Na Řece
Josef Hejzlar , Taj-ťün Hejzlar
https://www.databazeknih.cz/img/books/85_/85057/bmid_na-rece-OUe-85057.png
4
112
112
První scéna románu připomíná tzv. nankingský masakr: Japonská armáda na přelomu let 1937 / 1938 obsadila část Číny a v této oblasti během několika měsíců zavraždila na 300 tisíc lidí… Hrdinkou a vypravěčkou je tehdy pětiletá dívka Skořicová, jedna z dcer z bohaté rodiny Li. Román je z valné části popisem útěku před japonskou armádou do náhradních bytů či domů… Otec odešel s konkubínou, protože žena mu nedala dědice. Chytrá a statečná matka se s dcerami probíjí okupovanou Čínou a dostávají to ze všech stran: od mužů, od bohatých, od starších… Kronika, odehrávající se na zlomu dvou epoch: na jedné straně tisíciletá tradice, na druhé straně vliv „moderní doby“ - mladé ženy už nerespektují své otce či starší, berou život do vlastních rukou. A někde poblíž, nepozorovaně zuří válka - a dá o sobě krutě vědět.... celý text
Přidat komentář
Mně to přišlo trochu nudné. Realita byla strašlivá, ale na mě je to rozvláčně napsané.
Před kolika lety jsem knihu četla? Nemohu si vzpomenout, ale pořád na ni často myslím. Na děvčátko Skořicovou, na krutost války, na útěk po Dlouhé řece i život v Horském městě. Ale hlavně vzpomínám na nádherný poetický jazyk a styl, kterým je příběh napsán. Ráda bych věděla o životě Skořicové a její rodiny víc, škoda, že paní Taj-ťün v autobiografickém vyprávění nepokračovala.
Doporučuji přečíst. A doporučuji přečíst i komentáře pode mnou. Ty to totiž vystihují mnohem lépe než já. Z duše mi mluví hlavně BabaJaga11 a haki34. Patří jim mé díky.
Kniha o čínské rodině a dospívání za války. Napsaná nádherným jazykem. I když to občas bylo o strašných věcech, krásně se četla.
Příběh čínské holčičky, jejích sester a matky, líčí útěk před Japonci na začátku 2. světové války do města na horním toku řeky Jang-c’-ťiang. Knížka je psaná moc krásným jazykem.
Tak kvaltuju, aby zrovna tenhle komentář nebyl prvním v novém roce. Protože to teprve budou komentáře! Úderné! Srozumitelné! ... Jistě nelze přehlédnout, že ze mne mluví rozpačitá bezradnost. Copak, nelíbilo? Ale jo, jo - to by z toho nebyly 4 hvězdy. Jen mě to nějak nebavilo číst. Ale nešlo to odložit. (Jak jsem podotkla: srozumitelnost až v následujícím roce :)).
Takže: počítala jsem s tím, že si rozšířím povědomí o roli Japonců na prahu druhé světové války, k čemuž mě podnítila četba knížky pana Hejcmana "Sbohem moře, sbohem oceány". Podcenila jsem odstup, který jsem si měla dopřát, i načasování obecně; advent asi nebyl obdobím, podporujícím to správné zaujetí.
Zaskočilo mě jaksi, když už jsem se jakž takž srovnala s děsivě věcným líčením drastického dění a úniku po Řece, že se děj přesunul celkem výrazně do roviny rodinných peripetií (skoro jsem za tím viděla Alcottové "Malé ženy"); křehká, ale odhodlaná matka a její čtyři osobité dcery, zápolení o tatínka a respekt /nerespekt k němu, jaksi defenzivní poloha otce, jíž jsem (v souvislosti s důrazy postihujícími tradici) úplně nerozuměla, všednodennost, málo se lišící od zápasů "Alcottek", a to bych skoro řekla, že chvílemi jsem byla na vážkách, čí že to svázanost pravidly byla větší.
No a pak to, co mě asi u knížky udrželo do konce. Nádherný jazyk, který rozvinuje před očima svitek za svitkem a odhaluje Čínu skrytou za slovy. Úžasné...
