Můj život po životě
Michal Viewegh
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/215745/mid_muj-zivot-po-zivote-215745.jpg
3
550
550
Osmého prosince 2012 praskla Michalu Vieweghovi aorta. V nemocnici ho půl hodiny marně oživovali, a jak říká doktor Skalský, kdyby se rozhodli Michala neoperovat, nebylo by to nic proti standardním medicínským postupům. Jenže to zkusili... A Michal proti všem předpokladům nejen přežil,...
Přidat komentář
Četla se mi dobře, povrchní je, to je pravda, taky jsem myslela že půjdeme trošku víc "na kost". Ale líbila se mi a s klidným svědomím doporučuji přečíst.
Jakkoli mám předešlé knihy pana Viewegha rád, tato mi přišla zbytečná a blbá. Pokud by nakopíroval lékařské zprávy, přidal výpis ze své GPS-ky vyšlo by to nastejno. Děkuji, ale další takovou knihu už nechci.
Tak přečetla jsem několik Vieweghových knih, některé se mně líbily více, jiné méně. Na tuto jsem byla zvědavá. Jsou v ní napsány pocity autora a jeho způsob vyrovnávání se s vážnou nemocí, s tím, jak přežil svou smrt - to vyplývá už z názvu. Popasovat se s tím jde různě. Autor se hlavně pozastavuje nad tím, co všechno nemůže (především běhat - resp. uběhnout tolik co dřív, pít víno, žít tak aktivně, jako před rupturou aorty atd atd). Občas se sice objeví replika či povzdech typu "Kdo to zaplatí?". Ale asi si dosud neuvědomil, že v podobné situaci, jen s jinými nemocemi, jsou tisíce lidí. Nebo o tom zkrátka nechtěl nic napsat. Jenže právě ti jsou jeho čtenáři - lidi, kteří žijí v nuznějších podmínkách, kteří si tolik peněz, jako on nevydělali, kteří jsou mnohem osamělejší... tady bych mohla pokračovat - prostě kteří takové zázemí zdaleka nemají. A taky musejí žít dál. A bohužel, mnoho povzbuzení či životní síly z tohoto deníkového příběhu nenačerpají. Ale abych byla spravedlivá - ano, trochu pokory a sentimentu tam v podtextu je. Ale čekala jsem víc - že autor půjde víc na dřeň, že se více podělí o své pocity, že bude silnější, že se nebude věnovat povrchnostem... Toto je pro mě povrchní docela dost...
Bude to někoho zajímat? Bude tuhle litanii někdo číst? Koupí si takovou knihu někdo?
Otázky, které si sám autor klade pár měsíců zpět (srpen 2013) před tím, než dvacátá šestá kniha vyjde a „zaplaví“ knižní trh. Tématem knihy jsou opět životní denní prožitky pana Wievegha, tak jak je známe z jeho deníků (2005, 2011), jen je jaksi všechno jinak . . .
Životní příběh - osud pana Michala Wievegha v podstatě před rokem naplnil zpravodajské servery, do myslí mnoha lidí se v tu chvíli vloudily myšlenky na jeho osobu. Většinou chápající, překvapené, strachující se, se snahou pomoci, smířlivé, ale určitě se našly i takové, které si s úšklebkem „řekly“ konečně bude pokoj od jeho útoků, sarkastických narážek a vůbec víření vody v našem politickém rybníčku.
A nejspíše i řada pomstychtivých závistivců, kteří si po přečtení a znalosti jeho deníků v duchu řekli, patří mu to. Bral od života mnohem víc, než mám já, jaká je tohle spravedlnost. Ale určitě převážná většina byla těch, kteří s panem Wieveghem soucítí a tak v koutku duše žehrají, ještě, že se to nestalo mně.
A lidské neštěstí přitahuje, neštěstí celebrit obzvláště, osud známého českého spisovatele, který se poslední dobou stal kontroverzní osobou, jehož poslední knihy byly 100 % přijímány, ale i mnohdy důrazně odmítány a kritizovány, určitě přiláká řadu nových čtenářů, kteří si rádi počtou o neštěstí jiných. Konečnou odpověď však dají až prodejní čísla, nová kniha v černobílém image ale vévodí všem výlohám.
Samotná náplň knihy je ale výpovědí člověka, který si prochází peklem. Ze dne na den se mu zhroutil svět, jeho život se otočil o 180 stupňů, spíše vyjímečný život naplněný krásnými okamžiky, které byly brány jako samozřejmost, se najednou rozplynul v nenávratno s vizí, že se možná již nikdy nepodaří vrátit se zpět do starých kolejí. Přetrvává zahořklost, deprese, pocit křivdy a smutné vzpomínky na to, jak vše ještě před rokem bylo jiné.
