Muž bez vlastností 1
Robert Musil
Když ve 30. letech poprvé Musilův román vyšel, setkal se u kritiky s naprostým nepochopením. Teprve později byl prohlášen za největší německý román první poloviny 20. století. Rozsáhlý román, který staví Musila po bok Kafky, Joyce a Prousta, je situován do Rakouska-Uherska let 1913–1914. Mezi množstvím postav a osudů vystupuje matematik Ulrich, jenž se podílí na přípravách oslav 70. výročí panování císaře Františka Josefa I., které připadají na rok 1918.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1980 , OdeonOriginální název:
Der Mann ohne Eigenschaften, 1930
více info...
Přidat komentář
Myslím,že každého,kdo se probojuje až na konec,tento pozoruhodný román-esej
nějakým způsobem obohatí.Minimálně v poznání,že/teď parafrázuji klasika/jsou věci,
o kterých stojí za to přemýšlet.
Muže bez vlastností jsem si nyní dopřál podruhé,po šestnácti letech,připravenější a
strávil s ním příjemné tři týdny.Nutné je ale mít na četbu klid,soustředit se,často se v
textu vracet a nezoufat z občasných propadů do bažin nepochopení/na vině nemusí
být jen čtenář,občas jde určitě i o záměr autora-některé promluvy Diotimy upomínají
na Studio Kroměříž blahé paměti/.
Skvěle je zachycené duchovní klima předrozpadové Vídně,jednotlivé postavy a jejich
vzájemné interakce jsou zobrazené s pozoruhodnou psychologickou hloubkou a
plasticitou,stejně tak střet moderního a tradičního myšlení.
A ještě k níže diskutované otázce Losna,nebo Mažňák?/Musil,nebo Proust?/.Asi bych
dal přednost,z více důvodů,subjektivnějšímu a literárnějšímu Proustovi-ale tak jako tak
by to u mě stejně vyhrál Bahňák/Odysseus Jamese Joyce/.
Knihu jsem četl asi před devíti lety. Mnohé pasáže jsem musel číst 2x až 3x, ale i to vypovídá NĚCO o knize a něco o mne...:-). Každopádně kniha si mne vždy přitáhla zpět k tomu, abych ji otevřel a četl. Přitahovala mne však i jinak, totiž k zemi díky své hmotnosti. Vlastním knihu, ve které jsou svázány oba díly a často čtu při chůzi. Do práce to mám cca 2 km a tak ke konci trasy už mne bolely hodně ruce, jak se svazek pronesl...:-) Dílo je to však impozantní, tak nelze jinak, než 5*
Fascinující četba. Fascinující jazyk. Hluboké myšlenky v běhu každodenního života 20. let minulého století. Skoro bych si chtěla do doby kol 1. sv. v. zaskočit. Ne, nejsem masochista. Literární zpracování je ale tak nesmírně lákavé a život zde zabalen do prchavého hávu myšlenkových úvah. Ale jakých úvah! Jsou knihy, které mne nutí dělat si poznámky. Za takové knihy jsem vděčná. Tohle je jedna z nich.
"Krása a dobrota lidí pochází z toho, več věří a nikoli z toho, co vědí."
Muž bez vlastností je pokus o totální román ve smyslu popsat a nějakým způsobem kategorizovat veškere vědění a s tím související psychologii doby konce Rakouska-Uherska a nástupu nového uspořádání po první světové válce. Dějově velmi, velmi pomalé. Jsou to samé schůze a schůzky, rozhovory a úvahy o světě, o životě atd. Těch úvah je strašně moc, takže jsem se v tom dost ztrácel, ale některé jsou aktuální i dnes a překvapila mě svěžest Musilových postřehů, které jsou univerzální a zvlášť pro Střední Evropu stále aktuální. - Rozpad hodnot, který dospěl do bodu, kdy je potřeba najít nějakou ideu, která by dala celému tomu upadajícímu státnímu molochu Kakánie smysl. (V lecčems to tak připomíná současnost.)
Výborně jsou popsány jednotliví aktéři, jako postavy s množstvím vlastností, ale bez vlastnosti být sami sebou:
Klarisa se svou touhou po géniovi, která chce žít ty velké Nietzschovy ideje, jež ale postupem času nabývají stále grotesknější podoby.
Diotima se svým nekritickým obdivem k Arnheimovi, jako představiteli něčeho nového a svým způsobem radikálního ve stávajícím, stále víc zahnívajícím manželství. Ale za balastem myšlenek a důvodů se skrývá touha po jednotě, po myšlence, po ideji která by dala životu metafyzický smysl.
