Mýtinami

27.11.2024

„jsi průsvitnost, čeření vzduchu, / prostupnost hmoty,“ (str. 9)

Pojetí prostoru (mimo jiné). V citovaných verších první básně jsem se snažila vybrat to stěžejní – prostupování. Prolínání různých prostorů – jejich vytváření a stírání. Při čtení se ocitáme v lese, na cestě, ale i v interiérech – tím vším proudí stejný vzduch – z kopce do komory (viz. báseň Posed, str. 23). Častý je tu i motiv dýchání, při kterém se v nás cosi zvětšuje a smršťuje – v mottu jedné části sbírky se dokonce setkáváme s konfrontací lidského nitra s tělem (vnějškem). Jsme jeden prostor, hmota, nebo více prostorů?

Rušení obrysů a stírání okrajů je zásadní. Procesy jako hnětení, hltání, mletí, zaboření, rozlévání a zarytí se tu objevují opakovaně. Zároveň i samotné překročení hranic mezi dvěma různými prostory/situacemi je v básních konkrétní – zanechání šatů na břehu (splynutí těla s vodou), vynesení mrtvého přes práh (splynutí těla/duše s cizím prostorem), vynášení loňské smrti. Rituálnost a obřadnost některých obrazů evokuje přechod duše někam „jinam“. Nejen že právě pojetí nehmotné duše je zde časté, ale jsou tu i ryby bez těla a ptáci vyobrazení jako jiskření, které má schopnost se rozpínat a smršťovat. Variabilitu jednotlivostmi zaujímaného prostoru je možné cítit také při zmínkách rostoucího ledu (změna skupenství jako taková se objevuje hojně) a pukání kamene – chvíle přivlastnění a narušení. S tím se pojí i silná smyslovost sbírky – například hmat a sluch dávají vnímání okolního světa nový rozměr – neprožíváme přeci jen to, co vidíme. Navíc je vidění samotné relativizováno propojením s postupy při focení, kdy si můžeme mírně přizpůsobovat realitu – zvyšovat kontrast, propouštět světlo. Ostatně motto celé sbírky zní „Vyslovení započalo vidění“. Oslovením, kontaktem jsme schopni prostor vytvářet, ale ve sbírce se k této schopnosti přidává také braní si prostoru odjinud a dávat ho dál – „ještě se podržíte v ústech.“ (str. 18)

Také otiskování se do prostoru – zanechání stopy stojí za několik slov. Věci/tvorové naráží do něčeho cizího, a to poznamenávají. Prostor nezůstává netknutý. „Nechávají za sebou stopu až do vsi, / vlečou za sebou cizí těla,“ (str. 25), „vlečeme za sebou větve padají nám z rukou“ (str. 27), „vlečou za sebou saně“ (str. 36).

S hmotou se pojí i „ne-hmota“. Existuje nějaké „nic“? Je nějaké „naprosté ticho“? Sbírkou prochází ozvěna úderů do dřeva, diktafon, škytání, padání semen růžence, dýchání – pravidelnost, která připomíná tlukot srdce, a přece je na konci s dýcháním přítomna smrt, „jako by cvrnkala pámelníkové kuličky.“ (str. 57)

V několika z posledních básní by se mohlo zdát, že jde o jakési dospění ke sjednocení – celku. Přiklonila bych se však spíš k „vytracení se“ do prostoru (viz. také zajímavý grafický prvek pomalu se vytrácejícího číslování stránek). V básni Hlad (str. 48) se z motivů bílých očí, hlav a bludiček (Měsíce a hvězd) stává samotná „bílá tvář“ lyrické mluvčí ve tmě. Hned v další větě je mluvčí ptáčetem, přičemž ptáci byli doposud pouze abstrakta. Toto ptáče padá z vodního srázu „jako kámen, který mi leží v útrobách.“ (str. 48) Dochází tu ke střetu dvou doposud výrazných substancí – vody a kamene, ale je tu také opět zmíněn prostor uvnitř člověka.

17.10.2024

Vzhledem k tomu, že to je autorčina prvotina, musím smeknout. Zaujaly mě především kratší celky, do kterých dokázala vetknout jsou imaginaci. Delší celky jako by hromadily významy, aby se na konci básně vytratily.
Zajímavá sbírka, těším se na další autorčinu tvorbu.