Na druhý nádech
Gabriela Dyworová
Přemýšlíš pořád dokola, proč ti nic nevychází, proč ti zrovna tohle někdo dělá? Jak je možné, že se milujeme, a přitom si nerozumíme? Možná jen nevíš, jak z toho proklatého kolotoče vystoupit a najít svou klidnou cestu životem. Nejde o tvé známé, rodinu či přátele – jde především o tebe. Každý z nás vidí pravdu někde jinde, a právě proto zkusme začít nejdřív u sebe. Prostřednictvím příběhů z vlastního života se snažím ukázat cestu ke zlepšení toho, jak vnímáme okolí i sebe samé. Zavři oči, pořádně se nadechni, vydechni a zkusme to spolu na druhý nádech…... celý text
Přidat komentář
Ačkoliv nejsem na tyhle psychologické vztahové rozbory, tato kniha (obálka) upoutala mou pozornost a těšila jsem se, až dorazí na prodejnu. Je to lehké (i když krátké) povzbuzující čtení, které pobaví a zároveň dá impuls k zamyšlení. Stejný problém se kterým se potýkala autorka mám já a doufám, že dorostu do takového konce jako ona. Nelituji, že jsem si ji přečetla. Za ty dvě hodiny čtení za to opravdu stála. :) Doporučuji všem, kteří se neustále snaží zavděčit druhým a berou ohled na všechny krom sebe.
Jednu hvězdičku dávám snad jen za relativně bohatou slovní zásobu.
Asi v polovině se bohužel začaly objevovat naprosto zbytečné chyby. Několikrát vypadla čárka a o zájmeně "svůj" autorka asi v životě neslyšela. Ale to by člověk ještě odpustil...
Bohužel samotná podstata knihy dost pokulhávala. Autorka vlastně celou dobu rozebírá svou psychiku, snaží se "poznat sama sebe". Psaní deníčku nebo psaní jako terapii chápu, ale proč by to někdo i vydal?
Zvláštní na tom všem je také strana 93, z níž se dozvídáme, že některé události jsou smyšlené a podobnost se skutečnými lidmi je čistě náhodná. Jak se to teda mohlo stát v reálném životě, když jsou všechny postavy vymyšlené? Zároveň s tímto bodem přestávám rozumět smyslu celé knihy. Autorka se chce podělit o své zážitky a pomoct druhým, ale příběh je ve skutečnosti částečně vykonstruovaný - jaký to pak teda má smysl?
Celkově to na mě působilo nějak nevěrohodně. Příběh se hemžil samými klišé (vztah s profesorem na VŠ, milostný trojúhelník, dokonalá romantika atd.). Některé věci tu ani moc neseděly - nejdřív dělala u Korejců nějakou manažerku a Filip jezdil s vysokozdvižným vozíkem, následně si oba vzali brigádu, v níž dělali archeologickou práci, a o nějakou dobu později začala hlavní hrdinka studovat Marketing a managment na VŠ. Jsem z toho zmatená! Na VŠ už byla, manažerku dělala a najednou studuje znova (a pravděpodobně i to samé)? A jak se dostala na vykopávky? To tam berou lidi jen tak nazdařbůh? Vždyť mohli zničit třeba 500 let starý poklad! Podivné... Tohle měla autorka rozvinout, dovysvětlit.
Zarážející je také to, že se hrdinka chová jako puberťačka i po třicítce. To už by snad mohla být trochu emočně vyrovnaná, ne? Ale každý jsme jiný, takže asi i tací lidé existují.
Ve výsledku: nezaujalo a vracet už se k této knížce nebudu.