Musaši
Eidži Jošikawa
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/479329/bmid_musasi-TsV-479329.jpg
5
247
247
Rozsáhlé dílo Musaši od Eidžiho Jošikawy je i po sedmdesáti letech od svého vzniku nejpopulárnějším japonským historickým románem. Děj se odehrává na počátku 17. století po skončení vleklých válek, jimiž byla sužována celá země. Vlády nad Japonskými ostrovy se ujal rod Tokugawa, který nastolil nový řád a umožnil život v míru po více než dvě a půl století. Země však byla zaplavena zástupy potulných samurajů bez pána, kteří toužili po slávě a bohatství. Hlavní hrdina, Mijamoto Musaši, byl zpočátku jedním z nich. Z nezkrotného mladíka se však po pečlivém studiu cesty meče vypracoval skutečný samuraj. Netoužil po nabízeném místě u mocného knížete a vydal se na cestu zdokonalení, jejímž cílem bylo dosažení dokonalého probuzení a vybroušení šermířské techniky na hranici možností. Musaši postupně vítězil nad všemi soupeři, rozhodující však nebyla jeho síla, ale jeho čisté srdce a nezdolné odhodlání. Poráží všechny slavné bojovníky a vytvoří si svou vlastní školu boje se dvěma meči, který později osvětlil ve své slavné Knize pěti kruhů. Avšak románový Musaši není jen bezcitným bojovníkem, je mužem milujícím natolik, že si svou lásku odepíral až do rozhodujícího souboje s nejsilnějším sokem, jímž byl Sasaki Kodžiró. Nakonec to byl lidštější a čestnější Mijamoto Musaši, kdo dodnes přetrval jako duch bojových umění a zůstal v paměti všech jako nejslavnější samuraj všech dob. Vše, co dnes Japonci o Musašim vědí, se odvozuje od Jošikawovy fabulace. V jeho podání je Musaši nejen jedním z nejlepších šermířů všech dob, ale i člověkem, který dosáhne dokonalosti po všech stránkách osobnostního rozvoje. Tímto dílem se Jošikawa v Japonsku proslavil natolik, že při zmínce jeho jména se většině lidí vybaví právě román Musaši. Svým jedinečným pojetím nejen stanovil hranice žánru, který se dodnes těší značné oblibě, ale současně lze Musašiho považovat za nejlépe vystavěný japonský historický román vůbec. Z japonského originálu Mijamoto Musaši z roku 2003 přeložil a doslov napsal Martin Tirala.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 2021 , BB artOriginální název:
Mijamoto Musashi, 1937
více info...
Přidat komentář
Pokud se zajímáte o Japonsko, máte rádi jeho kulturu a vše, co obnáší, pak s touto knihou nemůžete sáhnout vedle. Je to skutečně velkolepá kniha. Velkolepý příběh o opravdovém samuraji.
Kniha je napsána moc hezky a je příjemné, že kapitoly jsou rozděleny na očíslované části, takže nemusíte pokaždé číst rovnou celou kapitolu.
Je tu vše. Filosofie bojových umění, tradice, historie, šintoismus a buddhismus, pěkně napsané postavy, z nichž některé mi často pily krev. Bral jsem to jako důkaz, že jsou dobře napsané.
Vnímal jsem knihu místy jako krásně poetickou, tak, jak bych očekával, když děj je zasazen do historického Japonska. Popisy bambusových hájků, hory, planiny, chrámy, to vše tu je. Je to prosté, ale přitom jímavé.
Jsem rád, že jsem knihu přečetl a mohl ji hrdě zasunout zpět na své místo v knihovně u mě doma, odkud na mě bude majestátně shlížet. Mám rád Japonsko a jeho kulturu a toto byl skvělý, dlouhý a obsáhlý výlet.
Monumentální a výpravné zpracování příběhu slavného japonského šermíře Mijamota Musašiho z pera Eidži Jošikawy. Knihu jsem četl už kdysi, ale zanechala ve mně trvalý, nesmazatelný dojem a ohromné množství vzpomínek. Příběh začíná po bitvě u Sekigahary a detailně sleduje Musašiho život a putování středověkým Japonskem, sleduje cestu za hledáním šermířské dokonalosti. Pro mě to byla cesta mimořádně zajímavá a okouzlující. Kniha je nejen historickým románem z feudálního Japonska, ale též příběhem hledání dokonalosti, cesty meče, vnitřní harmonie a filozofického porozumění světu.
