Na krásné samotě

15.04.2023

Bylo to pěkné, místy trochu rozvleklé, ale i tak pěkné, takové milé.

22.08.2021

Nazvali jej románovou obrozeneckou kronikou, vějířem vzpomínek, "křemešnickou idylou": román Na krásné samotě od spisovatele a kněze Františka Bernarda Vaňka (1872 Stádlec u Tábora – 1943 Dachau) už záhy po svém prvním vydání v roce 1938 byl oceněn literární cenou České akademie věd a umění; čten a vydávám je dodnes. Neumím posoudit, zda má taková kniha v současnosti hodnotu i pro toho, kde pověstmi opředený vrch Křemešník u Pelhřimova nezná, nebo takového čtenáře třeba Vaňkova nejznámější kniha dokáže navnadit, aby se na poutní horu Křemešník zajel podívat - a pak dost možná podlehl jejímu zvláštnímu kouzlu, jako se to děje už po staletí. Nicméně já Křemešník (trochu) znám a miluji, a právě proto jsem Vaňkovu knihu četl a tak mohu konstatovat klidně, že mě Vaňkovo zvěčnění Křemešníku do podoby "krásné samoty" coby regionálního patriota velmi hřálo u srdce. - Zatímco by nás coby čtenáře jistě velice zajímala osoba autora, Vaněk svá vyprávění a pozornost takřka cele věnoval - kromě vyznání samotnému Křemešníku - nikoli osobě své, ale tamnímu řídícímu učiteli Josefu Zahálkovi. Zahálka jako temperamentní a neúnavný učitel a vlastenec je Vaňkovi tím pravým srdcem Křemešníku; bez Zahálky se nic neobejde, to je člověk, který vždy všem dodává energii, který nikdy neztrácí vtip, je neustálým iniciátorem všeho místního dění a Křemešník by bez něj nebyl úplný a živý. A tak, když oba muži ve stáří a vlivem dalších okolností - jak nenápadný vypravěč v podobě faráře Vlčka (tedy alter ego autora, děkana Vaňka), tak i Zahálka - musí coby životní přátelé opustit nejen sebe navzájem a ale také odejít z Křemešníku, tak právě v těch momentech vytvořil Vaněk nejsilnější fázi své knihy. - "Teď se mu kněz zadíval tak upřímně do očí, jak se jen může dívat ženich nevěstě v den svatby, a povídá mu: "Pane řídící, až se budete loučit s Křemešníkem, kdyby tak v ten den přišli všichni, které jste tu potěšil, to by se tu hemžilo ještě víc lidí než o velké pouti..." Ticho. "Příteli, měli jsme se tu rádi..." zašeptal kněz. Ticho. Dlouho se žádný neodvažoval je přerušit, aby mohl dosyta vychutnat líbeznost těch prostých slov. "Chtěli jsme tu na samotě mít ráj, ne peklo" - přisvědčoval řídící; "to je celá naše vina!" "Rádi" - opakoval pan farář to slovo z jiného světa. "Člověk nežije tam, kde bydlí, ale kde miluje. (...)" - V závěru knihy se ještě jednou vrací zestárlý Zahálka na Křemešník ze svého pražského "exilu" - a ti, kteří se těší na setkání s legendárním řídícím, s dobrou duší zázračného vrchu Křemešník, toho vrchu, pod nímž u staré poustevny pramení pověstná léčivá voda - jsou rozčarováni: kdysi nezničitelný Vaněk vyhasl, zpopelavěl, jeho životní jiskra vyhasla. Odloučení od milovaného Křemenšíku uhasilo jiskry jeho vtipu a energie. Starý strom, přesazen, umíral. - Co mě těšilo při čtení velice, byly takřka dokumentární zápisy slavností roku, jak je křemešničtí prožívali - Vánoce, příchod Mikuláše včetně řady starobylých říkadel a zvyků, koledování, obšírná líčení až reportáže ze slavných křemešnických poutí. - Co naopak zarazilo, je občasný, ale tak nějak všudypřítomný antisemitismus, probublávání českého nacionalismu (kdy autor třeba líčí, jak vtipálek Zahálka z poněkud trapného žertu pragmaticky donutil hrou příslušné písně na varhany početnou výpravu německých poutníků jít třikrát po sobě k "ofěře" - offertoriu, kdy věřící dávají dary kostelu. Proč? Aby farnost více vydělala, a na kom nejlépe, než na nenáviděných Němcích... O Němcích obecně se Vaněk zmiňuje velmi zdrženlivě, v lepším případě neutrálně. - Kniha se skládá z řetězu vzájemně jen málo souvisejících epizod, jejímiž pojítky jsou Křemešník a samozřejmě nezkrotný a neodolatelný živel řídícího Zahálky, třeba jak žertovně před významnými návštěvami na nádvoří u kostelíka natahuje obrovským klíčem sluneční hodiny (dodnes tam jsou), aby "šly". Velmi pěkná jsou líčení návštěv sochaře Františka Bílka či básníka Otokara Březiny. Vtipné je vyprávění, jak se Zahálkovi - který krom jiného snil o tom, že bude postilionem - splnil sen a na Křemešníku byla slavnostně zřízena C. k. poštovna, jenže málem brzy vzala za své, když se stalo neštěstí. Poštovní posel - byl jím kalkant, který jinak varhaníkovi Zahálkovi šlapal měchy u varhan - přiložil do brašny k poštovním zásilkám balíček tuku, který se při cestě roztekl a dopisy i drahá brašna jím zcela nasákly. Když dopisy a zásilky následně vyděšený vedoucí pošty Zahálka sušil na šnůrách, aby se zbavily tuku, sežral je kompletně místní pes Husar. - Někdy bylo Zahálkovo žertování bez přívlastků kruté: vynervovanému novému varhaníkovi křemešnického kostela namluvil, že toho dne bude doprovázet na varhany pěvkyni Emu Destinovou, ve skutečnosti však byla v ten den první pěvkyní místní žena z nedalekého Nového Rychnova... - Při svých líčeních Vaněk často cituje z antických klasiků, dokonce Julese Verna či Saavedrova Dona Quijota, s vlasteneckým zápalem zmiňuje Boženou Němcovou, Mikoláše Alše, Bedřicha Smetanu, v přirovnáních se dotýká světových událostí - třeba výbuchu sopky Vesuv. To aby dostal do své knihy o ideálním mikrokosmu svého světa - čili vrchu Křemešníku - komplexní moudrost a ozvěnu celého vnějšího světa tak, aby z Křemešníku opačně mohl být zase (ponejvíce místním) čtenářem celý svět shlédnut. - Četl jsem vydání z roku 1958 Krajského nakladatelství Havlíčkův Brod s krásnými ilustraci Aloise Moravce a velmi pěkným doslovem Jaroslava Holubáře.

27.11.2016

Zajímavý doklad života na zapadlém poutním místě Křemešník u Pelhřimova v 1/2 20. století.