Na prázdná místa

13.11.2020

Eduarda Petišku jsem vždycky měla ráda jako prozaika, ale neznala jsem jeho verše. Pak se mi díky jedné čtenářce z mojí knihovny dostala do ruky knížka "Na prázdná místa" a jsem za to moc vděčná.

Při čtení člověk zaslechne "něco velmi nejasného a krásného" a pomyslí si:

"... Jaká úleva, že se ještě někde může protahovat
náš mozek jako malé štěně a kňučet blažeností
nad ochmýřeným kláskem tajemství,
nechápat a radovat se z písně
a nerozebírat její tóny, klíče a stupnice,
jaká úleva vkročit na nepoznané místo,
na území fantazie..."

Mezi jednotlivými básněmi nacházíme ještě také rozhovor mezi mužem a jeho stínem. Muž je k stínu přátelský a bere ho vážně. Sebe ovšem také – tím spíš, že si je vědom vlastností lidí, kteří na rozdíl od stínu nemají tak přesné hranice: „Lidské myšlenky člověka přesahují a jsou i tam, kde člověk ještě není. Lidé jsou i mimo sebe. Jsou chvíle, kdy jsou mimo sebe víc než v sobě.“ Stín se svému muži diví. A muž odpovídá. Rozumí stínu, který je na rozdíl od nás nezranitelný. Nemá odkud spadnout, nemůže být sestřelen, může být jen pošlapán. Stín kopáče nebo oráče sám nic nedělá, jen práci napodobuje, a když kopáč ze svého výdělku tloustne, stín tloustne také. Ale co když kopáč začne hubnout? Tak se ptá muž. Stín dál protestuje, muž jej trpělivě nechává mluvit, ale ví své:

„Zab ten hlas v sobě,“ řekl stín, „jen ho klidně zab. Člověk má dobře jíst a pít a spát, někdy sám, někdy ve dvojici, co tu tedy pohledává ten hlas? Jenom se bouří proti přirozenosti a kazí blahobyt. Znáš něco lepšího a silnějšího, než je blahobyt?“
„Ano,“ řekl muž, „tento hlas.“