Autor klade velký důraz na detail a hluboký psychologický vývoj protagonisty. Musaši je nejen mimořádně zdatný bojovník a šermíř, ale též člověk hledající smysl života. Jošikawa otevírá témata cti, odvahy, disciplíny a sebepoznání. Styl vyprávění je poetický, slova, věty odstavce vyloženě krásné, některé momentky nezapomenutelné. Text je bohatý na popisy, autor dokonale vystihuje atmosféru feudálního Japonska šógunátu Tokugawa. Příběh je plný detailů japonské každodennosti. Ten ponor do japonské historie a reálií je něco co mě na románu zaujalo snad nejvíc. Realističnost může být sice někdy lehce obětována na úkor autorské umělecké svobodě, přesto jde o jedno z nejlepších, nejpřesnějších a nejautentičtějších vykreslení tehdejší japonské společnosti, dobové atmosféry, kultury, náboženství, budhismu, cesty meče, kodexu bušidó.
Kniha je mimořádná nejen svým rozsahem, ale předně inspirativním příběhem o lidské nezdolnosti, neústupnosti, vytrvalosti, oddanosti, morální integritě, úsilí o sebezdokonalování, růstu a překonávání překážek. Všem japanofilům jednoznačně doporučuji.
Nechala jsem to trošku uzrát a hodnotím s odstupem asi jednoho měsíce po přečtení. Kromě toho, že to bylo neuvěřitelně dlouhé čtení (mně to zabralo něco přes měsíc), jsem po dočtení zrovna nadšením neoplývala. Překlad ze začátku trochu pokulhával, ale mělo to vzestupnou tendenci. Postavy jsou poměrně jednoduché, jejich jednání je předvídatelné, prostředí, ve kterém se pohybují, je podle mě dosti zidealizované (více mě oslovily třeba knihy Jamese Clavella). Děj se dosti táhne, postavy se nerealisticky potkávají a zase míjejí, ztrácejí a neustále nacházejí, někdy podivně jednají a uvažují (což ale může být i dílem nám přece jen vzdálené kulturní tradice). Na druhou stranu i staré pověsti české asi nejsou úplně realistické a toto bychom měli hodnotit v obdobném kontextu. Zkrátka zanechalo to ve mně obraz barevného zeleného ostrova plného rozkvetlých sakur a jabloní, samurajů a žen v barevných kimonech, krásných zahrad s potůčky a majestátních domů a hradů. Znovu to číst nebudu, ale nepovažuji to za promrhaný čas.
V epicky pojatém klasickém díle japonské literatury sledujeme osudy jednoho chudého hocha z malé vísky, který měl ale velké odhodlání a víru dosáhnout toho, čeho si umanul: stát se tím nejlepším. Výborně vykreslené jsou i ostatní postavy, hlavně Musašiho konkurenti a přátelé. I dívky a ženy jeho života mají duši a i když se často kolem hlavního hrdiny jen mihnou, mají v ději své pevné místo.
Rozmáchlé dílo, které nění tal lyrické jako klasičtí japonští autoři, ale poetiku v sobě přesto má. Trochu mi vadilo dělení na kapitoly uprostřed děje nebo rozhovoru, ale jinak musím dát maximální hodnocení.