V knize však najdete vůli poprat se se situací a vypsat se ze všech těchto trablů. Životní děj posledních pár měsíců po „přežití své smrti“ píše Michal Wievegh zcela otevřeně, bez jakéhokoli kalkulu s útokem na city čtenářů. Kdo zná jeho knihy, ví, že v řadě z nich byla spousta autobiografie, deníky pak skutečnou výpovědí jeho života.
Jaké srovnání se nabízí, když položíte vedle sebe – Báječný rok (2005,2006), Další báječný rok (2011) a Můj život po životě (2013). Jakoby znal svůj osud dopředu, dal Wievegh v plén svůj úspěšný život, stejně tak jak ten svůj současný.
Kniha se tak může stát „životním příběhem“ řady serverů, které neustále nabádají – myslete na zadní kolečka, s cílem, prodat Vám svůj produkt.
Jaký dát závěr – použiji slova jeho nakladatele – text se zdá poněkud cyklický, monotónní; není vyloučeno, že i trpělivý čtenář zažije pocit zmaru, který zná autor z posledních dlouhých měsíců tak zblízka a osobně . . .
Netroufám si hodnotit tuto knihu, ona to není kniha, je to výpověď přesně v duchu svého názvu a ve svém důsledku . . . je knihou očistnou (Martin Reiner). A nebo jinak – velmi reálné, kdyby to samo nebylo realitou.
Ale i to je život ve svých neskonalých podobách, ať Vám přečtení dá vzpomenout na řadu těch zbytečných a denodeních rozmíšek, starostí a trablů s kolegy, obchodními partnery či partnery životními, neboť jak praví klasik, pokud nejde o život, jde o hovno . . .
Knihu jsem přečetla běhěm jednoho dne. Totálně mě pohltila,ale to asi proto,že jsem fanda pana Viewegha a zajímá mě, jak to s ním teď vypadá a jak se cítí. Kniha je vhodná pro podobné fandy,ale myslím,že by se líbila i ostatním čtenářům,kteří se chtějí vcítit do člověka po takovém těžkém zákroku jako je operace prasklé aorty. Pro mě to bylo dojemné čtení,možná díky mrtvici v rodině jsme se dokázala vcítit do pocitů autora-jeho zmatenosti a zapomínání. Zvláštní je, že ač je kniha odrazem smutné reality stavu pana Viewegha,dost jsem se i nasmála a pravdou je,že metafory pan Viewegh nezapomněl a jeho styl se ani vlivem nemoci nijak nezměnil. Kniha mě vzala za srdce...
Přeji mu pevné nervy, aby ten tlak ustál a věřil,že to bude lepší,ikdyž ne za měsíc či dva. Je mi líto toho co se stalo,ale co tě nezabije,to tě posílí! Držím pěsti!
Ač nejsem fanouškem M.V. tato kniha je lidsky nejzajímavější, deníková forma vyprávění, pro mne za 4 hvězdičky
Je velmi těžké hodnotit tuto knihu. Musím ale říci, že mě přiměla pochopit, jak myslí člověk s depresemi a takovýmito psychickými problémy.
Knihu jsem četla, stejně jako všechny od Viewegha, nicméně mě zaskočila směs pocitů, které si asi nikdo z nás, kdo to nezažil, nedokáže představit. Chvílemi jsem si ale říkala, že tenhle deník si měl Viewegh nechat v šuplíku, možná až příliš osobní na vydání.
Klobouk dolů, napsala bych "velmi reálné", kdyby to nebylo opravdu reálné :-(. Já jsem čtenářka Viewegha a Monyové, málem už mi nezbyl nikdo...
Kniha pocitů pana autora. Pro zajímavost dobré přečíst, ale nečekat zázraky.
Fandím autorovi, aby se zase dostal do formy, ale tohle mi přijde zbytečné. Jestli je to z finančních důvodů, tak bych to ještě pochopil, ale jinak... Zamýšlet se nad tím, že kvůli zdravotnímu stavu nemůžu řídit, podvádí mě manželka, nemůžu víno, bože. Kdyby tak Viewegh přestal psát o sobě a psal např. detektivky nebo třeba humoristickou literaturu.
