Muž, který sázel stromy
Jean Giono
Mistrovská povídka z roku 1953 v překladu Jiřího Reynka a s nádhernými ilustracemi Pavla Čecha. Stylově čistá a dějově jednoduchá povídka vypráví o prostém, osaměle žijícím pastýři ovcí ve vyprahlé a vylidněné Provenci, s nímž se v roce 1910 autor poprvé setkal a který tiše a bez nároků na vděk, den co den sázel v okolních kopcích stromy. Usoudil, že kraj bez stromů hyne a rozhodl se situaci napravit. Poslední setkání autora s tímto člověkem se v roce 1945 odehrálo v zalesněných kopcích, kam se s vodou vrátil život a lidé. Touto povídkou chtěl Jean Giono vzbudit zájem o zalesňovací program. V té době sám netušil, že jeho próza, rozsahem nevelká, v celé řadě překladů záhy oběhne svět, a že navíc splní autorův záměr – stane se inspirací pro ochránce přírody k zalesňování celých oblastí. Dotisk 2009 a 2012.... celý text
Literatura světová Novely Duchovní literatura
Vydáno: 2006 , Literární čajovna Suzanne RenaudOriginální název:
Lhomme qui plantait des arbres, 1953
více info...
Přidat komentář
„člověk je přece jen obdivuhodný tvor“
Řekněme si to na rovinu, za výše uvedený citát je třeba přidat velmi výrazné OVŠEM … ovšem za předpokladu … a přesně o tom si přečtete v této útlé knížečce :-).
Máte totiž v rukou kratičké vyprávění, v podstatě takový novodobý mýtus, je to totiž náš celkem běžný způsob, jak si vysvětlovat svět kolem nás a zdůvodňovat svou činnost v něm (a to už od nepaměti).
Takže, máte v rukou kratičké vyprávění – podobenství, ve kterém ale nenajdete žádné bohy – pomocníky, ani jiné nadpřirozené síly, jen pastýře Bouffiera a vypravěče, který se rozhodl podělit se s námi o zvláštní příběh jednoho muže, který „objevil znamenitý prostředek, jak být šťastný“.
Muže, který utekl ze světa, mimo lidské společenství a zvolil si život v přírodě – v souladu s přírodou, z počátku proto, aby našel klid po smrti své ženy a syna. Náš vypravěč se v kraji postrádajícím snad úplně všechno potkal s mužem, nestarajícím se o okolní svět (vč. zuřící světové války všude kolem), žijícím v naprosté pustině bez života a přesto plným sebejisté důvěry … v moc přírody, které pečlivě a s důvěrou naslouchal – a tak do vyschlé krajiny navrátil život.
Nemůžu jinak, než dát tomuto prostému podobenství plný počet * a děkuji uživateli „opic 12“ – níže, za bezva komentář :-) (přiznávám, taky „závidím prostou čistotu, jako smysl života“).
A taky závidím Vergonským jejich Bouffiera, když se totiž tak podíváte na „výsledek“ jeho celoživotní práce … „Válka, kterou jsme právě přečkali, nedovolila ještě, aby se život plně rozvinul. Ale Lazar vstal z hrobu. Na nižších úbočích pohoří jsem viděl políčka s ječmenem a ještě nezralým žitem. V pozadí v úzkých údolích se zelenaly louky. Stačilo jen osm let, dělících nás od té doby, a celý kraj zářil zdravím a blahobytem. Na místě zbořenišť, která jsem viděl v roce 1913, stojí nyní čisté a pečlivě omítnuté usedlosti, svědčící o šťastném a pohodlném životě. Začaly zase téct staré prameny, napájené dešti a sněhy, jež lesy zadržují. Vodní toky byly regulovány. Vedle každé usedlosti, obklopené javorovým hájem, voda přetékala z nádrží kašen na koberec svěží máty.“
Říkám si, že bychom ho v té naší krajině, kterou jsme svou činností taktéž pomalu odnaučili zadržovat vodu … taky moc potřebovali :-).
