Na charakteru záleží. Je možné naučit dobru?
Jan Hábl

Zápletka knihy je zřejmá – jde o charakter. Pokud vám záleží na charakteru vašich dětí nebo dokonce vašem vlastním, mohlo by to být i napínavé. Naučit dítě číst, psát, počítat nebo třeba udělat kotoul letmo představuje určité didaktické umění ze strany učitele. Současná pedagogika je v tomto ohledu značně pokročilá. Vyvinula nespočet vynikajících metodických strategií, jak dětem předat informace, fakta, poznatky a dovednosti. Co ale pedagogice dělá problém, je výchova charakteru nebo učení dobru. Bylo to tak odnepaměti, dnes obzvlášť. Od vypuknutí vědecko-technické revoluce jsme jako lidstvo urazili ohromný kus cesty v oblasti poznání, a to se promítlo do obsahu výchovy a vzdělávání. Množství informací, které si děti musejí osvojit, je tak přemáhající, že není čas „pěstovat mravy“. Teoreticky víme, že výchova a vzdělávání by neměly být pouze o předávání poznatků. V každé příručce typu Úvod do pedagogiky, Základy pedagogiky apod. se dočteme, že kromě předávání poznatků musíme formovat také morálně-volní složku charakteru. Musíme učit dobru. Umíme to ale? Jde to vůbec? Existuje na to nějaká metoda? Co k tomu řekli velcí vychovatelé před námi – Sokrates, Komenský, Rousseau a jiní?... celý text
Přidat komentář


Na knize jsem velice ocenila, že je psána dvojím stylem - z jedné strany odborně s množstvím odkazů a citací, z druhé strany popularizujícím stylem, čtivou formou. Přitom se jedná o stejný obsah. Je tedy na čtenáři, jakou verzi zvolí. S myšlenkami knihy plně souzním a musím říct, že autor ve mně mimo jiné vzbudil zájem i o dílo J. A. Komenského.
Autorovy další knížky
2010 | ![]() |
2015 | ![]() |
2019 | ![]() |
2015 | ![]() |
2020 | ![]() |
Jan Hábl je sečtělým a poučeným znalcem Komenského a dokáže pro nás z jeho díla vybrat to, co je aktuální pro naši situaci a pro naši dobu. Proto se vyplatí mu naslouchat – ať už osobně, nebo alespoň zprostředkovaně v jeho knihách – a především, nechat se inspirovat samotným Komenským, ke kterému pokorně odkazuje. Knihu doporučuji všem, kterým záleží na charakteru – v prvním řadě vlastním a zprostředkovaně i těch, kteří jsou nám jakkoliv svěřeni: dětí, studentů, přátel a dalších lidí, s kterými se setkáváme a na které svým životem působíme.
"Pokání. Pojem poněkud archaický. V současných slovnících pedagogických pojmů se nevyskytuje. Nicméně Komenského systém s ním počítá. Má to přímou souvislost s jeho realistickou antropologií. Komenský tímto přístupem vlastně říká, že i kdyby se někdy nějakému vychovateli podařilo naplnit edukační ideál a perfektně vyladit všechny výše zmíněné zásady morálního vychovatelství, tj. dokonale zharmonizovat užití autority, svobody, informovanosti, návyků i hravosti ve správný vývojový okamžik, na správném místě a za správných okolností – dítě přesto zhřeší. Nikdo není dokonalý a bez viny. Není tu řeč o jednání neúmyslném, nechtěném – i to může vážně ublížit, a je třeba se s tím vypořádat. Jde o provinění skutečné, objektivní, vědomé, záměrné. Co s tím výchovně? Jedinou adekvátní odpovědí je dle Komenského právě pokání. Tedy žádné vyviňování, svádění na jiného, ale nahlédnutí viny, přiznání a prosba za odpuštění a smíření, tedy to, co Komenský vyjadřuje pojmem „milost“ či „milosrdenství“. Bylo by morálně naprosto devastující, kdyby dítě dalo najevo upřímnou lítost, ale vychovatel by ji nepřijal a vinu by mu dále přičítal, případně vyčítal a připomínal. Je-li „hřích“ upřímně přiznán, musí být upřímně odpuštěn a zapomenut. Jsem přesvědčen, že zde Komenský pojmenoval vůbec nejdůležitější princip morální výchovy. A také možná nejobtížnější. Jakýkoli morální progres, vývoj, pokrok nebo růst charakteru jedince není myslitelný, pokud nebude veden, aby se vlastním vinám, přečinům či prohřešením postavil zpříma a statečně – uznal je, připustil si je a vypořádal pokáním. Vina, která je nepřiznána, nemůže být odpuštěna. Člověk nekající se není člověk nevinný, ale člověk, který nezná odpuštění. A proto jen stěží bude schopen odpouštět druhým."