Muslimská dívka
Amani Al-Khatahtbeh
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/346806/bmid_muslimska-divka-1cA-346806.jpg
3
35
35
Zpověď dospívající dívky. Otevřené svědectví o nesnadném osudu muslimské dívky v západním světě ovládaném agresí, xenofobií a mnohdy neskrývaným rasismem. Kniha od zakladatelky webu MuslimGirl.com vypráví o nelehkém dospívání, které zažívala jako americká muslimka v období po 11. září, během nekonečné války proti terorismu a v éře Trumpova příležitostného rasismu. Z webového projektu MuslimGirl.com se stal kulturní fenomén a v současnosti se k němu upíná pozornost značné části internetového světa. Memoáry zakladatelky portálu MuslimGirl.com poprvé v knižní podobě!... celý text
Přidat komentář
Jak lépe porozumět muslimům než čtením jejich knih? Kniha, která mě nijak nepřekvapila, pokud tak příjemně, jak se můj názor příliš nezměnil po přečtení knihy. Autorka popisuje svůj život v USA i v Jordánsku. Na rodila se v USA, kde byla na okraji, po 11/9 odjela její rodina do Jordánska, kde byla opět ta na okraji, aby se pak vrátila, ale tentokrát se svou identitou, šátkem (její rodiče šátek nenosí). Na mnoha běžných situacích popisuje běžný život těch, kteří se liší a kteří jsou většinou společností mnoha menšími i většími způsoby "diskriminováni". USA nejsou zrovna přátelští k černochům a už vůbec ne k muslimům. Např. spolužák černoch klasicky útočil na muslimy, aby se on sám nestál cílem útoku. Každodenní obavy o život, ústrky, stereotypy, zobecňování, kolektivní vina. Tahle kniha vyžaduje pozorné čtení, zamyšlení. Nicméně stejně jako je špatně, když je někdo nutí nosit šátek, úplně stejně je špatně, kdy jim někdo zakazuje nosit šátek.
Kniha je aktuální zvláště dnes, kdy češi se podobně chovají k cikánům jako v USA k černochům. A podobně nyní nenávist k cikánům vystřídala nenávist k ukrajincům. A podobnost vidím, že mnozí ani nejsou schopni odlišovat lidi s tmavší pletí - leccos by mohl vykládat můj kolega z bývalé práce, který pocházel z blízkovýchodního regionu, ale byl křesťan, stejně zaznamenával ústrky kvůli islámu, pikantní o to víc, kvůli historii daného regionu.
Tahle kniha se snaží právě o téměř nemožné, přestat s kolektivní vinou, stereotypy, vnímat jednotlivce, nevinit je za činy jim podobných lidí, natož vůči nim projevovat násilí. Doporučuji.
Svědectví jedné muslimské dívky žijící v západní společnosti. Takto by se jednoduše dala popsat tato kniha. Období po jedenáctém září začalo být pro muslimy opravdu těžké - předsudky se na ně hrnuly ze všech stran. Amání zažívala během této doby mnoho nelehkých situací, a proto se rozhodla založit web, na kterém by muslimky spolu mohly komunikovat a sdílet své názory na všemožná témata. Její webové stránky Muslim Girl sklidily obrovský úspěch a nyní ji zná nespočet lidí z celého světa...
Knížku jsem přečetla již pár týdnů zpátky a zanechala ve mně smíšené pocity. Nutno podotknout, že jsem se na čtení tohoto kousku neskutečně moc těšila. Možná proto z ní nemám ve výsledku tak velkou radost - očekávala jsem od ní opravdu hodně. Kniha nebyla dle mého názoru vůbec špatná, ale pár chyb by se v ní našlo. Občas mi připadalo, že nám (čtenářům) autorka chce nějaké své názory vyloženě vnutit. To je záležitost, která mě zklamala ze všeho nejvíce. Myslím si, že by ta její zpověď mohla být podaná méně zaujatě. Na druhou stranu je to možná výsledek neustálého boje proti muslimům, kdy se lidé jako ona museli obrnit a naučit se nebrat si k srdci všelijaké urážky, které se týkaly nejen náboženství, ale i třeba rasismu či xenofobie. Nicméně se mi líbil styl, kterým byla napsaná samotná kniha. Čtení utíkalo velmi rychle a vše podstatné nám bylo podrobně vysvětleno.
Knihu jsem si užila, ale její přílišná subjektivnost mě výrazně zklamala. Čekala jsem něco více objektivního a zároveň bych si přála, aby se z toho člověk dozvěděl mnohem více, než se po přečtení dozvěděl.
Rozhodně bych knihu doporučila mladším čtenářům, kteří se chtějí něco dozvědět o muslimské kultuře a zároveň těm, které zajímají lidská práva v dnešní moderní době.
Tohle je islám, který chceme podporovat! Moderní liberální islám, který je schopen a ochoten koexistovat vedle liberálního křesťanství, ateismu i čehokoliv jiného. Islám, který je schopen zachovávat tradice a přesto držet krok s moderním západním světem.
