Muž na pokraji vzplanutí

03.03.2024

Docela pěkné básničky. Stručné, jak mám ráda, ale některé jsem nepochopila. To však asi nevadí.

24.01.2024

Příjemný kontrast domácky založené první půlky a druhé vzdorné. Moc krásná obálka napomáhá atmosféře.

05.07.2023

Pro mě velké překvapení. Sedlo mi více než autorovy prózy. Kdo má rád stručné, výstižné a pocitové momentky...

16.12.2022

Příjemná jednohubka.

09.06.2022

Na rozdíl od komentáře Tilte by mě nikdy ani nenapadlo, že budu někdy od Hájíčka číst haiku, ale jsem moc ráda, že jsem tuhle knížečku díky DK objevila. A podobně jako Jizi mi vůbec nevadilo, že není zachován klasický rytmus 5 - 7 - 5, protože tady mi to více než dostatečně vynahradil obsah. Cestovní haiku: skvělý nápad a výborné provedení!

první paprsky dne
v matném kovu spotřebičů
hledám záblesky ducha

28.05.2022

Po besedě s Jiřím Hájíčkem jsem dostala touhu si po roce zase přečíst nějakou jeho knihu a v knihovně mi padl zrak na útlou knihu haiku, o které byla řeč.

Přečteno na sluníčku u kávy a jahod se šlehačkou. Ideál.

26.10.2021

JIŘÍHO HÁJÍČKA mám rád. Četl jsem od něj už 6 knih včetně této knihy. V této knize se nachází HAJKU, což je lyrický útvar, který je tvořen trojverším s 17 slabikami.

Kniha je doopravdy na jedno posezení. Je to krátká knížka, kterou jsem měl přečtenou během 20 minut. Kniha je rozdělena na 2 části: V kuchyni po ránu a No direction home. Kniha má pěkné ilustrace.

To bylo moje první seznámení s hajku. Nikdy předtím jsem nic podobného nečetl. Některé hajku se mi líbily více, jiné méně. Asi je škoda, že kniha je tak krátká.

Citáty z knihy:

prosincový děšť
se leskne na střechách
studí mě, na co pomyslím

kuchyně po ránu
je stříbrné orchestřiště
světlo hraje v žaluziích

déšť se protlouká k ránu
na stříšce balkonu
v říjnu umřel básník Listopad

03.06.2020

Jen tak v poledne
osmdesát dvě haiku
z pera Hájíčka
...
Přečteno na pár nádechů.

Rád do ní nahlížím a kochám se.
Haiku očima Jihočecha, který umí prožít a napsat o tom těch skromných sedmnáct slabik. Navíc má knížečka krásné zpracování.
Za mě ano!

21.01.2020

Zajímavé haiku.

20.12.2019

Další dílo od současného autora. Velmi zajímavá sbírka, mám tenhle typ poezie rád. Krátké postřehy ze všedního dne, za srdce Vás chytí hned úvodní haiku, které odkazuje na název sbírky. V tomto díle je také cítit inspirace Petrem Hruškou. Doporučuji.

07.12.2019

...tvé oči jsou mé nebe ♥

02.12.2019

tohle přesně jsem od Hájíčka chtěla číst, díky, ó díky

13.09.2019

Asi úplně nejsem ten, kdo by mohl hodnotit poezii. Že je to haiku tak napůl, to jsem poznala i já. Ale některá místa mě fakt bavila, jiná donutila k představám či zamyšlení. Takže podle mě to svůj úkol splnilo.

05.08.2019

Líbilo se mi to tak půl na půl. Některá haiku se mi vryla pod kůži, bez jiných bych dokázala žít dál. Každému se líbit jen tak nebude :)

07.03.2019

Pominu-li, že většina veršovánek nesplňuje formu haiku, tak mne tyhle "intimní střípky a postřehy" mého jinak velmi oblíbeného autora, za srdce vůbec nevzaly. S nadějí čekám na další román....

11.02.2019

Bylo to někdy kolem Dešťové hole, když mi Jirka Hájíček poslal do mailu první haiku. Ale ten útlý ohmataný diář, který mu dělá věrnou společnost ve vlaku i při ranním šálku earl greye, jsem ho uviděla otevřít až na besedě v Mahenově památníku. S nápadem přepsat básně z diáře do opravdové básnické sbírky přišel o rok a půl později redaktor Hosta Martin Stöhr: „Vánoční bibliofilie. Bude to krásný.“ Když jsem pak Jirkovi vylíčila nápad o růžovém pauzáku na přebal, s Martinem usadila poslední báseň a v tiskárně odsouhlasila barevnost ilustrací Matěje Lipavského, haiku bylo na světě. A bylo to krásný.