Mŕtve duše
Nikolaj Vasiljevič Gogol
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/162858/bmid_mrtve-duse-fbv-162858.jpg
4
435
435
Nesmrteľný epos, v ktorom autor chcel viesť svojho hrdinu - po vzore Božskej komédie - z pekla cez očistec do raja, k vnútornému zušľachteniu. Časy však boli zložitejšie a podmienky ťažšie - príbehová rovina sprevádza fenomenálneho dobrodruha Čičikova, poetická nadstavba odzrkadľuje nadhľad a chápavý postoj.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1984 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Mertvyje duši, 1842
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Na Mrtvé duše jsem se chystal už delší dobu. Z Gogolova díla jsem měl doteď zkušenost jen s Revizorem, který se mi jako kniha a film velmi líbil.
I mrtvé duše řadím k velmi povedenému dílu, jemuž k dokonalosti schází jen malý ždibec. Předem uvádím, že jsem skončil koncem prvního dílu, jelikož z dílu druhého zbyly jen útržky a nedokončená či útržkovitá díla nemám v oblibě. To jen pro úplnost.
Už od úvodu mě kniha chytla. Na začátku jsem měl drobet problém se zorientovat, bylo to jako vhození doprostřed děje. Dlouho to ale netrvalo a začetl jsem se do knihy tak, že jsem se nemohl odpustit. Krásným jazykem psané návštěvy Čičikova u pánů Líbeznického, Psovského a Nozdreva a báby Shánělky mi nedaly se od knihy odtrhnout. Každý řádek jsem hltal a knihu jsem si neskutečně užíval. Od pána Psovského k Plesnivci a poté už za celý obchod dotáhnout. Bál, kde se vše provalilo i konspirace o napoleonovi či povídačky o Pětníkovi... Až potud jsem byl dílem fascinován a kniha jako celek působila velmi dobře.
Kde se mi drobet zkazila nálada byl ne příliš zdařilý konec. Počínaje Čičikovovým úprkem mé čtení ztratilo tempo a řádky jakoby přestaly odsýpat. Celý konec jsem dočítal už jen ze zvědavosti, jestli se dostaví nějaké rozuzlení či nikoliv. Šlo cítit, že autor si nechal otevřená dvířka pro pokračování, kterému se dokončení už nedostalo.
Kniha je psaná skvělým jazykem, popisné části jsou skvostné a i přes skromnou zápletku kniha opravdu nenudí. Satira, jež kritizuje ruskou společnost stejně jako v revizorovi, obzvláště pak úplatnost a hrabivost (celkově vlastně i pokleslou morálku jíž korunu nasazuje karikatura v podobě Nozdreva) tehdejší společnosti, je velice zdařilá. Nedá mi to nesrovnat tyto karikatury carského Ruska s též satirickými výlety páně Broučka, kde když si člověk vezme dvě a dvě dohromady zjistí, že jiný kraj, podobný mrav.
Za posledních dva tucty stránek a tím i pro mou osobu nešťastný konec strhávám jednu hvězdičku. Zároveň ale knihu můžu vřele doporučit.
4/5 85%
Celkově dobrý román, jen škoda nedokončené druhé části, chybějící místa docela rušila.
První část knihy patří k tomu nejlepšímu, co je ve světové literatuře k mání. Ačkoli se v ní v podstatě nic moc neděje, postačí autorův styl, vtip a skvěle ztvárněné svérázné postavy z tehdejších ruských vyšších vrstev k dosažení výjimečného čtenářského zážitku. Přitom knize nelze vytknout žádnou povrchnost a snahu o laciné pobavení čtenářů, ba právě naopak. Škoda, že druhá část nepokračuje ve stejném trendu. Jako by se v autorovi něco zlomilo, začal mít pochybnosti o sobě a svém pohledu na svět. Však také ty zlomky druhé části, které se dochovaly, pocházejí jen z jedné z mnoha variant, které zřejmě Gogol napsal a posléze spálil, protože se mu nelíbily. Ovšem ani druhá část není úplně špatná, Gogol v ní ústy svých postav (teď už nejen „mrtvých duší“) dává asi více promlouvat svému vlastnímu názoru nejen na to, jak by společnost fungovat neměla, ale i naopak - co by se mohlo zlepšit, aby se aspoň přiblížila ideálu.