Pokud mám ohodnotit jakoukoliv knihu, je třeba se na to podívat tak, že hodnotit se dá jak obsah, tak forma. V tomto případě hodnocení obsahu knihy je stejné jako hodnocení samotného autora a jeho přístupu k životu. A mně nepřísluší právo soudit ostatní. Co se týče formy, tak jsem moc ráda, že se "vieweghovský" styl psaní nezměnil. V knize jsou obsaženy metafory, sarkasmy a ironie, tak jak jsme u autora zvyklí. Knihu jsem zhltla za chvíli, tak jako vždy:) Klobouk dolů, že Michal Viewegh začal psát v době, kdy to bylo pro něj náročné ( i fyzicky) a že našel odvahu vydat své nejniternější myšlenky a úvahy...
Jsem moc ráda, že autor napsal znovu knihu a že je taková, jaká je - zase o životě . Souhlasím s předchozím hodnocením - je zajímavá, čtivá, s několika silnými místy. Přesto, že je to spíše smutné čtení, je tam nakonec i malá dávka humoru a také naděje.
Včera jsem zakoupila a ihned přečetla-celou. Nikdo, kdo něco takového neprožil nemůže hodnotit. Jde o zpověď pocitů, které by se leckdo bál říkat je jen nahlas, natož vydat knižně. Jinak, protože Viewegha mám moc ráda, jsem šťastná že píše dál, chyběl by mi. Knížka, ačkoliv její obsah je smutný, se čtě krásně-vieweghovsky. Všem doporučuji.
Na základě "exkluzivně mrazivé ukázky" v Magazínu MF Dnes s klidem potápím. Panu Vieweghovi ujel literární vlak ještě před loňským kolapsem, přesto se dál snaží díky nadměrné medailizaci získat si čtenáře. Pokud někomu stačí obermannovský slovní deníčkovský průjem, pak ho "nový" Viewegh asi nezklame. Ale konkurence (Jakuba Katalpa, David Žák, Jiří Šulc nebo Kateřina Tučková) je někde jinde...
V knižní kavárně jsem přečetl cca 45 stránek a ufňukaný styl (jak trefně napsala recenzentka v MF Dnes) mě nepřekvapil. Autor cyklicky opakuje, že mu je 51, že před rokem slavil padesátiny ve velkém stylu, zatímco v současnosti si nepamatuje, s kterou ženskou spal, takže je možný, že manželka, která vyřizuje jeho e-mailovou korespondenci, odepisuje některé z jeho milenek (jé, to je vtipný:-). Připomenout nějakou tu značku (na co mít druhý volvo, když autor nemůže řídit, že), taky rozhovor v MF Dnes a reakce dobráků, kteří chtějí chudákovi Vieweghovi pomoct (dojemný vzkaz od nějaké knihovnice). A nesmíme zapomenout na pravidelnou dávku vína...
Autorovy další knížky
| 2002 |  Báječná léta pod psa |
| 2006 |  Účastníci zájezdu |
| 2010 |  Biomanželka |
| 1994 | Výchova dívek v Čechách |
| 2011 | Mafie v Praze |
Je velice smutné, že spousta lidí hodnotí knihu jen podle autora, ač proto, že ho nemají v oblibě, nebo ze závisti, že v životě nedokázali to co on, nebo že si nežijí tzv. na "vysoké noze". Nikdo už ale nehledí na to, že se pan Viewegh v knize nezaobírá jen sám sebou, ale i tím, že se mu jeho manželka stala naprostou služebnicí, která ho musí všude vozit nebo i tím, jak se asi musí cítit jeho děti, když mají tátu mrzáka, který je ještě k tomu všemu po zákroku mrzutý a moc si s nimi nehraje. Je sice pravdou, že převažuje popis jeho pocitů nad pocity ostatních, ale je to deník, tak co by jste chtěli? Jistě, že se dá napsat i objektivněji, ale většina z vás, by to v takovém stavu nedokázala napsat sebelíp. Není nám dáno právo soudit autora jen podle knihy či naopak. Ale abych jen nechválila, v knize se objevují místa, u kterých lze polemizovat o tom, zda-li tam jěště měly být či nikoliv. Mě osobně rozčilovaly "nenápadné reklamy" aneb emaily od známých lidí, kteří se s panem Vieweghem znají a také některé intimní chvíle. Čekala bych bohatší jazyk. Na druhou stranu mu patří velká poklona za to, že dokázal psát i v tomto stavu. Sama jsem si prodělala "nekonečnou" nemoc a s ní spojenou depresi. Knihu jsem si tedy vybrala právě proto, že jsem toužila poznat, jak se se situací vyrovnal někdo jiný a jestli měl stejné nebo alespoň podobné pocity. Kniha mě uklidnila, že nejsem jediná a dala mi naději. Velký obdiv Vieweghovi patří také za to, že i v tak smutné situaci, která ohrozila jejich spokojený rodinný život, dokázal psát s humorem.