Walter se svou nerozhodností a neschopností se smířit se svou obyčejností a průměrností.
Arnheim se svými postranními úmysly a schopností využít situace; jako zdatný obchodník, pro nějž je praralelní akce jen způsob jak dosáhnout svých obchodních cílů.
Moosbruger se svým chorým, ale někdy až horlivě zjitřeným viděním stavu věcí, se svým popíráním takzvané skutečnosti, popíráním vztahu mezi příčinou a následkem; nakonec lapen jako nebezpečné zvíře v pro něj nepochopitelném soukolí státní (trestní) mašinérie.
Takže abych to shrnul: Je to zaslouženě jeden z největších románu 20. století, ale velkou vadou na kráse je jeho nedokončenost, protože to, co nám Musil dal k dispozici je rozehraná partie par excellance, je to jako sledovat zápas šachových mistrů, který je ale náhle uprostřed přerušen, takže se můžeme jen domnívat o dalším vývoji, ale jelikož si Musil počíná jako zkušený šachista a matematik, lze lecos vytušit; každopádně by bylo zajímavé, kdyby vyšly i náběhy dalších kapitol, včetně možného celkového vývoje postav, jen pro zajímavost a pro představu rozvržení celku.
Zajímavé je svědectví Milana Kundery, který Muže bez vlastností považuje za největší román 20. století. Četl jsem krátce před Mužem čtyři Kunderovi romány a jistá podobnost psaní (zvlášť v tom esejistickém stylu) mezi Musilem a Kunderou bezpochyby je. Kundera zná zřejmě velmi dobře dílo Roberta Musila.
Dílo srovnatelné s Joyceovým Odysseem a Proustovým Hledáním ztraceného času. Jakožto torzo nechávám bez hodnocení.
Opus magnum přehlíženého autora. Získal si mě svým inteligentním stylem, přecházejícím občas do nenápadné ironie. Těžko mohu vyzvednout nějakou jednotlivost, nicméně mne velmi pobavily už samotné názvy kapitol.
Konečně! Konečně jsem dočetl první knihu tohoto rozsáhlého opusu. Četl jsem ji s přestávkami skoro tři měsíce a už na mne v knihovně hleděli káravě...
Na pozadí příprav paralelní akce - oslav 70. výročí požehnané starostlivé vlády císaře Františka Josefa I. jako protiklad k 30. výročí vlády německého císaře Viléma II. - popisuje autor prostředí, život a společnost v tehdejším c.k. Rakousku-Uhersku (alias Kakánii). Nástup kapitalismu a materialismu, snahu najít nějakou velkou myšlenku a ducha v tomto hroutícím se společenství národů. Je to zajímavý kolotoč postav (točící se kolem hlavního hrdiny, říkejme mu třeba Ulrich), názorů a myšlenek. Autor v tomto veledíle (jen tato 1. kniha má 600 stran!) pitvá obraz tehdejšího monarchistického aparátu a zejména společnosti; filosofické myšlenky a ideje tady prostupují přes membránu vztahů, osobitých příběhů, osudů a společenských postavení. Snahy o nalezení ducha doby naráží, jako mořské vlny na útes, na snahy o prosazení sebe sama v bažině všezahrnujícího úpadku - jak je všeobecně vnímán - ustupující šlechta nerozumí změnám a obává se ztráty duchovních jistot a řádu; nastupující třídy chtějí stavět něco zcela nového, zatím neví co, na troskách toho starého.
Robert Musil je skvělý pozorovatel, filosof a vypravěč. Zamýšlí se nad skutečným životem a v obrazech vykresluje všechny jeho nuance, motivy, pocity, mnohotvarost, rozdílnost a protichůdnost - rozpor mezi skutečností, stále větší touhou po řádu a sny, touhou po citovém prožitku. Kniha se nečte moc lehce - jednak musí čtenář pozorně vnímat dlouhá souvětí, aby se neztratil ve vedlejších větách a jednak pozorně vnímat myšlenky, které se rozlétají jako ptáci, aby si o tři či čtyři řádky nebo stránky dál zase spokojeně sedly na jeden společný strom. Není jednoduché vnímat ironii a sarkasmus filosofie, melodii a aranžma textu, myšlenky a hnutí té doby... po celých 600 stran! Jednotlivé postavy (snad charakteristické v té době) různým dílem přispívají k hledání oné všezahrnující duchovní myšlenky oslav - diskutují, filosofují, přetlačují se, odporují si, tíhnou k sobě, střetávají se, vynášejí nebo zatracují, obracejí, přetvářejí, nahlížejí z různých úhlů, perspektiv a výšek - prostě chaos myšlenek, který snad platí v každé době. Čím větší je poznání lidstva, tím pestřejší a nejednotnější názory a menší pravděpodobnost najít shodu.
