Mrtvý otec
Donald Barthelme
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/49606/bmid_mrtvy-otec-1f1-49606.jpg
4
29
29
„Statečný román o všem“ nejčtenějšího z postmoderních amerických autorů 70. a 80. let je svéráznou a vtipnou hyperbolou o světě, jak ho viděl Donald Barthelme (1931–1989), zasazenou mimo známý čas i prostor, a přesto každému tak povědomou. Stylem podobným jeho Padesáti povídkám (Argo, 1999) a stylem zcela nezaměnitelným navozuje úvodní situaci románu: „Je to úplně normální noha, až na to, že je sedm metrů vysoká.“ Obrovské tělo se pohybuje krajinou. Patří Mrtvému Otci. Je mrtvý a není mrtvý; mluví, uráží, řídí, žadoní, popichuje, svádí. Je moudrý, je vtipný, je ješitný, je napůl mechanický, je strašlivý ve svém hněvu, a přece bezmocný jako dítě, je mrtvý? Krajinou nebezpečných Wendů a Velkého Otce Hada jej na provaze táhne procesí devatenácti lidí. Thomas, Julie, Emma, Edmund a další jej opečovávají i urážejí, krmí a usmiřují a také připravují na tajemný cíl své pouti. Jazykem naprosto nespoutaným nás Donald Barthelme provází příběhem, v němž je jasné jen jedno: že není jasné nic.... celý text
Literatura světová Romány Rodina
Vydáno: 2010 , ArgoOriginální název:
The Dead Father, 1975
více info...
Přidat komentář
Bom dia,
Mrtvý otec byl takový literární kolotoč, že kdyby se mě Poulíček zeptal, jaký písmenko, tak řeknu S jako smrt. Během první poloviny knihy jsem zcela regulérně nevěděl, jestli čtu knihu, nebo očima inhaluju heroin. Někdy tou dobou můj mozek odjel do Teplic do lázní a řekl, že se mnou už nechce nic mít. Nemám mu to za zlé. Zkusit pochopit o co v knize jde bylo nad moje schopnosti a to jsem rozhodně chytřejší člověk než třeba zedník, autoklempíř nebo prezident. Myslím si, že kdyby Američani shodili na Nagasaki tuto knihu, měla by pravděpodobně stejnej účinek jako atomovka.
Nicméně, poslední třetina, ve které Bartoška popisuje různé druhy otců a jak s nimi jednat je překvapivě svěží a vtipná čalamáda z ranku Thomas/Brautigan/Vian, která knihu horko těžko vytáhla z nuly na 6 bodů. Haleluja.
Stejně šílené jako jeho povídky. Přesto, čas od času, v běhu vlastního života se mi některé vybavují, znovu a znovu. Rezonují a splývají s vlastními prožitky. Proto jsem sáhla po Mrtvém Otci. Nakolik se ve mě usadil, ukáže čas. Snad.
Výjimečná kniha. Především tím, že je v podstatě jedno, zda ji čtete zleva doprava, nebo zprava doleva, případně zdola nahoru, nebo směr po jednotlivých stránkách měníte. Klidně při čtení vynechejte třeba všechna písmena „B“a klidně i „O“. Pravděpdně neudete pciťovat vůec žádný rzdíl…
Kniha je natolik osobní autorovou zpovědí a do té míry napěchována alegorií a symbolikou, že jí jen velice obtížně porozumíte a mnohé zůstane skryto (pokud jste jí tedy nenapsali…). Autor navíc zcela záměrně ignoruje tradiční strukturu děje, jazyka, syntaxe i logiky a vyvažuje to zcela fragmentovanou koláží vzájemně zdánlivě jen okrajově souvisejících událostí a detailů, budováním nových významů jednotlivých slov i souvislostí mezi nimi. Ve zdánlivém chaosu tak vše splývá v mazlavém pocitu husté mlhy, ze které vystupuje jen tíživý pocit o nevyhnutelně obtížném vztahu otců a jejich mužských synů i „ženských“ synů v biologickém i přeneseném významu.
Knihu je dobré přečíst. Přinejmenším, jako kontrast ke dnešní literatuře. Přesto jsem rád, že jsem se ve zdraví dožil konce a že už nejsou sedmdesátky a podobných knih není zase tak moc…
Celkově vzato (Barthelmeho logikou): Dnes pršelo a je neděle, takže jezdí metro...
