Muž, který sázel stromy
Jean Giono
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501464/bmid_muz-ktery-sazel-stromy-mZC-501464.jpg
5
3895
3895
Nezapomenutelný příběh probouzející lásku k přírodě Když byl Giono v roce 1953 požádán vydavatelem časopisu Reader’s Dígest, aby napsal příběh o nejpozoruhodnějším člověku, s nímž se kdy setkal, poslal mu tuto povídku, kterou chtěl vzbudit zájem o zalesňovací program.. Ve Vyšehradu vychází již v 8. vydání, opět s ilustracemi Heleny Konstantinové.... celý text
Literatura světová Novely Duchovní literatura
Vydáno: 2022 , VyšehradOriginální název:
Lhomme qui plantait des arbres, 1953
více info...
Přidat komentář
Kdych měl vybrat jednu knihu, kterou by si měl každý přečíst, bude to tato. Nejde ani tolik o příběh jako spíš o to poselství naděje, které ta kraťoulinká kniha v sobě má.
Krásné, ilustrace skoro jako z Norštejnových filmů. Ale na pět hvězd mě, konvenčního materialistu odsuzujícího materialismus, kniha nedostala.
K této knize jsem se dostala díky povinné školní četbě. Nijak jsem neváhala si tuto krásnou povídku přečíst. I když je poměrně krátká, má hluboký význam. Ani jsem nečekala, jak moc mě vtáhne do děje. Je o starém pastýři, který každý den sbírá, třídí a sází spousty žaludů a bukvic. Díky jeho vytrvalosti, víře a píli z nich vyrostou ve vyprahlé pustině stromy a tím se z pusté krajina stane překrásná.
Je úchvatné, jak stačí jeden vytrvalý člověk, jedna jeho myšlenka a může se toho hodně změnit. Nejen krajina, ale i spousta lidských životů. Kdyby takových lidí jako pastýř Elzeárd Bouffier bylo více, svět by vypadal jinak. Dnes už je však skoro nikde nenajdeme. Věřím, že aspoň pár lidí, kteří si přečetli knihu Muž, který sázel stromy od Jeana Giona, přestali ničit přírodu a snažili se ji trochu chránit a opečovávat jako pastýř Elzeárd.
Tato povídka se mi také líbila kvůli krásnému vylíčení, jak Elzeárd vytrvale sázel stromy a neztrácel víru. Bylo tam také mnoho slovních symbolů, proto jsem musela, ale i chtěla je při čtení objevovat.
Naprosto strhující příběh o starém muži, který chtěl alespoň jedním malým činem přispět ke zkrášlení své, hádám, rodné krajiny.
Příběh mě velmi zasáhl. Je neuvěřitelné, jak může jeden človíček spáchat takovou krásu. Škoda, že to byl pouze smyšlený děj, jelikož kdyby to byla pravda, opět bych začal věřit tomu, že člověk neumí a nemusí jen ničit.
Je pravda, že to není žádná bichle jako Bible, ale i tak má své kouzlo. Knihu jsem měl přečtenou za 30 minut, takže pokud se ve vlaku nudíte, nehrajte hry na mobilním telefonu a radši se začtěte do mistrovského díla Jeana Giona. Ale pozor, ať nevystoupíte až někde na jihu Itálie, když jste chtěli jet na výlet do Prahy. Ale zpět ke knížce. Co se mi na ní nejvíce líbilo? Samozřejmě hlavně jedna jistá vlastnost této povídky, kterou je styl textu. Je to napsané velmi jednoduchou mluvou, zároveň ale protkané různými trefnými přirovnáními (např. "Jeho hřmění v kostrách stavení bylo mručením šelmy, kterou by rušil u žrádla." - str. 16). Je to jako zjednodušený výtah z autorova deníku, který je předělaný do takovéto formy. Možná ještě větším dílem jsou úchvatné ilustrace, které mě doprovázely po celou dobu čtení a dodávaly pocit, jako bych na zmíněných vysočinách byl přímo i s Elzéardem Bouffierem a společně jsme se procházeli ve stínu jeho "přirozeného" lesa.
Kniha by měla jít příkladem celému lidstvu. Každý, kdo kácí jen tak stromy v pralese, by po přečtení Muže, který sázel stromy, pár stromů ušetřil.
Knížka se mi dostala do rukou v rámci povinné četby. Jako správný prokrastinátor jsem se k recenzi dostala až teď, v posledním termínu. Dlouhou dobu byly moje pocity hodně zmatené, nevěděla jsem, jak se ke knížce vyjádřit. Teď už jsem nejspíš připravená. Čtení mi zabralo asi 20 minut, ale vím, že jsem si z příběhu odnesla více, než někdy ze setstránkových knih. Při čtení jsem se a malou chvíli ocitla na pustině s Elzeárdem, zasazovala s ním stromy a v tu chvíli jsem měnila celý svět.
