Myšlienky k sebe
Marcus Aurelius
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/146090/bmid_myslienky-k-sebe-HJx-146090.jpg
4
524
524
Imperator Caesar Marcus Aurelius Antonius Augustus bol aj spisovateľom a filozofom. Jeho dielo Hovory k sebe samému je dostatočne známe (v slovenčine vyšlo pod názvom Myšlienky k sebe samému). Pre naše územie je zaujímavé aj tým, že Marcus Aurelius napísal: "Písané v krajine Kvádov nad Grannou (Hronom)." Cisár superveľmoci sediaci na brehu Hrona a uvažujúci o zmysle života je skutočnosťou, ktorá sa na našom území odohrala takmer pred dvetisíc rokmi.... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 2006 , Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov (VSSS)Originální název:
Ta eis heauton
více info...
Přidat komentář
Pri čítaní som zažíval pocit, že niektoré slová písal Marcus snáď priamo mne. V zápätí som si však vždy uvedomil, že to búrky vo mne bičujúce sa prehnali, preháňajú a budú preháňať cez mnohých z nás. A hľa, tu takým Marcus poskytol malé útočište.
Úplne zásadná literatúra.
Než jsem tuto knihu začal číst, tak jsem narazil na jednu recenzi, kde jakýsi člověk popisoval, že to je kniha, kterou si člověk může kdykoliv a na jakékoliv stránce znova otevřít.
A je tomu opravdu. Neustále se k ní vracím, čtu si oblíbené úryvky a strašně moc mně to pomůže, když se cítím starosti či obavy z něčeho. Je to taková příručka, jak být více odolný.
Deníček Markuse Aureliuse a náhled do jeho myšlení a filozofie. Čtení nebylo jednoduché a občas bylo potřeba si stránky přečíst znovu avšak bylo to velice zajímavé a nebudu nic vyčítat protože si to zkrátka psal čistě jen pro sebe. 5/5
"Nikdy necti pre vlastný prospech to, čo by ťa niekedy prinútilo porušiť vernosť, zahanbiť sa, zanevrieť na niekoho, prejaviť upodozrievanie voči niekomu, prekliať niekoho, pretvarovať sa alebo zatúžiť po niečom, čo potrebuje stenu alebo záclonu. Lebo ten, kto dá prednosť vlastnému rozumu, božskému duchu a velebeniu jeho cností, ten nehrá divadlo, nenarieka a nebude hľadať ani samotu, ani prepočetnú spoločnosť."
Ak by Marcus Aurelius videl dnešnú spoločnosť, niektoré médiá a politikov, asi by nad týmto svojim výrokom horko zaplakal. Toľko času a ľudstvo sa to stále nenaučilo...
Vždycky mě u antických autorů fascinuje ten fakt, že něco tak úžasně chytrýho a pravdivýho vykoumalo lidstvo už tak dávno, ale to jsou holt pravdy, který se nemění, jen přijít si k nim musí každej sám.
Myšlenky se v knize samozřejmě mnohonásobně opakují, ale MA si to psal jen pro sebe, jak jsem pochopila, takže proč se nerozepisovat, že. Přemýšlím, jestli si tím kolikrát i nepraktikoval jakousi sebeterapii (např. ze strachu ze smrti) a jestli se i držel všeho, co vyznával (např. nekonečnou trpělivost s ostatními lidmi). Každopádně moc zajímavý a dobrá příležitost k sebereflexi a zlepšení, protože se stoiky v mnohém, mnohém souhlasím!
Dál už si jen vypíšu pár citátů, kvůli své bídné paměti...
- Konáš-li svou denní povinnost podle příkazů správného rozumu - horlivě, neoblomně, v dobré vůli a nikdy jen jako něco vedlejšího, a uchováváš-li ono své božstvo v ryzí čistotě, jako bys je měl vrátit už teď, slučuješ-li to obojí aniž co dále očekáváš nebo se čeho bojíš, nýbrž setrváváš na konání přítomné povinnosti ve shodě s přírodou a na statečné pravdivosti v každém slově i výroku, pak budeš v životě šťasten. A vůbec nikdo tomu nemůže zabránit.
