My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Román My – pochmúrna vízia totalitného systému založeného na obludnom etatizme, krajnom racionalizme a mechanizovanom, totálnom kolektivizme – je doslova epochálnym literárnym dielom. Ovplyvnené fantastikou H. G. Wellsa, neorealistickým videním skutočnosti a intuitívne pochmúrnou predtuchou negatívneho vývoja civilizácie vyústilo do varovnej satiry, ktorá aj po rozpade Sovietskeho zväzu a odhalení zverstiev totalitných režimov, ktoré Európa v 20. storočí nestráca svoju aktuálnosť. Dielo varuje pred odľudštením, mravným vákuom, umŕtvením myslenia a spoločenským úpadkom, ktorý musí zákonite viesť ku koncu modernej civilizácie. Zamjatin svojím románom výrazne ovplyvnil evolúciu žánru science-fiction a inšpiroval preslávené antiutópie Aldousa Huxleyho a Georga Orwella.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1990 , Obzor (SK)Originální název:
Мы (My), 1920
více info...
Přidat komentář
Někdy se mi po dočtení knihy stává, že jen zůstanu zírat na poslední stránku a říkám si "Tak to bylo... zvláštní." A vlastně k tomu ani slova nemám, jde mi z toho hlava kolem. Jednoznačně jde o mimořádný počin co se originálního pohledu i zpracování týče. Po chuti mi to bylo jen částečně, ale jistě se ke knize v budoucnu vrátím a zkusím se do ní více zažrat.
Táto kniha sa mi naozaj nečítala ľahko. Matematické metafory, konštrukcia Integrálu, celý ten zvláštny strnulý, presne vypočítaný svet... mojej predstavivosti to teda dávalo zabrať, a myslím, že som ani úplne nepochopila všetko, čo chcel autor povedať. Do protikladu k tomuto uniformovanému racionálnemu Jednotnému štátu, k MY, je postavené extrémnymi emóciami vybičované prežívanie jednotlivca, JA čísla D-503, hlavného konštruktéra Integrálu... V ňom sa vlastne stretávajú oba póly, chladný rozum a tie najnižšie emócie. (Nie, nie, tu nejde o lásku, ani o dušu, iba ak dušou nemyslíme ľudskú psychiku a láskou vášeň...) Extrémne racionálneho človeka posadne potlačená časť jeho psyché, Jung by povedal, Anima. A to čo nasleduje, nesúvislé, nedokončené myšlienky (slová, vety), výkriky do tmy, "realita" prelínajúca sa s fantáziou, tak to je ešte náročnejšie čítanie ako súvislý opis matematicky presne vypočítaného sveta a ľudského života v ňom prebývajúceho. Ale zato zamrazilo občas... Sloboda vs. Šťastie ? Hm... Určite odporúčam.
Nemohu objektivně hodnotit, protože jsem knihu přečetla jen se sebezapřením. Nudila mě a vyobrazený dystopický svět mi připadal nedotažený. Prostě a jednoduše nejsem fanouškem extremistických přístupů typu "Koukej předstírat, že jsi šťastný, ačkoli tomu tak není, protože když nebudeš, zneuctíš tím Dobroditele, a to se rovná smrti, příteli!" Nikdy jsem nebyla fanouškem podobných typů románů, kde "ti vyvolení" mají univerzální recept na kolektivní blaho a štěstí a pokouší se ho "těm zatracencům" vnutit, klidně pod pohrůžkou násilí. Takže za mě ne, děkuji pěkně.
S knihou jsem zápasil, je to náročný text plný vynechávek a nedokončených vět, kdy si čtenář musí domýšlet... Sci-fi je to jen okrajově, spíš filozoficko-psychologická novela o jedné šílené lásce v jednom šíleném světě. Mnoho vět jsem musel přečíst 2× či 3×, abych je dokázal nějak uchopit. Někdy jsem si musel dokonce pomáhat vyslovováním textu. Je to klasika, na svou dobu samozřejmě skvělý nápad, deníková forma dramatická, závěr strhující. Ale protože se do textu tak těžko proniká, nemohu to označit za slastný čtenářský zážitek – proto 4/5.
Buď Zamjatin použil ťažký jazyk alebo som čítal knihu plnú štylistickej ťažkopádnosti. Prikláňam sa k prvej možnosti, pretože dielo je plné množín, odmocnín, neznámych, integrálov, intervalov, skrutiek, matiek, barometrov a iných technologických pojmov. K tomu pridajte mená ako I-330, O-90 alebo D-503. Zamjatimovi treba ale uznať, že vytvoril reálnejšie technické a čisté prostredie dystopie než Orwell - použitie skla, železa a pod. Zápletka ma príliš nezaujala, zato vyústenie deja bolo ako seknutie gilotínou. Nečakané, čisté a omračujúce. Odporúčam.
