Můj Michael
Amos Oz (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/75_/75804/bmid_muj-michael-VTa-75804.jpg
3
16
16
„Píšu tohle, protože lidé, které jsem milovala, jsou už mrtví. Píšu, protože když jsem byla mladá, měla jsem sílu milovat, a nyní ve mně ta síla odumírá. A já nechci umřít…“ Těmito slovy začíná svou hořkou románovou zpověď třicetiletá Chana, propadající se stále hlouběji do traumatu neuspokojivého manželského vztahu a svých temných vášnivých snů. Známému izraelskému prozaikovi se v románovém příběhu, který po svém prvním vydání vyvolal nadšení i řadu bouřlivých reakcí, výjimečným způsobem zdařilo zachytit neklidný vnitřní svět jeho hlavní hrdinky, ale podat také výstižný obraz politických a kulturních rozporů zmítajících moderní izraelskou společností.... celý text
Přidat komentář
Kniha mi byla doporučena k přečtení kamarádkou a následovalo zklamání. Dost nuda, hlavní hrdinka byla dost přecitlivělá a podle mého názoru nevděčná za to, co má.
Nevšedná kniha, zobrazujúca pohľad do duše mladej ženy, nespokojnej so svojím životom v manžlestve. Amos Oz presvedčivo a verne zachytil nenaplnenú túžbu a nevyrovnanosť vnútorného sveta, spoločne s fantazírovaním o nesplnených snoch.
Dielo, ktoré si určite zaslúži pozornosť.
Autorovy další knížky
| 2009 |  Příběh o lásce a tmě |
| 2010 | Černá skříňka |
| 2017 | Jidáš |
| 2019 | Mezi svými |
| 2013 | Scény z venkovského života |
Na první pohled se jedná o přehlednou situaci. Ona nevděčná a nikdy spokojená. On snaživý a ohleduplný. Kladná a záporná postava. Jenže v románech Amose Oze, stejně jako v životě, je to vždycky trochu složitější. Předně je tu Chana, kterou můžeme vnímat jako rozmazlené dítě, ale ona má také svoje divoké sny, které nám naznačují, že její svět je jiný než náš. Takže ve skutečnosti nevíme, jestli to není naopak, jestli to není psychicky nemocná osoba, pro kterou je vykonávání běžné mezilidské agendy na samé hranici jejich sil. Řečeno ještě jinak: Je to, co z Chany vidíme ukázkou jejího nejhoršího já, nebo nám předvádí maximum možného?
S Michaelem je to taky komplikované. Vypadá jako pozitivní postava, zůstává klidný, řeší věci konstruktivně, bere ohledy na Chanu – a ve výsledku z toho nic nemá, jen další ponižování od vlastní ženy. Cítit s ním soucit se zdá být velmi automatickou a přirozenou reakcí. Jenže pod tímto povrchem najdeme člověka, který je kompletně prázdný – chová se slušně, protože ho naučili se tak chovat. Chová se jako dobrý člověk, ale je to bez vnitřního zaujetí – jako by byl robot, kterého k tomu naprogramovali.
Chana a Michael jsou manželé, ale je to jen navenek, nežijí jeden pro druhého a doopravdy se o sebe ani nezajímají. Georges Bernanos v Deníku venkovského faráře píše, že „milost je zapomenout na sebe“, ale zde vidíme pravý opak. Oba jsou připoutání k vlastním egům a jejich představa ideálního soužití je taková, že bude po jejich (ačkoli oba volí k dosažení tohoto cíle výrazně jiné prostředky). Směrem k druhému se dokážou přiblížit spíš náhodou, jen za cenu velkého úsilí a nikdy ne trvale. A málokdy oba najednou. Celý život spolu, ale přitom vnitřně každý sám – spíš zákopová válka než souznění duší. Žádná láska, nikde mezi nimi. Je hodně smutné to sledovat, dokonce i když se jedná jen o literární postavy...
„To máme, Michaeli, opravdu oba zemřít, aniž se jeden druhého alespoň jednou dotkneme? Dotknout se. Promísit se, Nechápeš? Ztratit se jeden v druhém. Roztavit se. Vtéct do sebe. Vnitřně růst. Bolestivě splynout. I slova jsou proti mně, Takový podvod, Michaeli. Taková ohavná past. Jsem unavená. Spát a spát.“