- Nestyď se přijmout pomoc! Neboť je ti uloženo konat povinnost jako vojákovi za útoku na pevnost. Copak na tom, nemůžeš-li pro pohmožděnou nohu sám na cimbuří vystoupit, ale s přispěním jiného to provedeš?
- Bedlivě pozoruj minulost, ony nespočetné proměny vládnoucích mocí, a dokážeš předvídat i budoucnost. Bude totiž naveskrz téhož řádu a nebude se moci uchýlit od rytmu přítomného dění. Však proto také je lhostejné, zdali sleduješ lidský život čtyřicet let či tisíce let; neboť co více tu uvídíš?
- "A co se zrodilo ze země, musí opět v zem; co však vypučelo z nebeského semene, opět se vrací v nebeský kraj." Smrt je buď rozpojení pletenců atomů nebo určitý způsob rozptýlení neporušených prvků.
- Zahleď se ve své nitro! Tam uvnitř je zřídlo dobra, které je schopno stále tryskat, jestliže se k němu stále prokopáváš.
- Příroda nespoutala tvého ducha s tělem tak těsně, že by ti nedovolovala, aby ses uzavřel sám v sebe a zvládl své povinné úkoly. Neboť je docela dobře možné stát se mužem božím, aniž to kdo o tobě věděl. To měj stále na paměti a také to, že k blaženému životu je potřebí jen pramálo věcí; a jestli snad tě zklamalo očekávání, že se osvědčíš v dialektice a fyzice, proto se ještě nevzdávej naděje, že budeš svobodný, skromný, laskavý k lidem a poslušný boha.
- Nikdo nelituje námahy jednat ve svůj prospěch. Prospěšná však je činnost, která je ve shodě s přírodou; nelituj tedy námahy jednat ve svůj prospěch tím, že prospíváš jiným.
- Pamatuj, že je projev stejné nezávislosti změnit své mínění jako poslechnout jiného, kdo by je rád opravil. Neboť je to tvoje činnost, která se uskutečňuje podle tvého odhodlání a tvého soudu, a tedy také podle tvého rozumu.
- Hleď vniknout v myšlení jednoho každého, ale i vše ostatním dopřej, aby vnikli v myšlení tvé!
- Lidé jsou stvoření kvůli sobě navzájem; buď je tedy poučuj, nebo je snášej!
- Naučíš se pohrdat kouzlem zpěvu a tance i zápolením zápasníků, jestliže se celý nápěv rozložíš v jednotlivé tóny a při každém z nich zvlášť se zeptáš sebe sama, zdali je to ten, který tě uchvacuje; neboť pak se zastydíš. Podobně učiň při každém tanečním pohybu nebo postoji; a totéž i při zápolení. Vůbec tedy - vyjímaje ctnost a její projevy - nezapomínej svou pozornost obracet k jednotlivým součástem všech věcí a tímto rozborem se nauč vším pohrdat. A tentýž postup přenes na celý život!
- ... Za páté: Vždyť jsi ani bezpečně nepoznal, zdali se proviňují, neboť mnohé se dělává jen "vzhledem k okolnostem". A vůbec velmi mnoho musí člověk vědět dříve, než může vyslovit bezpečný soud o jednání svého bližního. ...
- Zvykej si konat i to, nač si netroufáš! Vždyť i levice, k ostatním výkonům nedostatkem zvyku neobratná, otěží vládne rázněji než pravice. Přivykla tomu.
Přátelé, přátelé, přátelé… zpravidla se snažím v knihách najít to pozitivní, přínosné, inspirativní, kontemplativní. Ale tentokrát jsem jiného názoru než většina. Zaprvé se knížka nedá přečíst na jeden zátah….zadruhé si M.A. sám sobě během 150 stran několikrát sám sobě odporuje a protiřečí …za třetí se mu podařilo mě totálně zprotivit výrazy přírodní a vesmír…za čtvrté mi doslova žralo nepřetržité omílání filosofického tématu pomíjivosti života a akceptace konečnosti…možná přemýšlím přízemně, ale tak to v této chvíli cítím
Některé pasáže byly náročnější, ale všeobecně je vidět, že už se pomalu Marcus smiřoval s tím, že není nejmladší a že jeho odchod může přijít kdykoli. Uznávám jej jako jednoho z nejmoudřejších vladařů a i když se mu nepovedla rodinná výchova jeho syna.....má mé nejupřímnější uznání.