"Když se otočil, všiml si dívčí postavy. Omicu se tiskla ke stromu a žalostně plakala. Nanosuke ji nechtěl přivést do rozpaků,odvrátil zrak a potichu se vytratil Když byl znovu na ulici, ještě jednou se ohlédl za Kodžiróovou lodí a pak na Omicu. "Každý žije dvojí život, soukromý a veřejný", řikal si v duchu. "Ve stínu vší té velkolepé slávy pak stojí tahle plačící dívka. "
dá se dát 6* ? nedá... tak si musím vystačit s pětkou. Na Musašiho jsem si zuby brousila už pěkně dlouho a jakmile se objevilo druhé vydání, nadělila jsem si jej pod stromeček a v průběhu ledna po večerech náležitě vychutnala. A ke konci jsem normálně brzdila a litovala, že se budeme muset rozloučit. Po Taikóovi milé překvapení, s Musašim jsme si mnohem lépe sedli. Četl se lehce, jistě dáno i překladem, kde se Martin Tirala pokusil obsah trochu "zmodernizovat" a poevropštit, aby se nám lépe četl a chápal. Syn samuraje, drzý floutek Takezó vyráží na Cestu meče. Postupně se mění, krotne, zraje.. a my můžeme sledovat vše z první ruky. Rostoucí pokora Musašiho je následovaná nárůstem výkonnosti. (jen mi nebylo jasné, proč se ty souboje vedly na život a na smrt - opravdu to nešlo jinak ? tolik zmařených životů? no ale u nás je kodex cti pravda vnímán trochu jinak než v Japonsku ). A celý příběh směřuje k vygradování soubojem se Sasaki Kodžiróem. To je Musaši jako šermíř...a co Musaši jako muž ? sledujeme vývoj jeho vztahu s Ocú..dále pak zrání jako učitele (Džotaró a Iori). Vše v hisorických kulisách, pro nás tak exotických. Tak nepochopitelných (třeba taková ta úcta ke stáří - já bych s bábou Osugi tu trpělivost neměla ...) paralelně sledujeme příběh Musašiho kamaráda z dětství Matahačiho, dívky Akemi, potkáváme spoustu historických postav. (pořád se mi ale dařilo lépe se orientovat než v Taikóovi) Kromě hlavního příběhu autor rozvíjí i spousty vedlejších, další postavy, propletence, četlo se však velmi dobře. Psáno lehce, vplula jsem do příběhu, před očima mi letěly obrazy. Nepamatuji, kdy se mi takto pěkně filmově odvíjel děj knížky. Jen ty ženy se mohly jmenovat trochu pestřejí - všechna čest Akemi - Ocú, Ocuru, Osugi, Omicu, Okemi (a možná jsem to i popletla :D) .
Krásný vhled do starobylého Japonska. A do cesty meče. Lahůdka, kterou doporučuji všemi deseti !
"Musaši!"
Kodžiró zabořil nohy do písku, nehodlal ustopit ani o píď. Musaši se zastavila nehybně stál, vydán napospas vodě a větru. Na tváři se mu obevil úsměv.
"Kodžiró," řekl tiše. V jeho očích byla nadpozemská dravost, síla, které nešlo čelit, vystavovala Kodžiróa neúprosně nebezpečí a zkáze. Kodžiróovy oči sršely ohněm. Krvežíznivý plamen v jeho panenkách hořel jako vše pronikající duha, která šíří děs a oslabuje.
"Musaši!" Nedostalo se mu odpovědi.
"Musaši!" Moře v dálce zlověstně dunělo. Pokračující odliv omýval jejich nohy.."
Monstrózní bichle, kterou jsem přečetla za 2 měsíce s přestávkami (dávala jsem tomu tak rok). Ač se toho děje opravdu hodně a sledujeme kvantu různých postav a někdy je lehké se v tom všem ztratit, jde o neuvěřitelně čtivou knihu. Fabulace Musašiho života je opravdu mistrná a není divu, že právě toto dílo nejvíce ovlivnilo pohled všech (nejen) čtenářů na nejlepšího japonského šermíře.
Kromě Musašiho sledujeme i cesty různých postav s ním spjatými a díky tomu se nám dostává různých pohledů na život v Japonsku v 17. století. Kniha má opravdu velký přesah a ačkoliv je samozřejmě mnoho částí prací imaginace, víceméně se snaží držet historických souvislostí. Setkáváme se s mnoho filosofickými a náboženskými pasážemi, společenskými konvencemi, zvyklostmi, atd., které byly Japonsku období Tokugawa vlastní.
Kniha má také své nedostatky. Kolikrát mi postavy přišly šablonovité a jednoduché, ale pak jsem si uvědomila, že se kniha možná pokouší být něco jako epos, a v nich také postavy představují spíše myšlenku a princip, spíš než individuálního člověka - tudíž se to snažím nevnímat jako mínus. Nicméně po tom, co se honičky Ocú s Musašim stále opakovaly a prodlužovaly, už jsem opravdu ztácela trpělivost a velmi brzo to ztratilo i svoji humornost.
