Na kratším konci ulice

01.06.2024

Dlouho předtím, než jsem se dostal k téhle novele jsem viděl povedenou komedii Sonnenalle (99), takže mě při čtení žádné velké překvapení nečekalo. Něco je jinak, ale základní schéma je stejné. Přestože v knize hraje určitou roli hudba rockové kapely Rolling Stones, já při čtení, ovlivněn zmíněným filmem, občas slýchal útržky skladby Du hast den Farbfilm vergessen od Niny Hagen. Na kratším konci ulice je humorné retro, které s nadsázkou vzpomíná na socialistickou realitu 80. let v Berlíně, samozřejmě toho východního, ponořeného do temnoty a odděleného od toho západního šedou zdí. Jedinou drobnou výtku mám k tomu, že je tady Stasi nazývána jako Státní bezpečnost, to působí mírně rušivě. Nic to ale nemění na tom, že tuto útlou knížku doporučuji.
Citace: "On chce studovat v Moskvě?" zeptal se Heinz rozezleně. "Ale on přece patří na Harvard nebo na oxfordskou Sorbonnu! Do Ruska se přece chodí jen se samopalem v ruce nebo s koulí na noze."

11.07.2023

Čekala jsem něco jiného - asi víc melancholie, bezvýchodnosti a zmaru. Ty tady sice taky byly, ale spíš jen jako kulisa pro vypointovaný situační humor. Někdo v dřívějších komentářích zmínil Pelíšky, Báječná léta pod psa nebo Šabacha a toho jsem se trochu bála, nemám tento pohled na socialismus ráda. Přijde mi, že zlehčuje dobu, která mnoha lidem zničila život. Že přehlíží jejich utrpení a zároveň ze záporných postav dělá jen jakési oběti vlastní hlouposti. Znovu bych tuhle knížku nečetla.

20.04.2022

(SPOILER) Bylo mi šestnáct, chodil jsem s holkou, jejíž děda vedl kino na maloměstě. A tak brala do kina ona mě. Viděli jsme Pelíšky, i když to byl tou dobou už snad rok starej film, viděli jsme úplně nový Pupendo a pak taky Sonnenalle (někdo to z nějakýho důvodu pustil do distribuce jako Eastie Boys.). Ten film mě uchvátil.
No a už mi není šestnáct. Holku odvál čas, jejího dědu bohužel taky, Kino dávno zrušili a přestavěli na multifunkční kulturní středisko (už se tam nepromítají filmy) a já na ten film náhodou někde narazil. A protože narozdíl od šestnáctiletého Kochyho už mám doma internet, mohl jsem si o filmu a jeho vzniku něco přečíst. A tak jsem se dozvěděl, že námět napsal Thomas Brussig a podle filmu i novela Na kratším konci ulice, která, jak se ukázalo, byla docela vzácná a těžko sehnatelná. Nakonec se ale dobré dílo podařilo a já se dal do čtení.
Jestli jste viděli film, nic vás v knize víceméně nepřekvapí. Některé linie chybí (ve filmu Mario vstoupí do strany, v knize ne), některé jsou popsané trochu jinak (vidláci z Lipska ve filmu celou noc koukali na západní TV, v knize se pokoušeli obrátit přijíždějící turisty na správnou stranu, což mělo za následek první opravdu dobře zásobený obchod ve východním Berlíně), ale atmosféru mají obě díla hodně podobnou. U filmů tomu kritici s oblibou říkají "feelgood" - je to takové to pohlazení po duši. Žádné veliké drama, odcházíte z kina, přiblble se usmíváte a je vám chvíli dobře. Knížka tohle taky umí. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale ono to nejde, opravdu ze všeho nejvíc mi to připomíná Šabacha. Svět za železnou oponou, epizodky, vyprávění z pohledu dospívajícího kluka, který na vrcholu žebříčku hodnot nemá Stranu, ale touží po dívčí náruči (a těch dalších částech). Takové Opilé banány jsou prakticky totožný příběh v jiných kulisách. (a taky mají filmovou verzi i když si o Pupendu myslím své.)
Myslím, že jsem po těch dvaceti něco letech, kdy jsem se (nevědomky) s Brussigem potkal poprvé, objevil další "mojí" knížku, takovou tu, ke které se budu občas vracet, otevřu jí a přečtu si pár stránek a bude mi líp. A všem kolem mě jí budu doporučovat.