Mnohokrát jsem se vracel k určitým pasážím, protože jsem nad nimi chtěl více popřemýšlet v kontextu doby a i když jsem četl i jiné myslitele z různých oblastí naší planety..... Marcus mi dal rozhodně zabrat nejvíce (v tom pozitivním slova smyslu samozřejmě).
Docela jsem se napřemýšlel, jak si s tématickou tříští, a jistou tíží (ale o tom později) Marcova auto-monologu poradit, ale nakonec o ní řeknu jen tolik, že jeho tvorba byla autorovi sebevýchovným nástrojem, jehož prostřednictvím se upevňoval v již zvolených postojích a jež tímto dále rozvíjel a rafinoval. Právě tato jeho nejvlastnější podstata, ovšem bez oné postojové vyhraněnosti, se mi vlastně stala hlavním poselstvím; pište si, a čtěte po sobě, deník. Vzniklým odstupem rozhání mlhavé, od nedůležitého prosévá důležité, nemožností odvracet zrak mýtí zlé a mimoděk třeba i naznačí směr. „Rozptyluje tě něco z venčí? Nuže, dopřej si času, aby ses přiučil něčemu opravdu dobrému a přestaň bloudit nazdařbůh! Ale musíš se vystříhat také jiného poblouznění: neboť zpozdile si vedou ti, kteří se v životě lopotí do únavy, ale nemají před sebou cíl k němuž by zamířili každou svou snahou a vůbec každou představu.“ V takto obecné rovině nemohu nesouhlasit. Když už jsem ale nakousl deníček, tak se vám musím svěřit (slibovaná „tíže“)...a nechci tu nikomu brečet na ramínko, jako spíš v dobré víře a vlastním příkladem varovat; Senecovy Dopisy mě po jisté, lehce opojné etapě docela nestoicky, nečekaně a dost ošklivě zmáčkly a to se tak trochu táhne i touhle četbou; když na měkkýšovu duši pálí vyšší obratlovci, tak to má dopad. Chci říct; všeho s mírou...ale to by nebyl Marcus, aby mi i v tomhle nevymáchal ústa; „Neblouzni o státě Platónově, nýbrž spokoj se i s nejmenším krůčkem vpřed a nepokládej ani tento úspěch za nevýznamný! Neboť kdo dovede změnit utkvělé představy? Ale bez jejich změny – co jiného čekat než otročení vzdychajících.“
Achjo. Já jen; k čemu je dobro, když se promítá v samou nedůležitost, rozuměj život jako takový? A proč stoici konání dobra pro dobro samo vůbec spojují s osobní blažeností, nalezením vnitřního klidu a neochvějnosti? Co na nich záleží...? Tenhle ústřední paradox (dost k sežrání je také ten ohledně žití ve shodě s přírodním řádem; ve smyslu užitečnosti naučit se přijímat změnu coby nevyhnutelný rys přírody ji beru, proč ale zavírat oči před taktéž ryze přírodním „urvi co můžeš a žij dokud jen můžeš, bez ohledu, snad s výjimkou rodičovského instinktu, na cokoli jiného“?) mezi nímž jak Seneca, tak Marcus kličkují (nechoďte na mě s proticitacemi; vězte, že když říkám paradox, tak mám na mysli právě je) mi celý ten mravoučný diktát „rozumu“, jenž je vlastně beztak zástěrkou kultivovanějších sobeckých motivů, poněkud hatí. A ano, vím, že mi uniká osvobozující pointa a že mnou v sebezáchovných křečích dost možná jen cloumají ony utkvělé představy, ale když se i sebelepší pointa opírá o pochybná zdůvodnění, pak jak může tato obstát, když ji chcete brát vážně? Navíc taková, byť sebelépe míněná, pointa může s naivou, co jí chce pozřít v celku, nadělat psí kusy...což, pravda, nevylučuje chybu na straně příjemce; když dáš noty provinčnímu tlučhubovi, Mozarta z něj neuděláš. Nevím...oba pánové za sebou mají činy, mají co říct a nekonvenční, mnohdy velmi trefné výstupy jejich mentální gymnastiky svědčí o poctivém pálení duševního sádla...jen...jen je brát s rezervou a spíš v jejich dílčí kvalitě; ony ty ideologie jako celek, zvlášť když jste labilní jelimani, nejsou žádná legrace. Ale na veselejší notu; víte vy co? V momentě, kdy jsem je s rezervou brát začal (kdy mě přestaly drtit „se vším všudy“ závazností...a ano, jsem si vědom absurdnosti takového počínání...když já chtěl fakt uvěřit) což se, po už delším předchozím procesu, definitivně stalo/zlomilo někde u třetí „knihy“ (kapitoly) Hovorů, jsem si je, byť s příměsí jisté hořkosti, začal užívat. Rady přijímané ve stylu „ber/destiluj/nech bez rozpaků být“ se mi tráví líp. Je to legrace, v samotném textu se nezměnilo slovo a přece se mi celý změnil.