Další možné mínus jsou přílišné popisy, které nebyly vždy relevantní a rozhodně by se daly zkrátit. Vesměs mi to ale nevadilo, jelikož jsem se do toho světa ponořila, až jsem naopak chtěla popisů ještě víc. Navíc je to pro zájemce skvělá příležitost dozvědět se více o historických souvislostech.
Ke konci mi kniha přišla moc uspěchaná, zejména konec - jako by příběh skončil uprostřed děje. Možná jsem měla moc velké očekávání, protože jsem věděla, co se stane a přesně to se také stalo, ale stále mi tam něco chybělo.
Každopádně můj verdikt je následující: pokud vás zajímá "tradiční" Japonsko, samurajové, jejich filosofie bušidó a fungování japonské společnosti, neváhejte a přečtěte si to. Všechny mínusy jsou vyvážené tím, jaký obrovský vhled do části japonské historie podává. Plus je to neuvěřitelně čtivé i zásluhou skvělého překladu.
Musašiho jsem si tentokrát dal jako závěr japonského maratónu Taiko, Šógun a Musaši. Ty tři knížky na sebe časově docela navazují a když se trochu posnažíte, dokážete si to všechno krásně popropojovat. Ale pozor, je to vážně maratón :)
Musaši je zajímavé čtení, vlastně dobrodružný příběh, ze kterého se postupně vyvine příběh dvou samurajů, kteří se vydali na cestu meče za stejným cílem, za sebezdokonalením, a přesto nakonec skončili každý někde jinde. A protože nejlepší může být jen jeden, nakonec se museli nevyhnutelně potkat. Je to místy příběh skoro jako z jiné planety, ty kulturní rozdíly mezi Evropou a Japonskem jsou v ledasčem tak veliké, že pochopit chování a motivaci většiny postav je pro nás hodně složité. Ta atmosféra starého Japonska vás ale docela rychle vtáhne a pak už vám to ani nepřijde, tak žádný strach.
V Japonsku po bitvě u Sekigahary (roku 1600) se vlády ujímá Tokugawa Iejasu a pomalu končí období válčících států. Více jak sto let se v Japonsku bojovalo, země je plná válečníků, vojáků, róninů, samurajů.
Mladý samuraj Šinmen Takezó (později přijímá jméno Mijamoto Musaši) se rozhodne zasvětit svůj život 武者修行 (muša šugjó), "cestě k zdokonalení válečníka". Vydá se na dlouhou pouť Japonskem, vyhledává různé šermířské školy a styly, podstupuje souboje a snaží se dosáhnout dokonalosti. Musaši je historická postava, o které ale historici moc přesných informací nemají, takže pan autor začíná stavět mnohovrstevnatý příběh, ve kterém se několik postav neustále potkává během jejich cest Japonskem. Kniha byla vydávána časopisecky v letech 1935-1939, kdy Japonsko bylo ve válce a Musaši se stává ideálem japonského bojovníka/vojáka té doby.
Mnohem větší důraz než na zdokonalování techniky meče je z postavy Musaši cítit snaha o duševní vývoj bojovníka, smíření se světem a dosažení vnitřní rovnováhy. Čím je Musaši starší, tím častěji ho potkáme diskutovat s budhistickými mnichy, věnovat se kaligrafii, malovat obrazy nebo pomáhat vesničanům.
Ano, kniha není dokonalá, kupříkladu společenské postavení žen a jejich chování mě doslova iritovalo po celou knihu, vývoj některých postav nebyl postupný, ale během jedné stránky najednou otočili o 180 stupňů. Navíc kniha je opravdu .. rozsáhlá. Ale mě japonský přístup k životu fascinuje a Musaši je prostě japonská klasika.
Trvalo mi snad rok, než jsem tuto děsivou bichli zvládla dočíst do konce.
A jsem na to patřičně hrdá.
Pokud někoho aspoň trochu zajímají japonští samurajové, Musaši rozhodně stojí alespoň za zkoušku.