Amání Al-Chatátba popisuje své zkušenosti dívky dospívající v USA po 11. září 2001. Dívky, která se musela naučit stát v metru dál od kraje, aby ji někdo náhodou nestrčil pod metro, vyvarovat se úsloví jako: "Jedeme bomby!", raději nevyhledávat v mobilu věci jako cestu k Empire State Building a vlastně podvědomě kontrolovat každý svůj krok, aby náhodou nevzbudila pobouření nebo negativní pozornost. A proč? Protože je to muslimka a svobodně sama od sebe se rozhodla nosit šátek. To je prosím veškeré její provinění. Provinění, díky němuž se musí neustále obhajovat, že ne, ona vážně nikoho do vzduchu nevyhodila, ne její otec ji vážně nemlátí a nenutí se zahalovat, ne ona je opravdu svobodná a má své vlastní názory. Otevřeně mluví o tom, že to není její liberální muslimská komunita, ale právě bílá západní společnost, kdo ji neustále svazuje, přisuzuje ji předepsanou roli a brání v rozletu a projevu názorů. A ona už toho zkrátka měla dost a začala se angažovat. Za práva muslimů, kteří nikdy nic špatného neudělali, za práva muslimek nosit či nenosit si, co chtějí, za možnost být hodnocena a přijímána na základě skutečných činů nikoliv své víry.
Krásná ukázka toho, že se islám může reformovat a že tu reformu podporovat chceme a musíme. A také toho, že i dnešní feminismus má stále spoustu práce. Jen se jí bohužel v mediálním prostoru nevěnuje tolik místa jako uřvaným femi-nacistkám.
Kniha s dobrým námětem - ukázat život muslimek na Západě. Konečně něco jiného než "Týraná", "Prodaná" či "Upálená" s tesknýma očima zahalené chudinky na obálce. Na můj vkus ovšem ne příliš vhodně podané, přišlo mi to kostrbaté, dost často jsem se v ději i myšlenkách autorky ztrácela.
Velmi mě zajímají knihy zabývající se muslimskými tématy, proto jsem se rozhodla si tuto knihu přečíst i přes ne zrovna dobré hodnocení. Nemůžu říct, že by mě zklamala a ani jsem neměla pocit toho, že by jí chyběla pokora. Spíše jsem to brala tak, že popisuje svůj život podle toho, jak to cítila. Ale jestli mi na knize něco vadilo, byla to její plytkost...
Amání měla nepříjemné podmínky pro dospívání a stejně se dokázala dostat na vysokou úroveň v boji za práva muslimek (a muslimů) nejen mimo muslimskou komunitu, ale i v ní.
Podmínky pro život muslimů v západních zemích není až tak růžový, už dříve mi bylo jasné že je tu vůči nim nenávist, ale i tak mě nechutné činy lidí překvapily. Jak moc dokáží média kteroukoliv informaci překroutit ve svůj prospěch a islamofobie jen stoupá.
Žádná víra není špatná, špatní jsou pouze lidé. Amání se zmínila o špatné interpretaci islámu mezi muslimy a mrzí mě to, že se v knize nevěnovala více i těm "špatným muslimům", je mi jasné že jsou muslimové utlačovaní, ale jejich představení jako "poddajných" mi přišlo trošku přehnané.
Tak na tuhle knihu jsem se těšila. Konečně pohled zevnitř na opravdové muslimy, co nemají problém žít v západní společnosti a nejsou náboženští fanatici. Lidé jako my, proč by nemohli žít u nás? Stejně tak krišnovci, židé, budhisté, džinisté a další, proč proboha ne?
A bohužel velké zklamání. Když bych měla třemi slovy charakterizovat, co se touhle knihou táhne jako červená nit - absolutní nedostatek pokory. Amání píše o svých problémech s rasismem a předsudky po 11. září a jistě má v mnoha ohledech pravdu. Co však opravdu na první pohled praští do očí, je obrovská jednostrannost v pohledu na problémy společnosti. Nikde ani stín pochybnosti, že by s nějakou muslimskou komunitou, zemí bylo něco špatně.
Prostě podle autorky: My jsme ti hodní, co trpí rasismem, nepochopením, šikanou. Palestincům ubližuje zlý Izrael. Jsme příliš tolerantní, máme poddajné reakce, někdy až na "hranici lidské důstojnosti".
No, netroufla bych si tvrdit, že je to až takhle černobílé...
Také nepochopitelný údiv nad tím, proč se spojuje islám s terorismem. Nevím, Amání, snad kvůli tomu, co teroristé křičí před odpálením nebo střílením a jaká videa nahrávají?
Ameriku vybudovali "zotročení černí bratři a sestry od píky", proto mají "muslimové plné právo říct Trumpovi, aby koukal vypadnout z naší země". Je to fakt síla...
A to tuhle paní zvou na všemožné mezinárodní kongresy jako představitelku toho opravdového mírumilovného islámu... Potěš pánbůh....
(SPOILER) Přiznám se, že na tuhle knížku jsem se docela těšila a byla jsem na ni zvědavá. Bohužel mne dost zklamala. Řekněme, že má dvě roviny.
