Na okraji: O potěšení z četby a psaní
Elena Ferrante
Už třicet let čtenáře vzrušují romány tajuplné autorky píšící pod pseudonymem Elena Ferrante. Žádné iluze, jen syrová realita a pochybnosti, to jsou konstanty její tvorby od prvotiny Tíživá láska až po ságu Geniální přítelkyně, jež z anonymní spisovatelky učinila mezinárodní fenomén a také nejslavnější literární samotářku na světě. Z jejích děl lze leda usoudit, že jde pravděpodobně o rodačku z Neapole a matku. Tato kniha čtyř esejů nás přibližuje k záhadné umělkyni o krok blíže: je exkurzí do její celoživotní vášně pro literaturu a zkoumáním, kde nachází inspiraci. Je cestou k psychologii Eleny Ferrante a k tajemství její tvorby. V eseji Psaní a trápení autorka odhaluje svůj respekt k řádu snoubený s potřebou chaosu. V textu Akvamarín líčí svou mladickou vášeň pro skutečné věci a sklon k realističnosti. V části Příběhy a já přemýšlí o „krásné a zásadní“ knize Vlastní životopis Alice B. Toklasové, v níž si americká spisovatelka Gertruda Steinová přivlastnila hlas a životní příběh své partnerky a múzy. V závěrečném eseji Dantovo žebro Ferrante analyzuje vliv italského básníka na svou tvorbu a přemítá, proč jeden uspěje a druzí selhávají.... celý text
Fejetony, eseje Literatura naučná O literatuře
Vydáno: 2022 , ProstorOriginální název:
I margini e il dettato, 2021
více info...
Přidat komentář
Zajímavá a hluboká zamyšlení nad psaním (a čtením) a jeho vlivu na čtenáře, ale i autora samotného.
Celkom to dalo zobrať- tieto 4 prednášky boli nabité hustými slovami, ktoré potrebovali stráviť a chvíľu nad nimi premýšľať ako to vôbec Ferrante koncipovala a myslela. Ako dobré červené víno. Čo ma prekvapilo, že v týchto prednáškach vôbec nespomína inšpiráciu Morante, ako tomu bolo vo Frantumaglii...
Autorovy další knížky
2016 | Geniální přítelkyně |
2017 | Příběh nového jména |
2017 | Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou |
2020 | Prolhaný život dospělých |
2018 | Tíživá láska |
Čtyři eseje na téma psaní, ve kterých si u Ferrante nelze nepovšimnout jejího feminismu, kde ale i často popisuje do detailu spisovatelskou rozdvojenost v přístupech ke stylu, formě a cituje některá klasická díla, která ji k oněm prozřením o psaní dostala a například také kritizuje (slovy jiné autorky) největšího macho mana Hemingwaye a jeho "pohodlná přiznání". Moc se z toho člověk vlastně nedozví, je to takové opatrné, slaboučké, ale četlo se mi to lépe, než její román 'Dny opuštění'.