Měl jsem jednou takové období, kdy jsem četl dystopická díla. Orwella, Bradburyho a koneckonců i pár Čapkovin. Ačkoliv všechna byla do jisté míry bizarní, My bylo zdaleka nejvíc „jiné“. Opět kniha, která vám trochu změní myšlení – už ani nevím, kolikrát jsem na sídlišti večer viděl svítit v okně bez záclon a vzpomněl jsem si na tuhle knížku...
Fascinuje mě, že takto staré dílo má dnešnímu čtenáři stále co říct. Pozdější podobnost s Orwellem určitě není náhodná. Vidím podobnosti jednak v romantické lince příběhu, i v zakončení. Také v tom, že oba autoři poukazují na nebezpečí totalitních režimů.
O Zamjatinově románu My se všude píše jako o zdrojnici inspirace Huxleyho Konce civilizace i Orwellova díla 1984. A právě to mě odrazovalo, myslel jsem si, že je to další podobná antiutopie, navíc pro svůj vyšší věk denska už dávno přebitá. Tak pokud máte podobné pocity a váháte jestli si román My přečíst, bežte do toho. Zvláštní styl a řada myšlenek jsou velmi originální, o skvělé pointě nemluvě. 10/10
V porovnání z obdobnými dystopickými novelami 1984 a Kallocain mě My bavilo asi nejméně, nicméně je to dobré čtení a mistrně vykonstruovaný příběh, nabízející analogii k mnoha historickým událostem a v něčem se blížící dystopiím vznikajícím v současnosti (při čtení mi občas problikávaly obrazy z různých epizod Černého zrcadla).
Fantazmagoria napisana pred sto rokmi sa zda nerealna az do toho momentu, ked si clovek uvedomi, ze za poslednych sto rokov sa uz trikrat zopakovala. Zo zaciatku sa ma clovek problem do toho dostat, ale potom to uz ide. Odporucam.
Samozřejmě velmi oceňuji tuto knihu, vzhledem k roku, ve kterém byla napsána. Nicmene, že by mi úplně vyhovoval styl volného toku myšlenek, nedokončených vět a vyjadřování odpovídající počátečnímu šílenství... Těžko se to čte ,ale nejen pro výše vyjmenované. Akce je tam velmi pomálu. Kdyby to bylo napsané jako současná kniha hodím hodnocení 1-2. Musí se to holt vzít v kontextu doby.
Opět se mi to stalo - moje přehnaná očekávání se střetla s "všední" realitou. Jestliže se jedná o inspirační zdroj geniálního 1984 a trochu horšího, přesto však děsivého Konce civilizace, musí to přece být bomba!
Ale nebylo. Alespoň pro mě ne. Neměl jsem problém ani tak se zvláštním stylem, jakým je My napsáno, ani se spoustou matematických metafor, ani s tím, že bylo v knize poměrně málo akce. Děj mě jen prostě nedokázal vtáhnout a chvílemi jsem se začínal nudit. Ona totiž klíčová zápletka, odehrávající se v (šílené!) dystopické společnosti, byla až moc jednoduchá. Přísně racionální člověk začne pociťovat potlačované emoce a lusknutím prstů zahoří láskou k neznámé ženě. Jenže - charaktery (kromě D-503) byly dost ploché, motivace k jejich chování mi byla záhadou a v některých částech bych se vůbec nebránil tomu, aby Zamjatin trochu více vysvětlil, proč se to či ono stalo, proč ta které postava tak či onak jednala.
Klobouk dolů vzhledem k tomu, kdy byla kniha napsána. Na druhou stranu ale nemůžu knize, která mě spíše nudila než bavila, dát více než průměrné hodnocení jen proto, že je až překvapivě nadčasová.
"Na vás je vložit blahodárné jařmo rozumu na nevědomé bytosti sídlící na jiných planetách - snad ještě v divošském stavu svobody. Nepochopí-li, že jim přinášíme matematicky neomylné štěstí, jsme povinni jim je vnutit."
Ač jako zapálenému demokratovi, nemůže mi na mysl nepřijít více či méně nucený "export demokracie" na Blízký východ... stejně ovšem jako jařmo dějinné predestinace, kterou na nás vložili vševědoucí komunisté.
"Bílé nemůže být zároveň černé, povinnost nemůže být totožná se zločinem. Nebo snad v životě neexistují černé a bílé a barva závisí pouze na základní logické premise?"
Velmi zajímavé dystopické dílo. Vše se odehrává ve zmechanizovaném světě, kde není místo pro fantazii. Hlavní postavou je zfanatizovaný vzorný občan, který svůj život zaznamenává do deníku pro mimozemské "zaostalé" civilizace.
Kniha mě sevřela a nepustila až do poslední stránky. Konec se dal celkem předvídat, ale na tom bylo dílo postavené - vše mělo své souvislosti.
