Smrt v rodině

09.08.2016

Ani nevím, kde začít. Takhle zničenej jsem nebyl od tý doby, co jsem omylem snědl vajíčka na který mám alergii a pak jsem šest hodin na záchodě bojoval o život.

Přeskočím celej ten mýtus o tom co doprovázelo tuto knihu, protože to tu iks lidí napsalo nebo napíše. I když mám rád dlouhý věci, jako třeba dlouhý kadění nebo můj dlouhý penis, dlouhý knížky moc nemusím, což potvrzuje i fakt, že po dvou letech čtení Hledání ztraceného času jsem na stránce 18. Ke Knausgardovi jsem tedy přistupoval s určitým respektem, fascinován okolnostmi a vyděšen přirovnáním právě k Proustovi. Co naplat, všechny obavy se rozplynuly docela z kraje. Po prvních dvaceti stránkách, které naznačí, že to nebude zase tak lehké čtení, se náhle povolí stavidla a Knausgard se řine svým mládím jako Mirek Donutil historkama. Skáče ze vzpomínky na vzpomínku, přidá trochu svých pocitů a myšlenek a antické drámo moc nepřichází - spíš jen takový menší neblahý pocit, že ono to drámo ale nakonec přijde.

Někdy v tomto úseku, kolem 140 stránky, jsem měl z knihy naprosto neuvěřitelně osvěžující pocit, jak ono to vlastně všechno funguje, jak to plyne a jak lehce Knausgard kormidluje ten neuvěřitelný kolos plný jmen, příbuzných, spolužáků a vzpomínek. Navíc si k němu čtenář vcelku snadno najde cestu, právě díky tomu co dělá tuhle knihu knihou - upřímnosti a naprosté otevřenosti. To už mě začal natolik zajímat, že jsem se podíval na gůgl jak vypadá a málem jsem spadl pod stůl, protože jsem zjistil, že je to nejhezčí chlap jakýho jsem kdy viděl. Dokonce jsem si ho dal jako wallpaper a jeho fotky poslal pár lidem, aby ho taky viděli. Kdyby neexistoval internet a já měl jen jeho fotku, klidně bych u ní zamával hasičem. Ale to už odbočuju.

A pak cca v polovině umře otec. A Karl Ove přijíždí za babičkou domů, kde jeho otec žil, a tam se vyrovnává se smrtí a zároveň uklízí naprosto pokaděnej a prochcanej dům, protože taťka to do sebe lil jak Olda Kaiser na pouti. Styl se vůbec nemění, pořád odbíhá někam do myšlenek a vzpomínek, ale náhle jako bych četl jinou knížku. Tu nejtěžší, nejsmutnější knížku všech dob tohoto roku minimálně. Psychický teror, který se mu odehrává v hlavě (a je naprosto obyčejný, předpokládám, že takto asi po úmrtí přemýšlí každý) mě dvakrát donutil změnit s knížkou knajpu, protože jsem natahoval a jednou myslím i vzlykl. Doma jsem si pak dal frťana a hodinu čuměl do zdi. Vůbec nevím, jak to dokázal. Jeho otce jsem neznal, v kolektivní smutek nevěřím a ani jsem neztratil rodiče. Když nad tím tak přemýšlím, asi za to může strach a vědomí, že to je reálný a především, že to zažiju i já (velmi pravděpodobně).