské, plné absurdit, neotřelých gagů a přirovnání... ale hlavně nasycené autorovou elegantně barevnou fantazií. Ten člověk byl génius.
Absurdita nejvyššího kalibru! Než jsem začala číst, vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Ale knihu jsem si zamilovala a ráda se k ní sem tam vracím. Aspoň k některým povídkám. Lazařina!
Kdysi před lety mě s Vianem seznámil koupel si dvající flanďák a bylo to seznámení velmi příjemné. Pak mi Vian cestu skřížil ještě dvakrát Rozruchem v Ardenách a Pěnou dní, které mě moc nepřesvědčily a spíše mě přivedly k myšlence, že krása Flanďákovy koupele byla čistou náhodou. Mravenci, respektive vetší část jejich povídek, mě přesvědčili, tyto pochybnosti rozehnaly a utvrdily mě v tom, že Vian je poměrně zajímavý, svérázný a fantazií kypící kujón. Prvních pět povídek sbírky (Mravenci, Učenliví žáci, Cesta do Konostrova, Rak a Instalatér) mě naprosto rozsekaly. Naprosto. Během jejich čtení jsem se vznášel v literárním nebi a prožíval všechny slasti, které je dobře napsané a vhodně napsané slovo a z nich skládané věty schopno poskytnout. Vrněl jsem blahem. Až mi přišla obrovská škoda, že další povídky již byly trochu slabší a "nejnormálnější" Komparsista pak jaksi obsahově (ale i to je pro Viana typické) vyprázdněný. Možná kdyby nebyl tak dlouhý, bylo by to lepší. Ocenit musím i závěrečný medailonek Jiřího Pelána. Precizní, procítěná a oduševnělá práce.
Změna pohledu na mravence.
Velmi poutavá kniha s určitě originálním námětem. K mojí smůle musím teď číst na nastávající maturitu, takže přečtení dalších kousků odkládám do budoucna.
Po delší době jsem si znovu přečetl tuto sbírku povídek a skvěle jsem se bavil Vianovým smyslem pro humor a neskutečné absurdno. Možná má tato kniha malou nevýhodu: čtenář nepřipravený na Viana může být za chvíli tím vším absurdnem jaksi přehlcen a ono se to pak hůř pobírá. Ale jinak to prostě nemá chybu.
Část díla
Blues pro černého kocoura
1949
Cesta do Konostrova
1949
Instalatér
1949
Komparsista
1949
Leklé ryby
1949
Autorovy další knížky
| 1994 |  Pěna dní |
| 2005 | Naplivu na vaše hroby |
| 2009 | Srdcerváč |
| 1994 | Podzim v Pekingu |
| 2000 | Červená tráva |
(SPOILER) Tahle knížka způsobila, že jsem se po dlouhé době zasmál v tramvani nahlas, což bylo samozřejmě nepřístojné. Když se však lidé v mém nejbližším okolí na knihu podívali (bez přebalu, pouze s černým názvem na oranžových deskách) a uvědomili si, že se zabývám entymologií, začali se smát také. (Neříkám, že se to odehrálo přesně takto, bohužel si příhodu přesně už nepamatuji. Ale jedno je jasné; rozhodně jsem se po výbuchu smíchu a zjištění opovržlivých pohledů nescvrknul na velikost odpadkového koše a už vůbec jsem hned na další zastávce zahanbeně nepřestoupil do zadní části popelářského vozu, jak ukládá nepsaný zákon. Proto jsem taky ten den přišel do práce včas!)
Prostě Vian.