Na hrudi obra obláček zlatý
Anatolij Ignaťjevič Pristavkin
V roce 1987 vychází nejslavnější kniha Na hrudi obra obláček zlatý. Je v ní popisován osud dvou chlapců, kteří se jako chovanci dětského domova ocitnou v roce 1944 na Kavkaze, odkud těsně před tím Stalin deportoval původní čečenské obyvatelstvo do stepí Kazachstánu. Příběh je částečně autobiografický. Kniha byla paradoxně oceněna i Státní cenou SSSR, přestože tvrdě kritizovala sovětskou politiku.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1989 , Lidové nakladatelstvíOriginální název:
Ночевала тучка золотая (Nočevala tučka zolotaja), 1985
více info...
Přidat komentář
Kniha vtáhne do děje ale, jak se občas stává, trošku odvádí od zdravého myšlení. Nejde o to, že autor píše: "Tenhle román je určitě můj poslední výkřik do prázdna" (s.34) a že pak vydal i další knihy, např. Kukúčatá (1989), Dolina smertnoj teni (2002). Ti kdo "hledají pravdu" a dali by knihu za povinnou četbu, ve skutečnosti hledají jen názor, se kterým by se mohli ztotožnit. (Pokud si teď někdo řekne: "chm, zajímavý co tady plácá, ale pravda je o dost složitější", tak to je můj člověk!)
Vůbec neříkám, že máme pohrdat odlišným názorem, nebo jakkoli soudit jeho nositele. Přesto Pristavkinovi vyčítám právě to, za co ho Kardin obdivuje (s.261): "rád by se dopátral cizí pravdy". Pokus o analýzu řízenou vlastním morálním pohledem v knize však moc nevidím. Chápu, kluci na to neměli, a spisovatel? Není to málo, jen vzpomínat a popisovat? Třeba není, ale hodně lidí to splete, dosadí si tam nelidskost stalinského režimu a podobná klišé, mají jasno. O tom ale kniha není, je totiž o neschopnosti - nebo nemožnosti - vyrovnat se s otřesnými vzpomínkami z dětství.
Nemám co vytknout... Tohle vůbec nebylo jednoduché čtení. Těžko uvěřit, že se něco takového opravdu dělo.
Opravu kniha až na dřeň toho ci může osud připravit.... surové, kruté s krásné zároveñ...
Tato kniha mě doslova rozsekala - opravdu velice silný příběh, ze kterého člověka bodá u srdce.
Ночевала тучка золотая... World-wide English title: Children of the Storm (též sovětský film Sulambeka Mamilova) - jen pro srovnání jak je český název, překlad Lermontova , poetický - správný doslovný překlad by byl Nocoval zlatý obláček.....(Ne "Na čele obra obláček zlatý" jak se mi taky podařilo vyhledat...) .
Knížka mi ke konci perestrojky unikla (vydáno 1989), ačkoliv sovětskou literaturu jsem tehdá sledoval a četl... Ajtmatovo Popraviště ap. Když jsem to tedy nyní schrastil vypadalo to velmi lákavě - Lermontov, Kavkaz, Elbrus, ódy a komplimenty uživatelů v kritikách na databázích. Ovšem zatím se prokousávám tou materiální válečnou bídou a chandrou těžce ....ty popisy honby Kuzmiňáků za kůrkama chleba a nakládanejma okurkama na prvních asi 60ti stránkách není úplně to co jsem čekal . Není to u mně rozhodně "za den přečteno" . Ale přece jen mě to nutí se ke knížce vracet a po příjezdu na ten Kaukaus to přece jen dostává trochu spád, tak uvidíme. Aspoň těm děckám měli dát pořádně nažrat....
Velký zážitek, kniha je opravdu působivá. Zdařilá je i filmová verze Sulambeka Mamilova z roku 1989. Je to pomník zabitých Čečenců a Ingušů i všech, kdo byli v roce 1944 deportováni z Čečenska. Škoda, že knihu i film zná tak málo lidí.
