Mutabor
Norbert Scheuer
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537944/bmid_mutabor-66391a13ed72d.jpg
3
14
14
Osiřelá Nina Plissonová neví, co se stalo s její matkou ani kdo vůbec byl její otec. Vědí snad obyvatelé jejího rodného městečka Kall víc? Co všechno před ní tají? Osamělá a neposedná dívka měla dlouho velké problémy naučit se číst a psát, alespoň dokud nepotká penzionovanou učitelku Sophii Molitorovou, která jí doslova změní život. Nina si následně začne zapisovat vzpomínky z raného dětství, v nichž mimo jiné zachycuje ztraceného matčina milence v podobě černého čápa, cestu dědečkovým Opelem Kapitánem do legendární Byzance, do Čapího paláce, a později i velkou, zpočátku marnou lásku k Paulu Arimondovi. Její svět se stále více mění v mytické a pohádkové místo, skrze nějž ale postupně odhaluje svět skutečný a přibližuje se rozkrytí tajemství, které jí bylo po mnoho dlouhých let vytrvale zatajováno. Norbert Scheuer ve svém novém románu citlivě a napínavě a s poetikou sobě vlastní vypráví příběh osamělé mladé ženy, která hledá svou historii, sounáležitost a štěstí.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) V knize bylo pár silných momentů reflektující těžké dospívání hlavní postavy, přenos stigmatu z matky na dceru, zápas s duševními problémy, ale jinak to byly jen střípky, sice trochu naostřené poetickým jazykem, ale příběh sám jakoby jen klouzal po povrchu. Nadějný začátek sliboval komplexnější odhalení Nininy minulosti, avšak vývoj příběhu nepřinesl žádné zásadní zvraty či překvapivé rozuzlení. Kdyby byla Ninina introspekce víc zaměřena na její duševní stavy, než na city k Paulovi, pravděpodobně by text dosáhl vyšší úrovně. Dalším zklamáním byla zanedbatelná provázanost příběhu s mytologií, dle anotace jsem se těšila na dílo mistrně balancující mezi hloubkou mýtu a hravostí pohádek. Příběh o kalifovi, který se stal čápem, však neprosakuje do textu ve větší míře než jako náhodné zašustění křídel čápa vzlétajícího k obzoru. Prvek mytologičnosti v knize jen povrchně probleskuje, aniž by byl plnohodnotně integrován do struktury příběhu.
Po skvělých Zimních včelách mi toto přijde jako podvod na čtenáře ve stylu: "Teď už můžu napsat cokoli, co mne napadne, ať si čtenář láme hlavu nad významem, kde není."
Kniha byla taková jednohubka na odpolední čtení. Nevím ale jestli jsem jí dostatečně pochopila. Niny mě bylo moc líto.
Mutabor se od Zimních včel liší asi jako den od noci, alespoň pro mne to tak je.
Málokdy jsem narazila na dvě tak odlišné knihy z pera jednoho autora. Zimní včely byly pro mě navzdory válečné době a hrůzám s ní spojeným jakousi ukolébavkou, uklidňujícím opakováním přírodních cyklů evokujících jistotu a ukotvení. Jednoduchý a srozumitelný text, přičemž forma deníkových záznamů jasně určovala časovou osu.
Naopak Mutabor přede mnou rozprostřel příběh mnohem složitější, obtížněji srozumitelný, rozhodně ne lineární, občas zbytečně (?) krutý, plný literárních, mytických a historických odkazů, které mě občas mátly a znejisťovaly. Paradoxně nejvíce mě v knize zaujaly ty zvláštní kresby, ve kterých jsem něco hledala a něco jiného nalézala. Možná by pomohlo druhé přečtení? Nevím, ale asi to nebudu zkoušet – knížek je tolik, tak si počkám na nějakou, která mě zaujme na první dobrou . . .
„Evros tvrdí, že závěs prý pověsili Sannyini rodiče, aby do hostince netáhlo, kdykoli se otevřou dveře. Jeho původ ale sahá mnohem dál; spolu s knihovnou Mikuláše Kusánského se do našeho kraje dostalo mnoho skvostů, mimo jiné i medově zlaté rouno mytického berana se zlatými křídly. Před tisíciletími z něj utkali tento závěs. Po celém kraji jsou roztroušené dílky podobných příběhů, jež se dají poskládat jako kamínky do mozaiky a pak utvářejí celistvý obraz.“
Přiznávám, že jsem byla lehce povrchní a knihu jsem si koupila kvůli té krásné obálce, aniž bych viděla anotaci. Ano, nakladatelství Prostor v poslední době ty obálky skutečně umí. Nyní k samotné knize. První stránky pro mě byly zklamání, neboť to bylo celé příliš poetické až abstraktní. Bojovala jsem s nutkáním knihu odložit a dát přednost jiným knihám, lépe hodnoceným. Ale naštěstí, jako mávnutím kouzelného proutku, jsem se do děje ponořila a během jednoho večera jsem měla dočteno. Líbilo se mi s jakou syrovostí byl příběh Niny vyprávěn. Vyústění příběhu bylo nečekané a dlouho to ve mně rezonovalo.
Mutabor
Nakonec to nebylo tak špatné, jak naznačují některé komentáře! Je to přesně ten typ knihy, kdy po dočtení máte nutkání znovu ji prolistovat, protože vám dojde význam mnohých detailů, které předtím nevnímáte, nechápete. Z hlediska příběhu dobré, promíchanost s nějakými snovým fantasmagoriemi a bájemi jsem nějak překousla a po chvíli jsem ignorovala nápisy na pivních táccích jakožto zbytečné zahlcení hlavního sdělení. Postava Niny mi sympatická nebyla, ale všechno, co ji v životě potkalo, bylo velmi znepokojující. Ono je to trochu divné čtení možná i tím, že autor-muž ve vyšším věku nám předkládá myšlení pubertální holky. Ale dobře. Horší je, že všechny ženy v knize jsou odsouzeny k věčné závislosti na mužích, a to rovnou k závislosti naprosto existenční, bez mužů nemohou žít a normálně jednat, uchylují se k extrémům (graduje to v postavě Sophie). Není mi jasné, proč je autor, tento muž ve vyšším věku, do toho uvrhl.
Oceňuji citlivé provázání se Zimními včelami.