Byl to krátký prostý příběh, o tom, jak málomluvný starší muž žije osamocen jen se svým psem a ovcemi (později včelami) a každý den sadí stromy. Je mi to sympatický příběh, jsem samotář, sama toho moc nenapovídám, chovám lásku k přírodě a zvířatům a představa tohoto způsobu života mě při tom krátkém čtení naplnila klidem. Mám ale pocit, že jsem mezi řádky četla víc, než skutečně autor zamýšlel sdělit - zkrátka to hlubší zamyšlení se odehrává ve čtenáři, v každém zvlášť a mohou se týkat velmi rozdílných témat (anebo taky žádná hlubší myšlenka vůbec nemusí příjít, že).
Dokonalé. A pak, že to bez těch arogantních zelených zmetků nepůjde! Ač je to knížka velmi útlá, tak na ni dokonce života nezapomenu!
Důkaz toho, že smysluplný život se dá prožít i jinak. Nádherný příběh, který potěší každou citlivou duši.
Kde jsou stromy, tam je voda. A kde je voda, tam je život. Ale samo uvědomění si této skutečnosti nestačí. Aby se pustina mohla proměnit v ráj, je třeba začít konat. A jen když člověk ve své snaze vytrvá, dokáže změnit svět.
Příběh ukazuje, že když si člověk něco usmyslí a položí se do toho, tak jeho práce není marná.
Čím rychleji žijeme, tím víc je takových knih zapotřebí. K zamyšlení a zároveň pro mě neskutečně uklidňující a vyrovnaný, smysluplný způsob života s nadhledem. Po letošní návštěvě Provence s touto knihou se rozlévá blaho po duši.
Vždyt já chci jen žít jak žít se má a o nic víc.Je to jen má touha šílená a té chci říct...
Modrému mráčku volnost závidím a to věc je zlá...studentu v sáčku lásku závidím.
Závidím Elzéardu Bouffierovi,závidím ryzost,závidím prostou čistotu jako smysl života.
Pokud někdo takový podobný kdy žil a dělal pro vlastní štěstí bez vidiny obohacení majetku,jen pro svojí duši.
To dnes myšlenka jedinečná až nepředstavitelně vzdálená.Útěk od civilizace ?
Pokrytecká a to věc je zlá...
Zato knížka je to překrásná a neméně skvostný animovaný snímek.Nelze než doporučit.
V šestnácti to dokáže zamotat hlavu...
Krásná myšlenka. Kdyby každý udělal denně aspoň malou dobrou věc, hned by se svět změnil.
Přečtete ji jedním dechem.... a to doslova, protože je opravdu krátká. Ale i na těch pár stranách je tolik krásných myšlenek, kolik jich mnohdy nenajdete v "bichli" co má 500 stran.
Opravdu nádherná, přenádherná a dojemná kniha, kterou sice máte přečtenou za půl hodiny, přesto vás dokonale dojme. Jean Giono nádherně vypráví o lidské vůli a o člověku/hrdinovi, který udělal ze suchých vrcholků ráj na Zemi. Škoda, že je tento příběh fiktivní...
Tato knížečka má 90 stran, z toho ale mnohé jsou pouze nepopsanými listy, či pokryty obrázky stromových listů, květin. Je tedy v podstatě ideální na jednu cestu autobusem. Z místa A do místa B. Ne - li zpět. Je zde uvedena jednoduchá myšlenka, která však dovede mít silný dopad.
Štítky knihy
příroda stromy francouzská literatura budoucnost lesy poselství
Autorovy další knížky
1998 | Muž, který sázel stromy |
1995 | Hlasy země |
1934 | Člověk z hor |
1936 | Kéž tonu v radosti |
1994 | Silné duše |
Jímavý jednoduchý příběh.
Není pravda, že člověk sám nic nezmůže. Může ovlivnit hodně. Pozitivně - jako třeba v této knize - nebo negativně - stačí se podívat do historie (i současnosti).