4 trochu trpké, veskrze však smířlivé ****
PS: Překlad Rudolfa Kuthana už trochu poznamenal zub času, co se mu ale musí nechat je bohatý poznámkový doprovod, jímž takřka všechny Aureliovy aforismy zasazuje v patřičný kontext.
Takový skvost nelze hodnotit negativně. Je to sice útlá knížečka, ale obrovská svým obsahem a významem. Musí se číst pomalu, rozvážně. Některá moudra jsem četla několikrát, abych dokonale pochopila jejich smysl. Přesto se hodí mít toto dílo v knihovně, aby bylo po ruce, když na člověka padne splín.
"Každý den prožívat, jako by byl tvůj poslední, bez prudkých vzruchů, bez otupělosti a bez přetvářky - to je znak dokonalé povahy. " (str. 100)
„Dobro a zlo rozumné a společenské bytosti nezáleží v tom, co právě prožívá, nýbrž v tom, co činí, právě jako ani její ctnost a špatnost nezáleží v tom, co prožívá, nýbrž v tom, co činí.“
Jsou knihy, u kterých se po přečtení sám sebe téměř zoufale ptám: „Proč jsem si ji nepřečetl mnohem, mnohem dřív? Třeba když mi bylo 18?“. Tohle je rozhodně jedna z těchto knih. Je to ale zároveň jedna z těch knih, ke kterým člověk musí dospět. Jak to tedy skloubit dohromady? Nijak. Prostě si ji přečtěte. Kdykoliv. Asi nemá smysl se příliš rozepisovat o moudrosti věků, o použitelnosti do dnešních dní. O tom, jakoby ty tisíciletí mezi sepsáním a současností vlastně ani neexistovali, ani o tom, jak důležitá je láska a oddanost k pravdě v jakékoliv době. Vlastně je i trochu divné hodnotit téměř dva tisíce let starý filosofický spisek, napsaný tehdy asi nejmocnějším mužem doby, císařem a filosofem v jedné osobě, císařem, jehož jméno rezonuje skrze věčnost. Je to úvod do stoické filosofie, do praktické filosofie. Vyplatí se číst dlouze a pomalu, přemítat o každém odstavci, přemýšlet o slovech, větách, sděleních. Vyplatí se mít knihu připravenou a po ruce a ve chvílích smutku a strastí, ale i v dobré náladě, náhodně otevřít a přečíst pár odstavců. Odstavců, jejichž čtení hladí na duši, pozvedá náladu, posiluje morálku a odhodlání žít navzdory životním těžkostem. Není to o pasivitě, není to o lhostejnosti k utrpení vlastnímu nebo cizímu, je to o aktivním životě v pravdě, přemýšlení a hlavně jednání v souladu se zásadami rozumu a pravdy jako nejvyšších ctností. Duše a mysl stoika netrpí.
Doporučuji všem, zejména jako obranu a útěchu před dnešním světem plným lží a pokrytectví.
Asi co víc říct, že je to klasika, kterou ani nejde nějak moc hodnotit, protože toho není hodna.
Marcus Aurelius byl král filozofie a považuji ho za jednoho z nejchytřejších lidí.