Tuhle knihu jsem si chtěla přečíst už hodně dlouho, ale pořád na ni nedoházelo. Nakonec jsem sáhla po audioknize a hrozně jsem si to užila - byť teda nedávám plný počet hvězd.
Přiznám se, že jsem vlastně nevěděla, co přesně od knihy čekat. Ale asi to paradoxně pomohlo jít do toho tzv. naslepo a nechat se překvapit. Celý ten příběh je vystavěný velmi strukturovaně a srozumitelně. Kdy zpočátku nevíte, proč je hlavní hrdina spekulant s mrtvými dušemi - je to taková trochu záhadička, k čemu je mu to vlastně dobré - člověk to postupně rozplétá. A to se mi líbilo, taková určitá aura tajemna, kdy člověk nějakou dobu neví, co může čekat.
Zároveň mne baví ten styl psaní - Gogolovo dílo se prostě čte (resp. poslouchá) velmi dobře. Zároveň to realistické ztvárnění ruské společnosti 19. století tu skvěle nastavuje zrcadlo. Celkově ty postavy tak působí docela pitoreskně, je to trochu zesměšňující, ale zároveň tu autor vyjadřuje jakýs povzdech nad tím, kam ta společnost spěje.
Proč nehodnotím 5 hvězdami - ten úplný závěr mi přišel trochu patetický a taky se přiznám, že jsou díla klasické literatury, která mne bavila jednoduše více a více mi přinesla. Celkově nicméně dávám 4 hvězdy, tohle bylo vcelku zábavné. Poslouchala jsem jako audioknihu v podání Karla Högera, který se narace ujal naprosto přesvědčivě. Krásný poslech to byl.
Neuvěřitelně nadčasové dílo, jehož charaktery můžete aplikovat na jakoukoliv dobu a téměř jakékoliv místo. Milá a vtipná dobrodružství líčí neduhy ruské společnosti a nutí čtenáře se skutečně smát...protože kdyby se čtenář nesmál a skutečně se nad tím zamyslel, je mu smutno. Každopádně perfektní kniha na jakoukoliv dobu.
Groteskně realistický román mistra ruské literatury jsem si užila. Musím přiznat, že ne tolik jako divadelní dramatizaci, kterou jsem měla tu čest vidět ve zpracování brněnského divadla před pár lety. Myslím, že kdybych nemusela srovnávat s báječným výkonem Michala Isteníka, Zdeňka Junáka, ale i všech ostatních herců, dokázala bych ocenit dobrodružnou pouť zchudlého šlechtice Čičikova za zpětným zbohatnutím pomocí mrtvých duší, v literární podobě ještě více. Ale jsem ráda, že jsem díky Výzvě přečetla. Bavila jsem se a opět si připomněla, jak je Gogolovo dílo nadčasové a trefné.
Zajímavý způsob ruské satiry. O knížce jsem dlouho neměla ani tušení, ale čtení bylo velmi zajímavé. Dokonce se s některými charaktery můžeme potkat i dnes. :)
Bohužel jsem četla trochu narychlo, takže jsem z knihy neměla ten správný požitek, nicméně to nebylo špatné. Sem tam mě něco pobavilo, sem tam jsem viděla krásy ruského venkova, které Gogol dovedně popsal... sem tam jsem moc nevnímala, co vlastně čtu. Abych se přiznala, víc se mi líbilo číst o samotném autorovi, který musel být zajímavým člověkem s neveselým osudem, než trávit večery s jeho neúplným dílem, ale i tak jsem ráda, že jsem to udělala. Zase jsem si dokázala, že lidi byli a jsou pořád stejní, stejně jako jejich postavení k penězům. Mrzí mě, že nebyly dopsány druhé dva díly, mohlo by být příjemné představovat si, jak se všechno nakonec zlepší...
Ach ta ruská satira, to je prostě přesně můj šálek вареньего! Nesmírně jsem se bavila.
Myslím, že spravedlivě se dá hodnotit pouze první, dokončený díl, který by byl pro mě ale, stejně jako Dantovo peklo, ten nejlepší z trojice. Nástin druhého dílu byl už zbytečně mravokárný a na hrdinovo obrácení vůbec nedošlo, protože si bohužel pro Nikolaje Vasiljeviče sáhlo před dokončením tohoto opusu jeho vlastní peklo...