Velmi dobře se to čte a je to hodně dlouhé, takže máte na dlouhou dobu o zábavu postaráno. Opravdu mě to moc bavilo. Nemám co bych tomu vytknul jako historickému románu. Nicméně pokud se chcete něco dozvědět o Musašim jako skutečné historické postavě potom je třeba číst jiné knihy.
Je tam hodně filozofických úvah přibližujících "cestu meče" a zenu. Postavy jsou jednoduché, přesně tak jak jednoduché být mají. Nebylo myslím nic složitého na uvažování středověkého rolníka, obchodníka nebo jeho ženy. Myšlení postav z vyšších vrstev společnosti je zase hodně ovlivněné japonskou kulturou a zenem. Kniha se snaží čtenáře také vychovávat a vést k osobnímu rozvoji. Líbí se mi i náhodná setkávání navzájem propojených postav. Díky tomuto fenoménu by z toho šla velmi snadno vytvořit třeba i divadelní hra. Je to románová fikce a takové "náhody" se lidem kteří jsou nějakým způsobem spolu propojeni "vesmírem" stávají často. Pokud po takovém "náhodném" setkání opravdu touží.
Musašiho je poměrně těžké hodnotit, kniha vyprávý silně idealizovaný příběh nejznámějšího japonského šermíře. Jedná se ale spíše o nenáročné, dobrodružné čtení pro lidi zajímající se o staré Japonsko. Na této úrovni funguje skvěle, i přes rozsah je kniha čtivá a zábavná . Na úrovni vážnější četby ale nefunguje. Styl psaní je velice jednoduchý, vedlejší postavy jsou dvojrozměrné a slouží pouze jako pěšáci a nástroj k Musašiho cestě. Především ženy jsou naprosto jednoduché postavy , jejichž jediný smysl je Musašiho milovat a nebo nenávidět. Můj největší problém je ale způsob, jakým kniha spoléhá na naprosto nerealistické náhody, kdy se neustále "náhodně" setkává 5 absurdním způsobem propojených postav.
Ale i přes všechny výhrady se stále jedná o zábavné čtení, které dokáže navodit správnou atmosféru starého Japonska, jen je potřeba ke knize přistupovat s velkým nadhledem.
Monumentální historická fabulace.
Kniha, která se stala zejména v době svého vzniku v Japonsku skutečným fenoménem a určitě hluboce ovlivnila nejednoho císařského vojáka bojujícího za zemi vycházejího slunce.
Růst jednotlivých postav a jejich charakterů v průběhu ubíhajících let je fascinující. Tak vycizelovaná struktura (nejenom dějová) se vidí v knihách jen zřídka.
Takézo Shinmen putuje po bitvě u Sekigahary napříč Japonskem na cestě za zdokonalením pomocí cesty meče. Snaží se objevit samotnou podstatu bytí, definovat svou existenci a přetvořit svoje činy a jednání do skutečné podstaty lidské existence (hledání smyslu života), kterou Jošikawa označuje tak přihodně - transformace ve skutečnou lidskou bytost.
Kniha jako taková obsahuje celou řadu vynikajícím myšlenek, o kterých je vhodné uvažovat i v dnešní době. Krásné básně podbarvují estetickou hodnotu daného díla.
Samotné vyvrcholení celé knihy, které autor graduje v posledních 300 stránkách, považuji za absolutní literární skvost.
Ano kniha jako taková má svoje nedostatky, pro mnohé čtěnáře je její rozsáhlost děsivá a spousty jich odradí už v samotném zárodku, naivita Ocú a její dějová linie v dnešní době působí úsměvně a mnohdy irituje. Nedokončená linie Narai Daizó rovněž mrzí.
"Svět je plný hučících vln. "
"Drobné ryby se vlnám oddávají, tancují a zpívají, ale kdo zná srdce moře, stovky a stovky metrů pod hladinou? Kdo zná jeho hloubku?"
Závěrem bych chtěl poděkovat dr. Tiralovi za jeho vynikající překlad.
Přečteno znovu po několika letech. Mimochodem ta knížka je opravdu cihla. Moc pěkný román z prostředí středověkého Japonska. Japonci jsou zvlaštní a hrdý národ a pohled do jejich myšlení stojí za přečtení.