Fascinuje mě, že jeho myšlenky jsou tak nadčasové, že i dnes mají dostatečnou váhu k zamyšlení.
Hovory k sobě je právě ta kniha, kterou by si měl každý přečíst alespoň jednou.
Jak řekl doktor Hanibal Lecter ve filmu Mlčení jehňátek (což mě motivovalo tuhle knihu číst) : "Čtěte Marka Aurelia, ptejte se, co je každá věc sama o sobě". A to se mi líbí. Ještě od něj něco zkusím.
Velmi zamyšleníhodné dílo. Tahle kniha se nečte, ta se studuje. Markus aurélius byl skutečně filozof na trůně. Jeho myšlenky a poznatky zde napsané jsou tak nadčasové, že platí i pro moderního člověka 21. století. Osobně mě nejvíc zaujal přístup M.A. ke smrti. Se stoiky určitě nekončím, naopak s nimi začínám.
Hovory k sobě jsou kniha, která stojí na třech základních kamenech, které jsou obzvlášť v moderní filosofii nesmírně vzácné a cenné. S respektem k autorovi, římskou číslicí.
I. Jednoduchost, údernost a čistota slova. Nic zbytečného, nula snahy vytvářet kolem sebe pózu skrz úpravu textu. Vše je srozumitelné, často v jednoduchých větách. Obsahu to nebere, naopak!
II. Ne bezdůvodně můžeme v dějinách i přítomnosti nalézt mnohé osobnosti, které Hovory nosí vždy u sebe. Tak jako Aurelius píše o čisté studánce v našem nitru, ke které se můžeme vždy uchýlit, podobně pak mohou sloužit i Hovory. Čistota a jednoduchost obsahu nám odzrcadlí pravou podstatu našich "problémů", které často vlastně ani problémy nejsou.
III. Ukazuje, jak moc je třeba filosofii předně vnímat nikoliv jako obor, který odtažitě, racionálně či jen tak ze zájmu studujeme (abychom pak o něm mohli s podobně postiženými bezvýsledně kafrat), nýbrž v jejím původním slova smyslu - co žijeme a dle čeho konáme.
Shrnuto podtrženo, kniha je výborným úvodem nejen do stoicismu, ale i do (antické) filosofie jako celku. Těžko lze doporučit více.
Neuvěřitelný, niterný pohled do mysli nejmocnějšího muže své doby. Jedna z mála velkých Knih, která ve čtenáři bude rezonovat dlouho. Z Marca Aurelia člověk nečte, z něj se člověk učí.
Fantastické zamyšlení nad životem v podání tohoto velikého člověka. Silně empatická a vstřícná filosofie, která by měla být v dnešní době více a více připomínána. Jakmile se člověk přelouská přes poněkud akademickou předmluvu začíná krásná atmosférická výprava do mysli bystrého muže s nekonečně dobrým srdcem a bojovým duchem. Vesmír je přeměna, život je představa.
Štítky knihy
antika starověk morálka Marcus Aurelius, císař, 121-180 starověká filozofie stoicismus
Autorovy další knížky
| 1999 |  Hovory k sobě |
| 1973 | O vlastním osudu |
| 1908 | Myšlenky císaře Marka Aurelia |
| 2020 | Po Athénách: Výbor z Attických nocí a z listů Marku Frontonovi |
Tato kniha má opravdu jen jednoho čtenáře, který ji ocení na 100% a tím byl autor. Tímto ji nominuji na cenu "Nejvýstižnější název všech dob".
Neříkám tím, že by jeho úvahy nebyly správné, výstižné atp (dosaďte si co uznáte za vhodné). Jen mám pocit, že kniha prakticky nemá čtenáře, kterým by sdělila něco zásadního. Mladí se k autorovým myšlenkám musí propracovat lety žvotních zkušeností a staří už dávno ví o čem píše. A to pomíjím fakt, že celá řada mouder vychází z pozice hlavy světového impéria, což asi není situace, se kterou by se průměrný čtenář zrovna lehce ztotižnil.
Suma sumárum určitě stojí za přečtení a zamyšlení, ale nepřeceňujme ji. Jsou to prostě jen různorodé myšlenky a úvahy umírajícího starce.