Vtipně pojatá satira na téma ruské carské byrokracie je klasickým dílem ruské literatury, byť Gogol byl ukrajinské národnosti. Knihu jsem četla již na gymnáziu, teď jsem si ji vychutnala v podobě audioknihy ve skvostném podání herce Karla Högera. Na svou dobu šlo o velmi odvážnou kritiku soudobých poměrů, což bylo pro Gogola typickým rysem, patrným i z jeho jiných děl. Tentokrát si vzal na paškál vychytralý nápad hlavního hrdiny Čičikova s cílem zbohatnout nákupem mrtvých duší nevolníků. V knize jsou skvěle vystiženy charaktery jednotlivých postav i líčených událostí.
Tak jsem konečně dohnal svůj rest z ruské klasické literatury a přečetl si Mrtvé duše od Gogola. Jsem nesmírně rád, že jsem se do četby tohoto velikána nejen ruské literatury pustil a zdárně dokončil. Gogol je mistr satirického popisu ruské společnosti, což dokázal ve svých povídkách i komediích, ale Mrtvé duše se staly jeho zaslouženým vrcholem. Je převeliká škoda, že tento vrchol nestačil dokončit a velkou část pokračování sám spálil v kvůli nemoci a depresi. Jeho humorné vykreslení tehdejší ruské společnosti bylo mistrné, není divu, že na něj v budoucnu navázal Anton Pavlovič Čechov a mnoho mnoho dalších. Líčení statkářů, úředníků, nevolníků, sluhů či samotného Čičikova musí vyvolat smích, nicméně po hlubším zamyšlení také slzy či vztek. Vřele doporučuji každému, kdo se chce seznámit s ruským prostředím, s ruským člověkem a ruskou společností od 20. do 60. let 19. stol.
Gogol je navýsost zajímavý spisovatel, jehož humor se někdy skrývá a vykukuje nenápadně, náhle, nečekaně, a to možná více překvapí a pobaví. U Mrtvých duší jsem se několikrát zasmál a přece to není čistě humoristický román, ba naopak, pro Gogola to mělo být dílo největší důležitosti a vážnosti, možná proto ho ani nestačil dokončit, což podotýkám, mě velmi mrzí, ze zamýšlených třech částí, zůstala nám celá jen první a druhá jen ve zlomkovité podobě.
Mrtvé duše jsem vděčným čtením nejen z hlediska historického a sociologického, čtenář se seznámí s realistickým líčením ruského života ve 40. letech 19. století, především tedy s venkovem, ale také vyniká psychologickou drobnokresbou jednotlivých hospodářů a statkářek. Cenný je román i pro svou otevřeně přiznanou literárnost, ve smyslu meta-narativního vyprávění typického pro postmoderní prózu. Gogolovo/vypravěčovo komentování vlastního vypravování a postav je něco, u čeho jsem se možná ponejvíce bavil.
Samozřejmě je to dílo, které si říká o prošpikování literárně-vědeckým úsilím, najde se spoustu aspektů, ze kterých jde k dílu přistupovat, a to nejen z hlediska tématu paměti, jakoby se časem zhoršovala, ve druhé části vlastně se stáváme zapomětlivými čtenáři, skáčeme z jedné události do druhé a ztrácíme nit kontinuity, což ovšem může být vděčné zamyšlení pro vědce, jenž chce být originální v analýze, ale s realitou tvorby a důvodu této fragmentárnosti to už nemá moc společného. To se může stát jen tehdy, kdy autora úplně z analýzy vynecháme, ale byl to Gogol, kdo škrtal, přepisoval a pálil. A výsledek máme ve svých rukou dnes, ale cesty života jsou nevyzpytatelné, a možná že i díky tomu, je toto dílo tak vděčné pro promýšlení, možná že nedokončení, nestihnutí toho co všechno chceme zažít, udělat, vybudovat, je nám všem společné. Nedokončenost je přirozenou součástí existence konečné pozemské lidské existence. Dokončenost je otázkou víry, ne umění.