03.01.2022

„Když řekneš, jak to tu vypadá, zavřou tě a všichni tě budou považovat za blázna, protože ani nevíš, co se nesmí říkat. Jestli nechceš, aby tě zavřeli, musíš mlčet, a ne říkat, jak to tu vypadá. Ale když zamlčíš, co se tu děje, tak se nic nezmění, protože všem se to zdá v pořádku.“
Pupendo z Německé demokratické republiky osmdesátých let, přímo z druhé strany Sluneční třídy, jíž se poneštěstilo zůstat na Východě. Na kratším konci ulice je sympatická love story prodchnutá notnou dávkou nostalgie, jejíž kouzlo spočívá právě v tom, že se vyhýbá hrůzám, skrytým za plentou, ale zároveň je neustále připomíná sarkastickými šťouchanci do ledvin. Thomas Brussig dobu socialismu maličko idealizuje, aby člověk příliš neskřípal zuby nad lidskou tragédií, znásobenou absurdní skutečností, že Berlínská zeď rozdělovala sousedy přímo uprostřed města, a vytvořil takřka povídkový cyklus, plný krásného humoru tam, kde by jej nikdo nečekal. Dneska se tomu sice směju, ale vrátit čas bych rozhodně nechtěl.

Totální blbost a slátanina nesmyslů

08.10.2019

Na kratším konci ulice jsem četla po pár stránkách za den. Takto čtu knížky, které nechci, aby skončily. Mám ráda sarkasmus, náhledy do dob, které jsem nezažila, a životní příběhy lidí. To všechno Brussig velmi vkusně a nenuceně skloubil. Už dlouho se mi nestalo, abych se na veřejnosti (ve vlaku) zasmála nahlas. Ráda si od něj přečtu další knížku.

09.10.2018

Humorné východoněmecké retro, které mě dokázalo rozesmát a někdy i nahlas. Novela mě velmi bavila a chvílemi i nadchla vážnějším tonem a absurditou socialismu ve východním bloku. Jako například na straně 81.
,,Hádej proč se tady nic nezmění! Když řekneš, jak to tu vypadá ,zavřou tě a všichni tě budou považovat za blázna ,protože ani nevíš ,co se nesmí říkat. Jestli nechceš ,aby tě zavřeli ,musíš mlčet a ne říkat ,jak to tu vypadá. Ale když zamlčíš,co se tu děje ,taky se nic nezmění ,protože všem se to zdá v pořádku .A proto se tady nemůže nic změnit.''

13.09.2018

"Kdo si chce skutečně uchovat v paměti, co se událo, nesmí se oddávat vzpomínkám. Vzpomínky jsou pro člověka příliš velkým zdrojem blaženosti, než aby mohly věrně zachytit minulost. Jsou pravým opakem toho, za co se vydávají. Vzpomínky totiž dokáží mnohem, mnohem víc: Vytrvale uskutečňují zázrak smíření s minulostí, veškerá zášť vyprchává a měkký závoj nostalgie se snáší na všechno, co člověk kdysi vnímal ostře a bolestně.
Šťastní lidé mají špatnou paměť a bohaté vzpomínky." (s. 103)

Zda je Brussig opravdu velmistrem východoněmeckého retra, si po přečtení prvního díla od něj netroufám soudit, nicméně musím říci, že mě velice potěšil. Styl, jakým je napsána tato kniha, mám hodně ráda a působí na mě podobně jako věci od Svena Regenera, Roddyho Doyla a do určité míry i Jaroslava Rudiše, při jejichž čtení mé srdce prakticky vždy plesá. No a samozřejmě se nabízí srovnání s Petrem Šabachem (nejednou při čtení člověku vytane na mysli Občanský průkaz či filmové Pelíšky). Musím si Brussiga otestovat ještě nějakým dalším jeho dílem, ale už teď mám tušení, že se s přehledem zařadí mezi mé oblíbené autory.

06.04.2018

Jedna z knih, z kterých odcházím smutná, že už je konec. Trefné, zábavné a poslední část byla vyloženě krásná!

10.03.2018

Připomíná Šabachův Občanský průkaz (téma: mladí a neklidní a jejich život za totáče), který jsem, pravda, nečetl, avšak, říci, respektive napsati to snad mohu - moc dobře totiž znám film. Á propos, když už se dotýkám tématu film, je, myslím, užitečné zmínit, že Brussigův text vznikl jako přepis filmového scénáře (https://www.csfd.cz/film/70379-eastie-boys/prehled/), což mu však z ničeho neubírá. Nezlobil bych, vypadat takto každá konverze.

05.02.2014

Bezvadná humorná knížka, moc doporučuji zejména těm, kteří pamatují socialismus.