Mýty blízké budoucnosti

Mýty blízké budoucnosti
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/24173/bmid_myty-blizke-budoucnosti-OlE-24173.jpg 4 36 36

Sci-fi povídky, jejichž námětem je duševní i fyzický rozklad člověka ve společnosti, kde technika ovládá jeho život. Mýty blízké budoucnosti (1982) jsou po Říši slunce (1984, česky 1988) zatím druhým českým překladem z obsáhlé a různorodé tvorby J. G. Ballarda. James Graham Ballard se narodil v roce 1930 v Šanghaji, kde byl jeho otec ředitelem pobočky britské textilní firmy. Na Šanghaj před válkou vzpomíná jako na nejbizarnější místo na světě — záplavy Jang-c'tiang, davy lidí a luxusní život britské komunity, obrovský dům se služebnictvem a bazénem, Packard s šoférem. Maminka často hrála bridž a když ho zasvětila do jeho tajů, inspirovala ho v jedenácti letech k napsání první knihy — o bridži. Jako žák katedrální školy byl často trestán mnohostránkovým opisováním — začal učebnicemi a klasickými romány, ale posléze zjistil, že nejrychlejší je si text vymyslet. Učitel jeho tresty přijal s doporučením, ať příště opisuje kvalitní literaturu a ne brak. Tři roky strávené v japonském internačním táboře znamenaly určující životní zkušenost, se kterou se (podobně jako Kurt Vonnegut v Jatkách číslo 5) dokázal literárně vyrovnat až po čtyřiceti letech v Říši slunce, jejíž úryvkovou verzi přináší povídka Mrtvý čas v naší sbírce. Ve srovnání s Čínou mu život v Anglii, kam odjel s rodiči v roce 1946, připadá nudný a nezajímavý. Po dvou letech odchází ze studia medicíny v Cambridge, rok to zkouší na Londýnské universitě angličtinou, píše experimentální prózu, ovlivněnou Joycem, Hemmingwayem, Eliotem a Poundem. Jedna povídka sice zvítězí ve studentské soutěži, ale jinak je naděje na publikování mizivá, a tak nějakou dobu prodává po domech encyklopedie a napíše první román, nečitelnou parafrázi Plaček Finneganových, až nakonec podlehne své lásce k létání a odchází na výcvik ke královskému letectvu v Kanadě. Tam se setkává se science fiction, jejíž sešity začínají vycházet v Británii daleko později, až v polovině padesátých let, a v jejím světle přehodnocuje svůj vztah ke studentským vzorům, které nyní vidí jako buržoazní zahleděnce, nevnímající svět techniky kolem sebe. Po návratu do Británie se žení, pracuje v knihovně a nabízí své povídky. Jako první je přijata Prima Beladonna v roce 1956 redaktorem Tedem Carnellem, který rozpoznává Ballardův talent, otiskuje mu jednu povídku za druhou a dokonce mu sežene místo v odborném časopise pro chemii a průmysl, dokud se od roku 1960 nezačne plně věnovat psaní. K tomuto kroku ho přiměje rodinná situace, protože dojíždění do centra Londýna z předměstí Shepperton je neúnosné stejně jako představa produkování jedné povídky za druhou. V roce 1964 mu tragicky umírá žena Mary a od té doby se Ballard sám stará o jejich tři děti. Po vydání prvního románu se seznamuje s životním přítelem Martinem Baxem a od roku 1963 s ním spolupracuje na jeho časopisu Ambit. Zde např. pořádá soutěž o nejlepší povídku, napsanou pod vlivem drog, ve které zvítězila autorka, ovlivněná vedlejšími účinky antikoncepčních pilulek, publikuje své románové koláže novinových titulků, jejichž obsah vyplývá imaginativně z jednotlivých slov a celkového designu, či romány ve formě placených reklam a další zajímavosti. Science fiction pro něj byla zjevení, o kterém prohlásil: „Je to autentická literatura, odpovídající dvacátému století, jediná literatura, reagující imaginativně na transformující charakter vědy a techniky. Věřím, že pravou doménou science fiction je zóna, kterou jsem nazval vnitřním prostorem, na rozdíl od vnějšího prostoru, a že současnost je pro spisovatele obdobím největší morální naléhavosti. O to jsem usiloval ve své tvorbě." Známý je jeho výrok o tom, že i nejhorší science fiction je lepší než ta nejlepší jiná literatura, alespoň pokud jde o přežití čtenáře a jeho imaginace. V době vzniku Mýtu blízké budoucnosti již měl J.G. Ballard za sebou osm románů a množství povídek, publikovaných v časopisech jako Science Fantasy a New Worlds. Brain Ash ho ve slovníku vědecko fantastických autorů řadí k „nové vlně" scifistů, kteří se vymezili psychologickým pohledem, a charakterizuje ho jako mistra pomalé choreografie fyzického a duševního rozkladu. Optimismus mu nikdy nebyl vlastní; jeho reakce na plaketu, zanechanou na Měsíci, hlásající „Přišli jsme v míru za celé lidstvo", byla „Kdybych byl Marťan, okamžitě bych se dal na útěk". Pavla Slabá... celý text