"Nozdrevové ještě dlouho nezmizí ze světa. Jsou stále mezi námi, snad nosí jenom jiný kabát, jenže lidé jsou lehkovážně nevšímaví a člověk v jiném kabátě jim připadá už jako jiný člověk." (s. 56)
"Docela jiný osud však čeká spisovatele, jenž se opovážil vynést na světlo boží všechno, co je ustavičně na očích a co lhostejné oko přece nevidí, celé to hrozné, otřesné bahno malicherností, jež obestírá náš život, celou hlubinu chladných, nalomených všedních povah, jimiž se hemží naše pozemská, leckdy těžká a smutná pouť to vše pevná síla jeho neúprosného dláta vystavuje plasticky a zřetelně všem na odiv!" (s. 100)
"Avšak kladného člověka si přece jen nezvolil za hrdinu. A může dokonce říci proč. Protože je konečně na čase nechat ubohého kladného hrdinu odpočinou, protože se zbytečně omílá, protože si z kladného hrdiny udělali tahouna a není spisovatele, jenž by na něm nejezdil, nepobízel ho bičem a vším, co má po ruce; protože utahali kladného hrdinu tak, že na něm nezůstal ani chlup kladu, ale jenom žebra a kůže místo těla; protože se ho licoměrně dovolávají, protože si ho neváží. Ne, je konečně na čase zapřáhnout i darebáka. Nuže, zapřáhneme darebáka!" (s. 164-165)
"Takto se tedy zrodil v hlavě našeho hrdiny onen podivný nápad, za nějž, pánbůhví, budou-li mu čtenáři vděční, a jak mu bude vděčný autor, to opravdu těžko říci." (s. 176)
"Avšak začali jsme mluvit nějak moc hlasitě a docela jsme zapomněli, že náš hrdina, který po celou tu doba spal, se už probudil a lehko může zaslechnout své tak často opakované jméno. Je to člověk nedůtklivý a nemá rád, když se o něm někdo neuctivě vyjadřuje. Čtenáři na tom houby záleží, jestli se na něj bude Čičikov zlobit, ale autor se v žádném případně nemůže se svým hrdinou rozkmotřit: ještě hodný kus cesty budou muset společně urazit, celé dva dlouhé díly mají před sebou, a to není maličkost." (s. 180)
Chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, ale nakonec jsem si užila hlavně dokonalé popisy postav, např. Plesnivce, Gogol je podle mého názoru mistrem popisu. Taky mě bavila jeho komunikace se čtenářem, to jsem zažila snad poprvé. Některé kapitoly byly hodně vtipné, mě to bavilo.
Mistrně napsaná kniha mistra literatury - ostatně co jiného očekávat? Na druhé přečtení po cca 5 letech jsem si z této knihy odnesla o mnoho více, především ovšem díky obrozeneckému překladu pana Hoška, současníkovi Járy Cimrmana, zastupujícím Génia na poli jazykovém. Ten překlad pojal především ze začátku dosti svérázně, ospravedlňuje tvorbu novotvarů tím, že "se mu to původní slovo nelíbilo". Na druhou stranu musím redakčnímu týmu přičíst to, že se snažili nahradit vynechané části vzpomínkami jakéhosi Gogolova kamaráda, kterému byl rukopis čten.
Teď už ale k románu. Než opakovat mnohokrát opisované fráze, raději bych zmínila věc ne tolik diskutovanou, totiž vztah vypravěče ke čtenářstvu a k hlavnímu hrdinovi, který je z dnešního postmoderního pohledu... prazvláštní? Ano, Puškin také nazývá Evžena Oněgina svým přítelem, tady ale zacházíme ještě dále a vypravěč, kterého bych v tomto případě ztotožnila s autorem, (neb v některých pasážích odkazuje na svůj skutečný život a specificky jeho výlet do Říma) metaforicky sedí vedle Čičikova v uhánějící drožce a bojí se, aby ho hlasitou mluvou snad nevzbudil. jindy vede dlouhé promluvy ke čtenáři osobně a náruživě se mu obhajuje. Není vševědoucí, není ale ani součástí příběhu, je zvláštní snaha o dojem větší autentičnosti, které se po Gogolově smrti z ruské literatury vytratila.
Přiznávám, že jsem do toho původně šel hlavně kvůli Joy Division, ale... Proč mi nikdo ve škole neřekl, že je to tak vtipný?
Velký satiricko-kritický obžalovací spis proti ruskému statkářskému a úřednickému životu. Velice čtivý a ve své době jistě dosti kontroverzní, ale i dnes platný.
