Na dalekém východě

02.09.2017

Kniha je zajímavá, ale rozhodně bych ji neřadil do knih, které je třeba číst. Pokud tedy nemáte velký zájem o východní Asii nebo expanzi ruského carského imperialismu do Číny.

Kniha zahrnuje zápisky z cesty, kterou autor, ruský carský důstojník, podnikl na přelomu let 1901 a 1902 po Číně, Japonsku a Indii, s krátkými zastávkami ve významných přístavech Saigon, Singapour atd.

Autor se všude zaměřoval na všechny přítomné vojenské posádky, zejména se věnuje jízdním oddílům. V knize jsou zejména pěkně a velmi podrobně popsané koncese v Tianjin a Hankou.

Kniha vznikla v poměrně krátkém období vrcholného pronikání ruského impéria na dálný východ, v době, kdy Rusko mezi lety 1898 a 1904 drželo rozsáhlé koncese opravňujísí jej k vybudování železnic v Manžusku (dnes severovchodní Čína), měst, zřízení vojenských základen, mělo přístavy Port Arthur a Dálny na Kvantungském poloostrově atd. A za ohroných nákladů zde prbíhala výstavba této železnice a další infrastruktury.
V knize tak zjistíte, jak vypadala dovolená ruské mandžuské honorace v Japonsku (Nagasaki byo velmi oblíbené, jelikož tam až do získání Port arturu zimovala ruská pacifická flotila).

Autor v podstatě celou svou cestu věnoval snaze o získání představ o schopnostech vojáků různých zemí, s tím, že největší pozornost věnoval právě Japonsku. Japonské schopnosti zjevně podceňoval.
Ačkoliv se autor zjevně považuje za velmi racionálně a objektivně kriticky myslícího člověka, a např. při kritice výkonů fakírů tak opravdu postupuje, k hodnocení schopností různých armád přistupuje zjevně dost neobjektivně. Vždy a za všech okolností hodnotí nejlépe ruské vojáky, a pozitivních slov má již jen pro franocuzské (v té době jediní spojenci Ruského impéria). O všech ostatních se vyjadřuje se značným despektem, a o asiských vojeských útvarech až s rasovými předsudky. Zejména Japonce značně podceňuje.

Celkově je kniha zjevně určena ruskému čtenáři (a její český překlad rusofilním panslavistickým Čechům). Autor tak před námi načrtává svět, kde ruští vojáci morálně všechny ostatní převyšují, jsou jediní které domorodci v Asii obdivují, zatímco západními národy pohrdají a ruským obchodníkům a vojákům patří budoucnost v celé Asii. Zatímco angličtí či američtí námořníci se odporně opilí plazí motají po nábřežích, obtěžují místní obyvatele a ti je častují odsuzujícími pohledy, Ruští vojáci nepijí buď vůbec, a nebo jen s mírou, a místní lidé obdivují jejich elegantní vratký krok.

Kniha není žádnou bezduchou agitkou, je plná věcných informací a stojí za to, si ji přečíst, ale ten správný světonázor o nadřazenosti ruského impéria, jehož vojákům není rovno, ji prostě prostupuje celou. Kritika ostatních národů může být někdy oprávněná, ale je to psána v klasickém duchu propagandy: u ostatních vypíchneme vše špatné, u našich o tom špatném nebudem mluvit a budeme mluvit jen o tom dobrém.

Snad jediná kritika na vlast tak míří za skutečnost, že vojáci všech ostatních armád se na posádkách v Asii střídají v pravidelných ročních cyklech, zatímco Rusové jsou tam umísťováni na neurčito s nejistým výhledem, kdy jen důstojníci mají výhled, že po 5 letech dostanou dovolenou a po 7 se vrátí. Což nebylo pro morálku mužstva dobré.

Autor procestoval obvyklá místa ve východní a jihovýchodní Asii, které navštěvoval v podstatě skoro kažný tehdejší cestovatel, z toho pohledu není důvod knihu číst. Pokud ale chcete vědět, jaký pohled na to měli rusové, a vidět věci z jiného úhlu pohledu, z kterého je dokáže vidět (velko)ruský vlastenec, pak stojí kniha za přečtění.

Kniha vás zavede do světa dekoltovaných žen, džigitujících vojáků, (ne)džigit ruských důstojníků, zhýčkaných gentlemanů, bakšiše a to vše krátce před tou první velkou válkou. Do světa globalizovaného, do období, na které zpětně hledíme jako na období míru, kdy ale různé "lokální" války (sino-japonská, rusko-japonská, boxerské povstání, ....) měnili situaci katždých pár let.