Literatura světová Povídky Sci-fi
Vydáno: , Winston Smith
Originální název:

Myths of the Near Future, 1982


více info...

Přidat komentář

Lískaran
22.08.2023 4 z 5

Kdysi jsem si tuhle Ballardovu sbírku koupil v Levných knihách, když mě okouzlila obálka a vlastně i ten název. Přečetl jsem ji ale až po mnoha letech a musím říct, že tenkrát (asi v sedmnácti) bych se jí těžko prokousával. Ballardův styl se vyznačuje básnickými obrazy a uměním detailu, zatímco souvislý děj se občas rozpadá stejně jako hlavní (občas trochu vyšinuté) postavy autorových příběhů.

Geometrie prázdných bazénů, mysli posedlé nutkavou myšlenkou, působení světla a času na člověka, tlak technické civilizace a s ní související odcizení. Ale taky reportáž z budoucí občanské války ve Spojeném království za intervence amerických vojáků nebo příběh o náklaďáku mrtvých na sklonku druhé světové války v Japonskem okupované Číně.

ludek.n
15.10.2018 3 z 5

James G.Ballard je hodně svérázný a osobitý autor. Jeho povídky jsou podivnými výtvory spekulativní fantastiky, mnohdy těžko uchopitelné, ale pokaždé silně provokativní. Četba jeho textů vyžaduje soustředění a maximální pozornost, neboť jinak hrozí, že se v jeho světech beznadějně ztratíte. Mýty blízké budoucnosti tuto filozofii jen potvrzují. I ty nejobyčejnější nápady v Ballardově provedení ponoukají k zamyšlení a provětrávají základní životní pravdy. Autor ve své tvorbě velmi často používá pornografii a různé sexuální úchylky, které zaplétá do svých příběhů (Popelka, Zodiak 2000), kritizuje politicko-obchodní státní mašinérii (Máme se báječně), vysmívá se odlidštěné společnosti (Motelová architektura, Jednotka intenzivní péče), snaží se vyrovnat s válkou (Válka v přímém přenosu, Mrtvý čas), nebo se nechává unášet na vlnách neskutečna, propojujíce minulost s budoucností a sny s realitou (Mýty blízké budoucnosti, Poselství ze slunce). Ať už ale píše o čemkoli, optimismus z toho nesrší, spíše naopak. Pokud si tedy myslíte, že si s touto knihou sednete a bude vám dobře a krásně, tak na to rychle zapomeňte. Ballard vám, spíš než co jiného, rozhodí biorytmy, rozruší vás, zmate, naštve, překvapí, znechutí, výjimečně rozesměje a pobaví nějakým povedeným bonmotem. Buď si ho zamilujete, nebo ho budete nenávidět.


gabish
17.11.2013 3 z 5

Náročné na soustředění, místy matoucí, pocitové, zneklidňující, odtažité, pro mne v polovině případů téměř nepochopitelné.

Popluh
04.04.2013 4 z 5

Povedené a zajímavé povídky. Srovnání s Bradburym je na místě, v čem ale Ballard v mých očích ztrácí je přílišný důraz na děj, popis a detail na úkor filozofie a psychologie postav, což je samozřejmě čistě subjektivní výtka.

Fox85
12.05.2012 5 z 5

Vynikající a velice originální povídky. Věřím, že někomu nemusejí příliš sednout, ale pokud máte rádi třeba Bradburyho, tak Ballard má svou tvorbou k němu občas velice blízko.

Autorovy další knížky

J. G. Ballard (p)
britská, 1930 - 2009
2000  81%Říše slunce
1995  73%Bouračka
1994  76%Mýty blízké budoucnosti
1997  75%Betonový ostrov
2010  58%Hello, Ameriko!