Takže kdo z nás, nikoli nahlas, nýbrž v tichosti, sám, ve chvíli osamělého rozhovoru se sebou samým, položí si tuto těžkou otázku: "A není také ve mně kus Čičikova?" Toho Čičikova, pro kterého je každá kopejka přibitá tříkopejkovým hřebíkem.
Doporučing: uvařit si a ochutnat Šči, prostudovat jak velká je asi územní jednotka gubernie, jakou hodnotu má kopejka a zjistit si, kdo je to vlastně ten mužik.
(SPOILER) Společenský satirický román ze staré nevolnické Rusi poloviny 19.století je odvážnou kritikou zkažené společnosti a celého systému - byl na svou dobu tak ostrý, že ho byl autor nucen alespoň částečně přepracovat. Nebývalé kritice jsou v tomto díle podrobeni hlavně statkáři a to pro jejich opilství, hráčskou vášeň, mravní úpadek, lakotu a neschopnost. Kritika nekalých obchodních praktik té doby je vypodobněna v odvážném a smělém úmyslu úředníka Čičikova, jak zbohatnout a získat si společenskou prestiž, který dokáže nevšedním podvodem, a sice nákupem mrtvých duší za babku, dovést k téměř zdárnému konci. Samotný příběh obohacuje velice precizní a podrobný popis charakterů a povah jednotlivých románových postav.
Po první části jsem si říkala "to to ten Gogol nemohl spálit pořádně! :D" (v doslovu jsem se navíc dozvěděla, že ten 2. díl spálil hned 3x; reakce nejmenované osoby "měl mokrej papír nebo proč" :DDD) -- nee zas takový utrpení to nebylo, ale co bylo pro mě docela utrpení, byla první hlava druhého dílu, od II. hlavy to už zas hezky plynulo
Každopádně ono to není vůbec špatné dílo, naopak velmi zajímavé, navíc s docela prohlubujícíma znalostmi o Rusku, a to nemluvím přímo o duších, ale třeba minimálně pasáže o jídle a o ruské kuchyni (díky statkářům jsem proletěla celou ruskou kuchyni), potom tedy o těch statkářích, o mužicích, a právě o ruských poměrech + vlastnosti a hlavně jejich "hříchy" --- vykreslení statkářů bylo prostě boží! + opět nomen omen
A kdo jsou vlastně mrtvé duše?...
za mě ta kniha - Mrtvé duše obsahuje VŠE... Gogol v podstatě kriticky vystihl celé Rusko.
Zkrátka jenom to pro mě bylo dlouhé, a dlouhé z toho důvodu, že když mám milion dalších knížek, které si musím přečíst a ten seznam se každým dnem prohlubuje... tak prostě si člověk to dílo v podstatě sám může "znechutit" --- naštěstí ten závěr... -- napravení hrdinů?... bohužel...xxxxx
Mé první setkání s Gogolem. V podstatě od školy jsem znal základní obsah satirického románu, ale až nyní jsem se k jeho přečtení dostal. Antihrdina Čičikov se mi svým způsobem líbil, ani se nechce věřit, že je to „podnikatel“ z první poloviny 19. století. I dnes by se takoví našli, co chtějí rychle vydělat za každou cenu a vymyslí podobný plán.
Děj románu je rozvláčný a popisy jednotlivých sedláků a sedlaček na ruském venkově jsou vtipné a plné zesměšňování. Všichni se jen honí za penězi a nevidí dál, jak za hranice svého statku.
Štítky knihy
ruská literatura carské Rusko rozhlasové zpracování společenské romány pikareskní romány člověk a společnost ruské romány hospodářské systémy
Autorovy další knížky
| 1955 |  Mrtvé duše |
| 2019 |  Revizor |
| 1970 | Petrohradské povídky |
| 2010 | Ženitba |
| 1947 | Taras Bulba |
Znáte takový ten pocit radosti ze samotné četby, kdy si užíváte každý slovní obrat, přirovnání či jednoduchý popis, tak přesně takovou radost jsem měl z Gogolova textu, až se hanbím, že takovouto klasiku jsem přečetl až dnes, ale pravdou také je, že před takovými deseti lety bych nejspíše nedocenil všechny vypravěcí postupy a satirické nuance, jež neuniknou zkušenějšímu čtenáři. Jedna z těch knih, které nestárnou a ještě se dobře čtou i dnes.