Četl jsem před pár lety.
Po románu Taiko jsem byl natěšený na další kousek z pera Eidži Jošikawy.
Přišlo ale trochu zklamání. Nebyla to zpočátku taková jízda, jako předešlý román.
Nakonec jsem se ale začetl a kniha je to také výborná.
Musaši musel mít těžký život.
Napřed limitován původem. Potom silou vlastní vůle a píle povstal ke slávě, o kterou ale nakonec vlastně nestál.
A Cesta meče? Samurajský kodex cti? Vrcholem této filosofie je řečeno mými slovy být tak dobrý, že meč nebude třeba použít.
Ale kdo by se nechtěl postavit slavnému Musašimu?
Číst takovou bichli je pokaždé výzva. Tady jsem se až trochu lekla a říkala si, jestli už to s tím čtením nepřeháním...
Prvních 300 stran jsem snad ani nezamhouřila oko, jak jsem se začetla, ale historické romány mě baví. Tady jsme navíc úplně jinde než v Evropě a tak má čtení úplně jiný nádech. Na knihu se dá pohlížet z mnoha úhlů - najdete zde cestu meče, bojová umění, historii, romantiku a taky celkové zamýšlení nad životem. Záleží, co si vyberete. Jediné, co mi nesedělo, bylo cestování a "náhodné" setkávání se postav. Nakonec se mi líbila i postava Osugi, která měla spíš zápornou úlohu.
Dávám si od bichlí oddech, ale těším se, která se mi opět připlete do cesty. Vždy je to jedinečný zážitek.
Tak tenhle cvalík mi dal zabrat víc, než jsem čekal :-). Ale rozhodně byl Musaši přístupnější a čtivější než Taikó (v něm mi ta změť jmen (a jejich změn) dělala místy dost problémy). Z druhé strany mě chvílemi nebavily části, kdy Musaši zmizel ze scény a kniha se věnovala jiným postavám. Třeba Matahači byl dost otravný otrava a myslím, že by si zasloužil víc, než jen pár ran holí přes záda :-P.
Taky mi přišlo, že by to byl vlastně dobrý námět na kolumbijskou telenovelu, protože to, jak na sebe jednotlivé postavy náhodně pořád narážely, bylo dost neuvěřitelné (já vím, já vím, je to legenda, navíc řízlá fikcí :-)).
Je fajn, jak na sebe Taikó, Šogun Jamese Clavella (ten před bitvou u Sekigahary končil, a opět, já vím, tohle je už čistá fikce) a Musaši dějově krásně navazují, je to spousta a spousta stran super čtení.
K překladu: Myslím, že celkem OK, nestávalo se mi, že bych narazil na nějaké věci, které by nedávaly smysl, takže jednoznačně palec nahoru! Z druhé strany mi přijde trošku nešťastné rozhodnutí důsledně překládat všechna tradiční japonská slova a míry. Kdo už toho má načteného více, by překvapený nebyl a ostatní by se aspoň poučili (předpokládám, že tuhle knihu bude číst někdo, kdo má o Japonsko zájem). Myslím si, že mnohem lepší je si přečíst, že někdo dostal 100 koku služné (zvlášť, když by u toho byla vystvětlivka, že 1 koku, je tolik rýže, kolik vystačí člověku na rok), než 18.000 litrů (kde si člověk nepředstaví vlastně nic). Takže za to palec dolů.
Určitě si chci přečíst Musašiho Knihu pěti kruhů, ale rozhodl jsem se, že nebudu věřit překladům a přečtu si ji v originále, takže to bude určitě až za dlouho, moje japonština je dost mizerná :-D. Ale alespoň to bude motivace k dalšímu studiu.
Japonský styl vyprávění je tak jedinečný, že si pozornost rozhodně zaslouží. Ze začátku jsem měl obavy, zda kniha vůbec bude obsahovat nějaké souboje. Zklamán jsem však rozhodně nebyl.
Je to sice trochu přepálený román naprosto poplatný době, kdy vznikl. Rozhodně to ale neubírá na dojmu, který ve mě zanechal. Tohle je must-have kniha. A totální legenda!