Knihu jsem sháněla pro svoji kamarádku, která ji moc chtěla získat, protože ji kdysi četla. Když už se mi povedlo knihu sehnat, tak jsem si ji přečetla :) a musím říct, že je mi líto dát ji kamarádce. Příběh je velmi silný a k tomu podle skutečných událostí. Knihu jsem přečetla za den, rychle mne vtáhla do děje a nechtělo se mi nakonci opouštět příběh bratrů Kuzmiňáků. Co mne naopak silně nebavilo, byl dovětek od V.Kardina.
Takovou "náhodou" na mne kdysi před lety tato kniha vypadla z regálu v knihovně, podívala jsem se na kartičku a zjistila jsem, že jsem asi teprve třetí, kdo si tu knihu půjčuje- takovéto průvodní znaky mi vždy signalizují "výjimku"- tak jsem si jí půjčila. No, slova opravdu nic nevystihují, přečetla jsem jí za jeden den a ještě po mnoho dní mnou proznívalo soucítění- soucítění se všemi. Když pak jednou vyřazovali knihy, tak jsem o ní poprosila, byla jsem poslední, kdo si jí v knihovně vypůjčil...........perly bývají někdy rozkutálené hodně daleko od sebe............. :-))
Silná kniha, další kamínek do mozaiky běsů a hrůz které přinesl komunistický zločinný režim do všech oblastí lidského života. A neušetřil ani děti.
Mimochodem následky událostí popisovaných v této knize jsou v dnešním Rusku stále aktuální a ten konflikt vlastně stále neskončil.
Vzhledem k tomu, že je příběh částečně autobiografický, jsou okolnosti otřesné. Autor vzpomíná na to, co jako dítě sirotek prožil za 2.světové války, otřesný nedostatek jídla,přesun sirotků na Kavkaz, kde byly sice pole s úrodou a vesnice, ze kterých vyhnali Rusy Čečeny kvůli údajné spolupráci s nacisty, ale hrozilo neustálé nebezpečí od Čečenů ukrytých v horách.
Těžko odsuzovat Čečeny za krutosti páchané na nedobrovolných přistěhovalcích usídlených v jejich domovech, protože násilí plodí zase jen násilí a přerušit tento nekonečný kruh může jen láska - což v tomto románu představují dva chlapci, Rus a Čečen, kteří se k sobě bratrsky přimknou ve světě, ve kterém přišli o všechno.
Tady je každý komentář málo, musíte příběh přečíst a nechat se jím chytit za srdce a nikdy nezapomenout....
Ve všech žebříčcích by tahle kniha měla být hodně nahoře. Ale ona je téměř neviditelná. Nepochopitelné!
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) stalinismus ruská literatura dvojčata kluci dětské domovy Kavkaz Čečensko hladovění bratři
Autorovy další knížky
1989 | Na hrudi obra obláček zlatý |
1963 | Generace |
1961 | Domov pro mé mládí |
1987 | Městečko za pět prstů |
1992 | Kukúčatá |
Zpočátku pro mě spíše obtížné čtení, neuměl jsem si ty Kuzmiňáky pořádně představit...
Postupně nabralo tohle dílko grády, a když byli tihle zoufalí bezprizorníci přesunuti ke Kavkazu, začínal si měl pan Pristavkin získávat.
Některé situace jsou tak bezútěšné a některé rány osudu tak kruté, až srdce usedá. Dostala mě scéna, kdy něco podstatné zmizí (nechci spoilerovat) a hlavně to, jak se s tím nešťastná dětská duše snaží vyrovnávat...
A pak se objeví další chlapeček, komolící ruštinu a rázem je tady symbolická spojnice mezi Rusy, Čečeny, Inguši atd.
Působivé je také loučení s krásnou a zlomenou vychovatelkou...
Závěr knihy je její nejsilnější pasáž.