Můj život po životě
Michal Viewegh
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/215745/mid_muj-zivot-po-zivote-215745.jpg
3
550
550
Osmého prosince 2012 praskla Michalu Vieweghovi aorta. V nemocnici ho půl hodiny marně oživovali, a jak říká doktor Skalský, kdyby se rozhodli Michala neoperovat, nebylo by to nic proti standardním medicínským postupům. Jenže to zkusili... A Michal proti všem předpokladům nejen přežil,...
Přidat komentář
"Lidi jsou zvědaví, budou chtít vědět, co s tebou bylo." Přesně proto jsem po knížce sáhla i já. Depresivní deníček, dle mého i jistá forma terapie pro samotného autora.
Vězňovi zápisky. Tentokrát jde o vězně ve vlastním těle, které autora už bohužel neposlouchá jak by mělo. Do toho deprese jak blázen a je vystaráno. Z deníku, který autor píše mrazí - sálá z něj beznaděj a touho po životě, tam venku. Ze života bez mříží, který se ztratil v minulosti a autor netuší, zda se ještě někdy vrátí. Sám si přeje, aby to tak tak bylo a zároveň je svým tělem zrazován a podváděn. Obraz křehkosti a pomíjivosti našeho štěstí a připomínka toho, abychom si vážili toho co máme již teď.
Viewegha mám celkem přečteného a tuhle knihu nevidím až tak černě. On to asi jinak vidí člověk, který si prošel něčím podobným, i když ne v tak drastické podobě. A jinak to vidí někdo, koho žádná nemoc nesrazila na kolena a nemusel se těžko vracet zpátky do "svého života". V podstatě ho obdivuju, že dokázal psát, když si nedokázal ani vzpomenout, co je za den a kde má zrovna děti. A ne každý má tak silnou vůli, aby se oklepal hned poté, co utekl hrobníkovi z lopaty, někomu to holt trvá déle. A někdo se z toho nevzpamatuje nikdy. Popis depresí a pocitů je celkem přesný a je vidět, že vychází z prožitku. Úplně jsem se vrátila do doby, kdy jsem prožívala (i když ve velmi umírněné formě) podobné pocity.
Rozhodně si nemyslím, že je to ufňukaný román napsaný kvůli složenkám
Musím říct, veliké zklamání. První kniha od Viewegha a měla jsem co dělat abych to dočetla. Nuda, fňukání nad svým životem, sebestřednost. Prostě potřebuju prachy tak musím něco spáchat. Já, já , já. Mám nejhorší život na světě a nikdo mi nerozumí.
Naprostá ztráta času. Ještě že jsem to měla půjčené z knihovny. Myslím že jsou tisíce lidí na světě kteří mají mnohem horší osud ale hold neumějí psát. To je celé.
Od Viewegha jsem nic jiného nečetla, ale věděla jsem, že je to jeden z předních českých spisovatelů. Na knize mě nebavila sebestřednost a sebelítost a ani mě to neláká si od něj přečíst něco jiného. Z knihy je cítit to, že musí být vydaná do určitého termínu.
Moje první setkání s Vieweghem. Smekám před autorovou otevřeností, dovedu si představit, že to nemuselo být úplně lehké o něčem takovém upřímně mluvit. Hledala jsem něco oddechového, to jsem u Vieweghovi formy psaní našla.
Mulderka, souhlasím. Ještě si říkám, že román vyšel proto, že složenky se platit musí, a taky na toho Bosse aby bylo. Po přečtení téhle knížky jsem si navíc uvědomila, že známky sebestřednosti se už objevují v předcházejících knihách. Myslím, že by pan Viewegh měl být vděčný za to, že vůbec přežil a že není závislý na péči druhých. Nicméně znám člověka, který zdravotně procházel něčím podobným jako Viewegh a jemu se knížka líbila - proto ty tři hvězdy.