Jedna, která mi příjde validní a zajímavá. Je to osobní zkušenost dívky se šikanou, s vlastní jinakostí, nadváhou a po krátkém pobytu v Jordánsku, kdy se po návratu do USA vizuálně (nošením šátku) přihlásí k islámu, i s islamofóbií. A její následná cesta na střední, izolace. Hledání vlastní cesty ve společnosti, která se na ni z důvodu původu a náboženství leckde dívá skrz prsty. Stejně tak reakce okolí na její rodinu po 11. září a útoku na dvojčata A samozřejmě její americký sen.
Pak je tady ale druhá rovina, kde mě knížka hluboce zklamala. A to je ta faktografická a esejistická. Například mluví o masakru v Dejr Jásinu (1948), ale již nenapíše, že tehdy arabové (ještě si neříkali v té době Palestinci) zavedli blokádu Jeruzalému za účelem vyhlazení jeruzalémských Židů a právě z téhle oblasti odstřelovali jakýkoliv povoz/vozidlo, které se snažilo dodat do Jeruzalému jídlo. V zásadě pak Židům nezbylo nic jiného než si vybrat mezi smrtí hladem a obranou-útokem. A ano, zvrhlo se to v masakr, kdy umírali nevinní. Stejně tak se nezmiňuje autorka o tom, že následný krok arabů byl útok na konvoj převažející nemocné, lékaře a sestry do nemocnice. Arabové pak 70 lidí za živa upálili.
Celkově z knížky získáte dojem, že muslimové jsou extrémně hodní lidé, kterým všichni kolem ubližují, kteří měli kontakt s původními obyvateli Ameriky dávno před bělochy. Muslimové jen úpěli pod jhem kolonialismu a proto by se jim teď všichni bílí měli klanět. Harémy neexistovali, to je jen fetišistická sexualizace arabských žen v očích bílých mužů. Francie a její sekulární zákaz zakrývání obličeje na veřejnosti (ne šátku jako takového), již nepíše o tom, že sice i hidžáb je zakázaný na univerzitách, školách - viz. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - Dogru vs. Francie. Ale stejně tak jsou zakázány jarmulky, příliš mohutné kříže, atd. Ti lidé se přistěhovali do sekulární země a myslím si, že je absolutně v pořádku se přizpůsobit daným zvykloste v dané zemi. A nebo tam nechodit. No a drahá autorka tohle všechno samozřejmě vynechá a rovnou tam dá rovnítko k povinnému nošení hidžábů a spol.
Další kámen úrazu je pro mně její postoj k Izraeli, kdy viditelně neguje právo na existenci této země.
Jakékoliv negativní reakce vůči hidžábu a spol. automaticky spojuje se sexualizací muslimské ženy v očích bílého muže. Ehmm, tady si myslím, že problém bude někde jinde.
Islám v jejím podání vypadá jako to nejmírumilovnější náboženství na světě, kde se na něj hrabe takový budhismus. Jedinou kaňku, kterou autorka připouští, je málo feministického islámu ve společnosti.
Sečteno a podtrženo - je tady nulová (sebe)reflexe, zpětná vazba a jakákoliv snaha o komplexní přístup ke komplexnímu tématu. Celkově je tato druhá rovina absolutním zploštěním tohoto tématu a jeho zamáznutím do pozice “my jsme ti hodní, nám se jen ubližuje a vy jste ti zlí a tupí běloši.
PS - tím nechci negovat islamofobii. I proto jsem po téhle knížce šáhla, když už je autorka “tváří současné muslimské ženy v USA". A také pro to, že před pár lety (2018) mě šokovala iracionální reakce na následující dva útoky, které od sebe dělí jen pár dní. Na jeden přemrštěná a islamofobní, na druhý nulová.
Oba útoky de facto probíhaly stejně, v obou případech jde o opilou skupinu mladých mužů. Dělí je jen pár dnů. Nicméně první případ měl několikaměsíční téměř denodenní pokrytí, spoustu komentářů, hodně primárně protimuslimských. Ten druhý v zásadě okamžitě zapadl a nikdo se nad tím nepozastavoval. V obou připadech šlo primárně o chlast. V tom druhém případě o Čechy, to znamená, že po propuštění z vězení je tady můžete kdekoliv/kdykoliv potkat. Dneska již ani nedohledáte jestli byl někdo z druhého případu odsouzen, ale k prvnímu případu stále dohledáte spoustu diskuzí, článků, má i vlastní stránku na wiki. Takže ta disproporce je markantní.
PPS - takže od knížky jsem prostě čekala něco víc než jen obviňování bílých, nelogické šermování kolonializmem a hledání sexualizace tam kde si myslím, že žádná není, a nebo jde jen o marginální “popud". Například v souvislosti s jedným porno filmem Mii Chalífa? Kterou mimo jiné autorka označuje za Libanonku, přestože je de facto Američanka tak jako autorka. A doušek nakonec - Mia Chalífa mimo jiné čelila za tento snímek výhrůžkám smrti právě od těch “mírumilovných muslimů.