"Chce-li člověk dobře projít otevřenými dveřmi, musí dbát skutečnosti, že mají pevný rám: tato zásada, podle níž starý profesor vždycky žil, je prostě požadavkem smyslu pro skutečnost. Existuje-li však smysl pro skutečnost, a nikdo snad nepochybuje o tom, že má své existenční oprávnění, musí také existovat něco, co lze nazvat smyslem pro možnost. Kdo jej má, ... a když mu někdo o něčem prohlásí, že je to tak, jak to je, myslí si: Ovšem mohlo by to být pravděpodobně i jinak. Tak by se dal smysl pro možnost definovat přímo jako schopnost myslet si všechno, co by právě tak dobře mohlo být, a tomu, co je, nepřikládat větší váhu než tomu, co není."
*************************
"Předpokládejme, že je tomu v morální sféře právě tak jako v kinetické teorii plynů: všechno poletuje bez pravidel v chaotickém nepořádku, každá částečka si dělá, co chce, ale když vypočítáme to, co nemá takřka nejmenší důvod, aby z toho vzniklo, je to právě to, co skutečně vznikne! Existují podivuhodné shody! Předpokládejme tedy také, že určité množství myšlenek poletuje v přítomné době v chaotické směsici; vydá nějakou nejpravděpodobnější střední hodnotu; ta se docela pomaloučku a automaticky posune, a to je ten takzvaný pokrok nebo historický stav; nejdůležitější však je, že při tom vůbec nezáleží na našem osobním, jednotlivém pohybu, můžeme myslit a jednat pravě nebo levě, vznešeně nebo důvtipně, nově nebo po staru, nevypočitatelně nebo uváženě, střední hodnotě je to docela lhostejné, Bohu a světu záleží pouze na ní, nikoli na nás!"
*************************
"Už jste si, pane generále, někdy položil otázku, kolik se vytiskne ročně knih? Přibližně si vzpomínám, že je to pouze v Německu víc než sto knih denně. --- Každý píše; každý si poslouží jakoukoli myšlenkou, když se mu to hodí, jen ne svou vlastní; nikdo nemyslí na odpovědnost k celku! Od té doby, co pozbyla vlivu církev, není už v našem chaosu žádná autorita. Není už žádný vzor vzdělanosti a idea vzdělanosti. Za takových okolností je jen přirozené, že se city a morálka smýkají bez kotvy a že i ten nejpevnější člověk začíná kolísat!"
*************************
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mu%C5%BE_bez_vlastnost%C3%AD
Nejobsáhlejší román, co jsem kdy četla, problémy politické i duchovní krize rakouské společnosti na počátku 20. století řeší na příkladech několika hlavních postav... především však Ulricha, který nemá ty "správné" vlastnosti, s nimiž by se zařadil mezi ostatní ze své vrstvy.
Nejvíc se mi líbil až třetí díl, kde Ulrich hledá a částečně nachází vztah ke své sestře Agátě. Pokud máte rádi filozofující autory, kteří se zamýšlejí nad otázkami lidské existence a s tím spojenými problémy společnosti, můžu jen doporučit.
80% dávám proto, že některé epizody byly zbytečně rozvláčné a celkově bych spíš byla pro sevřenější formu.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1998 | Muž bez vlastností |
1980 | Muž bez vlastností 1 |
2011 | Zmatky chovance Törlesse |
1991 | Povídky – Pozůstalost za života |
1969 | Eseje |
Velmi nesnadné, ale také poučné čtení. Tento rozsáhlý román, ve kterém se autorovi podařilo vtipně popsat měšťáckou společnost krátce před první světovou válkou, je považován, a právem, za jeden z nejvýznamnějších německy psaných románů 20. století. Já jsem ho četla dlouho a místy jsem se i pobavila, ale bylo to náročné, takže doporučuji jen trpělivým a hodně sečtělým čtenářům. Musilova "Kakánie", jak nazývá autor Rakousko-Uhersko před rozpadem, odkrývá čtenáři nejen složitou politickou situaci té doby, ale také zajímavé panoráma lidských vztahů. Proto i přes dlouhé popisné pasáže, které jsem občas přeskočila, je to kniha, která může oslovit i čtenáře současného.