No, co se dá čekat od chlapa posedlého statusovými symboly, smyslem jehož literárního snažení poslední dobou je, abychom všichni věděli, do jakých módních restaurací chodí každý den na večeři a že se na terase vyvaluje výhradně v triku Hugo Boss? Komu, kromě jeho samotného v rámci terapie, je tato sbírka nářků a sebelítosti vůbec určena?
Napadají mě akorát dvě cílové skupiny: studenti psychologie, aby měli představu o některých svých budoucích pacientech a podle toho se /v zájmu uchování svého vlastního duševního zdraví/ zařídili. A zažraní fanoušci, nebo spíš fanynky, aby svého idola ještě víc politovali a drželi mu palce. Protože normální soudně uvažující a pracující člověk mu to zblajznout nemůže.
Osobně bych panu Vieweghovi přála brzké uzdravení a poté pár měsíců brigády u lopaty za minimálku. Možná by mu pak pár věcí docvaklo.
Měla jsem jako audioknihu, možná proto na mě působila vcelku dobře. Samozřejmě, že se kniha nevyrovná předchozím dílům pana Viewegha, už jen vydat ji musela být velká odvaha autora i nakladatele, ale mně se kniha líbila, třeba víc než Mafie v Praze. Umožní vcítit se do situace člověka a celé rodiny, která se během okamžiku úplně změnila. A je rozhodně lepší o tom číst (tedy poslouchat), než to zažívat. Odhalit své pocity, myšlenky a ukázat svoji beznaděj až na kost určitě není pro nikoho jednoduché. Prostě jiný žánr.
Knihu jsem četla jako třetí v pořadí (předtím Biomanželka a Další báječný rok) od tohoto autora. Kdyby se podobná situace stala mně a napsala bych tuto knihu, nikdo by ji nevydal. Kniha vznikla proto, že p. Viewegh byl jeden z úspěšných spisovatelů u nás, s kvalitní literaturou tato kniha nemá nic společného. Kniha je depresivní, neustále se točí kolem stejných témat - hlavně sebelítosti. Jako čtenářka ji moc nedoporučuji dále, pokud vás nebaví číst o tom, jak si někdo stěžuje. Doufám, že alespoň pomohla p. Vieweghovi překonat těžké životní období.
Moc mě to neoslovilo. Je to hrozny osud, ale pro knihu nic moc, deník skoro o ničem, což je pochopitelne, když si autor nepamatuje. Zajímavé jak se sám boji nevěry manželky - holt "podle sebe soudím tebe". Každopádně přečte se to během chvilky a jsem zvědav na další knihy po této události.
Četla jsem deníky Michala Viewegha a toto je vlastně také deník. Musí být psycho prožít něco podobného a pak se snažit vrátit k původnímu stylu života a uvědomovat si, že to nejde a že jste závislí na pomoci lidí kolem vás. Šílená asi musí být ta stálá ztráta (krátkodobé) paměti, zvláště pro spisovatele. Takže co k tomu říct? Asi "Hodně štěstí, Michale..."
Obdivuji autora, že takto odhalil své soukromí a pocity. Věřím, že jak pro něj, tak pro jeho rodinu musela být nastalá situace hodně náročná, deprimující a vysilující.
Chápu, že hypotéka se neptá a je potřeba každý rok vydat knížku :-) ale moc se mi nelíbila.
Zpátky ve hře a Biomanžel už jsou zase fajn čtení.
I na mě to působilo velmi depresivně. Pro autora to muselo být velmi těžké období.
Tak v této knížce je autor nejen tradičně chlubivý tím, kolik má peněz, majetku, značkových věcí, drahých vín, lahůdek... ale je i protivně ufňukaný. Sebeláska a sebelítost. Komu tohle může být sympatické? Nakonec mu čtenář tu srdeční příhodu přeje...
Autorovy další knížky
| 2002 |  Báječná léta pod psa |
| 2006 |  Účastníci zájezdu |
| 2010 |  Biomanželka |
| 1994 | Výchova dívek v Čechách |
| 2011 | Mafie v Praze |
Literárně nenáročná kniha, na jednu stranu po tom co zažil se není čemu divit (prasklá aorta) na druhou stranu otevřeně napsaný deník.