„Když si uvědomíte, že to všecko vyšlo z rukou a ze srdce toho člověka, bez přispění techniky, pak je zřejmé, že lidé by mohli dokázat, to co Bůh - i v jiném oboru než jen v ničení.“
Díky.
Kniha o neobyčejné lidské píli, trpělivosti, o souznění s přírodou. Elzeárd Bouffier přišel o svou rodinu, veškerou energii tedy vložil do vysazování stromů. Myslím, že to byla taková jeho terapie, vypořádání se s tak velkou ztrátou. Vytvořil tím nádherné dílo, ráj na zemi...
Když jsem se začetla, občas mi přišlo, že chodím s pastýřem ovcí po krajině a nesu ty nejlepší žaludy či bukvice. Pomáhám mu vysazovat malé stromečky po holé krajině. Stromy rostou, mění se krajina a mění se i její obyvatelé. Život se stává radostnějším a plnějším.
Kéž by takoví lidé existovali i nyní...
prostě krása, chtělo se mi také jíti sázet stromy, no a proč ne? až budu rychlit sadby, přidám i něco ze stromů, místa už mám vyhlídnutá :-)
Mistrovská povídka, přesně jak je v anotaci.
Víte, ke knize jsem se dostala přes našeho češtináře. Zprvu se mi do knihy moc nechtělo, přece jen jsem v rámci školy zhlédla i film. Nakonec jsem si pro ni tedy do knihovny došla (resp. mi ji později musela půjčit spolužačka, ale to nikoho nezajímá).
Po přečtení jsem měla smíšené pocity. Děj se mi musel rozležet v hlavě, potřebovala jsem o knize popřemýšlet. Zhruba po dvou dnech jsem měla jasno. Už můžu napsat recenzi na databázi.
Kniha (knížečka) má naprosto bezkonkurenční myšlenku. Mlčenlivý, osamělý muž sází každý den stromy. Nikdo se o něj nezajímá, nikdo neví, že takový génius existuje.
Po pár letech desítky tisíc vzrostlých stromů promění kraj k nepoznání. Z pusté plochy, kde se lidé předhánějí a navzájem si závidějí, se díky novému životu stává láskyplný kraj.
Když nad tím přemýšlím, vlastně ani nedokážu moc dobře popsat, co ve mě příběh zanechal. Jsem ráda, že se mi dostal do rukou. A vzhledem k tomu, že má jen něco okolo padesáti stránek, myslím, že by si to měl přečíst každý. Buď si z toho něco odnese, nebo ne. Ale rozhodně to nebude zmařený čas.
Úžasné.V dnešních chaotickém, uspěchaném světě oáza klidu a míru.
Krásná kniha ,potěcha pro oko,srdce i duši.
Je to pár roků co jsem jí četla, ale myšlenku z knihy si dost často připomínám. Obzvlášť, když mám pocit, že nic nestíhám, vše trvá dlouho a nic nemá cenu :-)
Moje srdeční a duševní záležitost. Kniha, která nemá srovnání. Obdivuju tu obyčejnost, opravdovost, lidskost, dobro ...
Moc zajímavá knížečka. Přečetla jsem ji za jednu cestu autobusem :-) A kdyby někoho neoslovila, tak jedno je ale jisté-určitě po dočtení bude mít chuť zasadit strom.
Tuhle knížku jsem si přečetla díky naší učitelce češtiny, která o ni mluvila. Řekla jsem si, že si jí půjčím když už je v knihovně. A jsem za to strašně ráda. Knížka je krásná, je vidět co dokáže jediný člověk a nic za to nechce.. ani aby o jeho činech všichni věděli. Ilustrace se mi také líbí :)
Veľmi inšpiratívny príbeh, ale aj smutný, keď si uvedomíme koľko málo je ľudí ako pán Elzéard a koľko veľa je ziskuchtivcov, ktorí majú záujem z lesov iba ťažiť. Trošku ma zarazilo len to, čo pán Elzéard povedal tomu lesníckemu byrokratovi: "To by bolo po prvý raz na svete, čo by les vyrástol sám od seba!" S tým nesúhlasím, lesy sú tu 350 miliónov rokov, stačilo by pozmeniť hospodársky plán a o niekoľko desaťročí by boli lesy opäť aj tam, kde sme ich za posledné tisícročia vyplienili.
Velmi mě zaujala. I když byla krátká, rychle se četla. Neuvěřitelné, co dokáže jediný člověk...
Autorovy další knížky
| 1998 |  Muž, který sázel stromy |
| 1995 | Hlasy země |
| 1934 | Člověk z hor |
| 1936 | Kéž tonu v radosti |
| 1994 |  Silné duše |
Pokora. Naděje. Život.