Zlovlk to v mnoha ohledech vcelku vystihl, Mrtvý otec zpočátku opravdu působí dosti neobvyklým, "pravidla rozleptávajícím" dojmem, ale když se člověk naučí snášet tu úzkost, jestli se zrovna jedná o myšlenku, dialog a čí dialog,.. tak se to dá číst v pohodě :-)
Zkrátka postmoderna jak má být. Asi.
To je váš názor.
Na to se neumírá.
Nejen, že je kniha šílená. Svým způsobem i děsivá svojí skrytou záští, tím vším, co chtělo být vyřčeno a nebylo; koncentrací touhy vidět úpadek čehosi velkého, kdysi nedotknutelného, tak váženého, téměř posvátného... Touhy přičinit se o ten úpadek, být tím destruktivním článkem. Kousek po kousku.
"Otec uspěl ve své obtížné a mnohdy nevděčné úloze udržet dítě při životě. Dobrá práce, Same, tvůj chlapec zaujal své místo v tlupě, má slušnou práci, prodává termočlánky, vzal si hodnou dívku, kterou máš rád, a obtěžkal ji natolik, že zanedlouho bezpochyby porodí nové dítě. A není zavřenej. Ale povšiml sis toho nepatrného zkřivení v koutku úst Sama II., když se na tebe dívá? Znamená to, že nechtěl, abys ho pojmenoval Sam II., to za prvé, a za druhé a za třetí to znamená, že má v levé nohavici brokovnici s upilovanou hlavní a balíkovací hák v pravé a že je připravený zabít tě jedním či druhým, když bude mít tu příležitost. (...) Vyvádí kvůli tomu, že byl závislý, když vy jste byl nezbytný, to taky není úplně ono, je nepříčetný z toho, že když vás miloval, vy jste si toho ani nevšiml."
Imtyvolepozantní (Argo 2010 s. 40)!
Ano, text lze číst zleva doprava, víc nejsem schopna říct.
Vaše otázky jsou dobré, začal. Váš zájem je opodstatněný. Odpovím vám, myslím, nejlépe anekdotou. Asi budete znát, jak se Martin Luther snažil zlanařit Franze Josepha Haydna. Zavolá telefonem Haydnovi a říká: "Joe, jsi nejlepší. Chtěl bych, abys udělal jeden kousek taky pro nás." A Haydn na to: "Ani náhodou, Marty, ani náhodou."
Století jsou špatně, a co tam dělá ten telefon, a navíc mi nedochází pointa, stěžoval si Edmund.
Vidíte! vykřikl Tomas. To je ono! Věci nejsou jednoduché. Vždycky se může udělat chyba, dokonce i přes ty nejlepší úmysly na světě. Lidé dělají chyby. Věci se nedělají správně. Nedělají se správné věci. Jsou případy, které nejsou jasné. Musíte umět snášet úzkost...
Šílená kniha. Miliony, triliony a bambiliony různých aluzí, iluzí, hrátek, lyrických pšouků, všelijakých efemérností i věčných pravd, šklebivých vtipů, jedovatých pilulek, hořkých plivanců, bizarních bajek, lživých alegorií, zvrhlých symbolů... a samozřejmě seznamů!
Cože to má být? Nejspíše nějaké vyrovnávání s vlastním otcem a esencí otcovství jako takovou. Možná s autoritou obecněji. Možná s něčím, co nás přesahuje. Ale kdoví jestli. Ono nás to totiž přesahuje, ale je to dětinské a oplzlé.
Několik desítek stran tvoří vložená Příručka pro syny. A kdo by neměl rád příručky? Tento vzrušující žánr zabaví nešťastníka čtenáře po několik desítek stran, potom se opět přetaví do nových podivností. Mluví vůbec hrdinové knihy? Začtete se do dialogu a najednou zjistíte, že se prokousáváte dadaisticko-surrealistickou básní.
Pokud je ve vás byť jen malinký střípek staromileckého suchopára, kniha vás zděsí. U Mrtvého otce je třeba zapomenout na všechno, co víte o fabuli, postavách, řeči a podobných nesmyslech - tohle je prostě proud koncentrované kyseliny experimentičné. Proud, jež rozleptává všechna pravidla. Alespoň, že je to (stále ještě) napsáno zleva doprava...
Mrtvý otec
Hrátky s formou, nové metody vyprávění a bizarní "příběh". Tato kratičká experimentální próza je zajímavou ukázkou toho, co vše literatura snese.