Akorát jsem se trochu ztrácela v různých metaforách, kterými autor rozhodně nešetřil. Z toho důvodu chápu, proč se mnoha lidem čte kniha špatně, rozhodně to není pohodové čtení.
Zamjatinův dystopický svět si mne nezískal. Nejspíš za to mohou všechny ty přímky, rovnice a odmocniny. Kniha na mě působila hodně kafkovski, a já se jen stěží dostala až na poslední stránku.
Zamjatinův svět si dokážu až s děsivou lehkostí představit. Pořád mi neleze na mozek, že knihu napsal v roce 1920. Je to tak dávno, a přitom je to tak aktuální!
Za mě je z ikonické trojice dystopických románů (1984, Konec civilizace) nejlepší. Je strašná škoda, že je My ve stínu 1984 a většina lidí se tak k tomuto dílu ani nedostane. Bez My by možná žádné 1984 ani nebylo!
Působí to mnohem osobnějším dojmem, jelikož je to psáno formou deníku, který patří D-503 (už jen to originální pojmenování postav je velmi děsivé, ale absolutně geniální). Vidíme tento zmechanizovaný svět z pohledu vzorného občana, který tento svět uznává a respektuje, až vše naboří jedna tajuplná nevyzpytatelná žena I-330. Popis pocitu lásky slovy D-503 je jeden z těch nejmilejších a nejpodivnějších popisů citů, se kterým jsem se kdy setkala.
A ten konec mě srazil na kolena. K tomu není co dodat.
Sto let stará kniha a tolik aktuálních myšlenek. Jsme zavedeni do světa, kde lidé ztratili svou osobní svobodu a individualitu, kde nekriticky přijímají rozhodnutí jedné vládnoucí osoby a kde vzepření systému a projevení pochyb je tvrdě trestáno. Stejně jako Orwell přišel Zamjatin s dílem, které nás upozorňuje na systém, ke kterému je lehké sklouznout. Zajímavé je, že autor pracuje stejně s pamětí národů a že stejně jako v díle 1984 si lidé na minulost nepamatují nebo jim přijde neuvěřitelná a zvrácená. Zamjatin i Orwell tak pokládají čtenáři stejnou otázku – Je opravdu lidská paměť tak ovlivnitelná?
Knihu som mal veľmi dlho uloženú v poličke a nie a nie sa k nej dostať. Vy toto nerobte, keďže by ste zbytočne odkladali úžasné dielo. Vo forme krátkych a dokonale vymeraných denníkových záznamov odkrýva antiutopický svet bez súkromia a bez individuality, svet matematicky presne vymeraný, kde odchýlenie sa od štandardu znamená okamžitú anihiláciu v Dobroditeľovom Stroji.
D je matematik, hlavný konštruktér veľkolepého Integrálu. Žije svoj dokonale vymeraný život a nič mu nechýba. Až do momentu, kedy do jeho presne logického života vpadne I. I, ako imaginárne číslo, ako nová matematika. So svojím obočím vykresľujúcim X, to X, ktoré D pri všetkej svojej snahe nedokáže vyriešiť. A tak sa vyriešenie tohto X, uchopenie imaginárneho čísla I stane posadnutosťou.
Naozaj nemyslím, že by sme vzťah D a I mali nazývať láskou. On ňou bol posadnutý, ona ho viac využívala, než skutočne milovala. Vytrhla ho z jeho dokonalého života, bojovala za svet, o ktorom je on (možno i my) presvedčený, že možný nie je. Revolúcie skončili. Vo svete už niet miesto pre ďalšiu Revolúciu, vo svete nekonečno neexistuje. A tak spejeme ku koncu, ktorý tušíme, no odmietame. Smerujeme do náruče Dobrodinca... a jeho Stroja.
Zamjatinov štýl sa mi väčšinu knihu čítal dobre. Som informatik, mȏj mozog funguje na matematike a tak som hlavnému hrdinovi i svetu rozumel. Problém nastal až na konci knihy, kedy sa poriadok rúca a D je čoraz zmätenejší. Posledných asi 20 strán som musel čítať dva krát, aby som pochopil.
Na mnohých miestach som mal pocit, že toto poznám, toto som čítal, a vedel som aj kde - 1984. Originalita je ilúzia, aj u veľkých, ako je Orwell.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie totalitní stát zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování fiktivní deníkyAutorovy další knížky
| 1989 |  My |
| 1999 |  Bič boží |
| 1970 | Zapadákov |
| 1934 |  Vyléčený mnich |
| 1967 | Blecha: Kumédie o štyrech aktech a třech antraktech |
Do háje. Zamjatin propadl časovou smyčkou ze současnosti o sto let zpět - popisuje, co si o nás pamatuje - a není to nic pěkného...