Na konci aleje
Valja Stýblová
Román na konci aleje přibližuje život seniorů, kteří se uchýlili do domova důchodců, ale i těch, kteří žijí mimo něj. Na postavě berního úředníka Skoumala autorka ukázala, co starého člověka těší a trápí, jeho vrtochy, paličatost a tvrdohlavé odmítání nových věcí a názorů na život. Kupodivu i život důchodce je plný plánů při hledání nového partnera, chytrého využívání životní zasloužilosti v příbuzenských vztazích a promyšleného ovlivňování majetkových poměrů v rodině. To vše líčí autorka s humorem a ironií. Úzkoprsost a citové vydírání Skoumala ale dokáže také nespravedlivě ublížit. Žádnou tragédii nezpůsobí, spíš jde o komické a směšné situace umocněné stařeckým sobectvím, ale psychologicky působivé líčení jeho posledního úseku života dává tušit, že to, co se jeví jako omluvitelný vrtoch, bylo v povaze člověka, už když byl mladší, a je to dobře čitelné z jeho vztahu k druhým lidem. 22-073-79... celý text
Přidat komentář
Pan Skoumal si dobře všímá lidí, ale jeho závěry ne nutně musí být správné, navíc je podezíravý a jak sám říká - nevěří nikomu. Tím si však sám škodí, a nejen sobě. Je smířený s tím, kde a jak žije a je spokojený, protože sám si umí dobře a logicky spočítat, že jinde by tomu tak nebylo. Relaxační čtení i s trochou humoru.
Augustin Skoumal je dobrovolně v domově důchodců Na konci aleje. Svým osobitým způsobem nám i do místní kroniky popisuje vše co se v domově událo. Jeho pohled na svět, je však ovlivněn jeho předchozím životem. Bohužel, má takovou povahu, že si s ostatními lidmi moc nerozumí a oni (podle něj) nerozumí jemu a je jim spíš pro smích....
Valja Stýblová zde s umem jí vlastním, velmi zdařile popisuje všechny obyvatele domu. Ač je pan Skoumal starý, sobecký morous co do všeho strká nos, musím říct, že ho vlastně člověk tak trochu chápe, on to prostě jinak neumí - vše je ovlivněno jeho výchovou a předchozím životem. Děti nikdy neměl a tak nedokáže pochopit ostatní obyvatele domova, kteří jsou na děti fixovaní a těší se na jejich příjezd. Ve své "vypočítavosti" nedokáže rozpoznat kdo to s ním myslí dobře a kdo se jen veze... Pro mě velmi hezké čtení, které jsem si užila. Kdo ví, jak na tom budeme my až jednou budeme Na konci aleje....
Na konci aleje? Co nás tam ještě čeká? Jaká jsou úskalí života na konci aleje? Na to nám dává odpověď (nebo se snaží podat odpověď) kniha Valji Stýblové, která vypovídá o životě seniorů, jejich radostech, bolestech, přáních, zklamáních, o zralém životě plném zkušeností a zážitků...
Krásná kniha o duševních pochodech a zvycích našich seniorů ... byť je kniha zasažena do konce 80. let je stále poplatná a má toho mnoho co říct a hlavně si osobně myslím že po přečtení této knihy si každý z nás hrábne do svého svědomí a vědomí ... a snad si umete před vlastním prahem ... neb čeho mi lidé jsme všeho schopni a jak to škodí druhým ..
Za mě je kniha nádherným příkladem toho, jak všeho moc škodí. Zásady jsou hezká věc, ale ne, když se na nich nezdravě lpí - to pak dotyčnému uniká, že svými zásadami ubližuje všem okolo.
Slyšel jsem jednu písničku,že každý člověk je herec a má v životě tři role: jako syn,jako otec a jako děda.Po přečtení téhle knihy jsem si uvědomil (i když si věk vůbec nepřipouštím),že už hraju tu svojí poslední roli.Až jí dohraju,tak chci jako hlavní hrdina knihy,aby bylo všechno v pořádku a nikdo se nemusel kvůli mě hádat.Jen doufám,že tu svojí poslední roli budu hrát ještě hodně dlouho.
Tuto knihu jsem našla v knihovně u tety a velmi mě zaujala. Výborná psychologie hlavního hrdiny s jeho opatrností,jeho vztahem k okolí. U hlavního hrdiny mě zaujal smysl pro tzv. životní pořádky( poslední vůle, převody). I když je to psano před rokem 89 je tam vykreslena charakteristika lidí, jejich dětí, manipulativnost starých lidí. Autorka touto knihu předběhla dobu i když některé příběhy se stavali od vzniku Československé republiky (1918-1948), později se nějak pozapomnělo, ale v současnosti se to může stát.
...Jsme tu sic v krásné zahradě, ale cesta k nám tady končí. Ano, náš domov je na konci aleje, pak už není nic, jen za plotem hřbitov. (cit.., str. 214)Kniha o starých lidech, určená především střední generaci. Bravurní psychologická analýza postav a nádherný, mírně zastaralý sloh starých "písmáků" z poloviny minulého století.
úžasná kniha o starých lidech. Narazila jsem na ni náhodou v antikvariátě. Je to málo používané téma, z domova důchodců asi moc knížek není, ale tato se mi moc líbila, je čtivá, trpce humorná.
Štítky knihy
stáří česká literatura psychologické romány senioři sobectví domov důchodců české romány
Autorovy další knížky
| 1970 |  Mne soudila noc |
| 1959 | Dům u nemocnice |
| 1966 | Až bude padat hvězda |
| 2001 | Nenávidím a miluji |
| 1984 | Princ a Skřivánek |
Přiznávám, čekal jsem víc. Dlouho trvalo, než se kniha trochu rozjela. Augustin Skoumal byl vypočítavý sobec a ani jiná postava mi po dočtení chybět nebude. Něco z příběhu bylo předvídatelné a konec byl takový nijaký. Prostředí domova důchodců nabízí velký románový potenciál, ale tady nebyl zcela využit.
Citace: Nebo dorty s máslem a šlehačkou! Já jsem několikrát u stolu vykládal, že na cévy to je přímo jed, vždyť dnes se člověk o tom všude dočte. Ale ona se mi směje do očí a druhým vykládá, že ona umře na kornatění a já že umřu ze strachu z kornatění.