Summa summarum: překrásně formulovaná, autobiograficky laděná věc, pro mě výrazně dějově a emočně nevyvážená a tudíž kolísavě čtivá, až do vytracena...
Fascinující, poetický, dramatický – autobiografický román Taj-ťün Hejzlarové, v němž vzpomíná na své dětství za sino-japonské války, někdy od jejích pěti let (v době nankingského masakru) do její rané puberty koncem druhé světové války. Hned z kraje románu může čtenáře zaskočit jazyk, kterým je kniha psána – někdy je to čeština jako z první republiky, ale postupně jsem usoudila, že to i dává smysl – že je Čína Taj-ťunina dětství zachycena jazykovými prostředky dětství Josefova. Rozhodně to pomáhá si uvědomit, že se to celé odehrává před nějakými osmdesáti lety, ve zcela jiné Číně, než jakou známe dnes. Taj-ťunina maminka pobíhá na podvázaných chodidlech, otec žije se svou konkubínou, tchyně zlořečí snaše za osm dcer (z nichž čtyři žijí a provázejí nás celým příběhem) a žádného mužského potomka, a po řece připlouvá stále více mrtvých těl. Řeka se vine celým vyprávěním jako Ariadnina nit, po řece se prchá před japonským nebezpečím, řeka vede úžasnou krajinou a dovede nás do míst jako z pohádky, nad řekou létají japonské bombardéry, řeka plyne jako dětství čínské holčičky, která zažívá věci, nad nimiž rozum stojí, ale vypráví o nich s půvabem a křehkostí čínské tušové malby. Je to kouzelná kniha a díky ní jsem si připomněla, proč mám Čínu vlastně tak ráda.
Ke knize jsem se dostala zvláštním způsobem. Čekala jsem na vlak v Brodku u Přerova. Tam v čekárně mají knihovničku s vyřazenými knihami do vlaku. Objevila jsem tuto, novou, nečtenou, ještě s páskou na obale, že jde o Vítězný román 16. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Dala jsem ji do tašky a až doma jsem objevila vzkaz napsaný na poslední straně knihy. Vzkaz rozčilený - a právem. Ten člověk ji totiž našel vyhozenou ve starém papíru, a zachránil ji. Ještěže tak. Knížka je prostě...úchvatná. Mimořádný vypravěčský styl. Zásoba slov taková, že na některá už jsem během života zapomněla i já. On je to vlastně deník malé holčičky, která ve čtyřicátých letech prchá po řece se svými sestrami a maminkou před japonskými vojáky a bombardéry. Japonská zvěrstva z těch let zůstávají ve stínu atomové bomby, kvůli které je litoval celý svět. Ale tady je to něco jiného, jde o šikmooké ďábly, kteří se vyžívají v krutostech . Kniha čtenáře zavádí do Číny s jejími tradicemi, poezií, přírodou. Musí se číst pomalu a trpělivě. Určitě to není akční čtení, ale takové, které vyžaduje celou pozornost i obdiv.
Knížka předčila moje očekávání. Úvod mi připadal neuspořádaný a chaotický, ale uvážíme-li, že se v něm popisuje začátek války Japonska proti Číně, není vůbec divu. Čím déle jsem četla, tím více se mi kniha líbila, a to i přesto, že v ní byla líčena válečná utrpení. Hlavní dějová linie sleduje životní osudy dívky Skořicové od jejích pěti do třinácti let, tedy po celou dobu války. Ona a její rodina se nejdříve po Dlouhé řeče přesunou stovky kilometrů do zdánlivého bezpečí Horského města, kde naleznou nový domov. Život je i tak nesmírně těžký - neustálé bombardování, nedostatek peněz a jídla, stísněné podmínky a navíc po většinu let faktická absence otce v rodině, který dává přednost životu s konkubínou. Přesto Skořicová a její rodina dokáží prožívat každodenní drobné radosti a vděk za nejobyčejnější věci - špatné počasí (nedá se bombardovat), střechu nad hlavou, něco dobrého k snědku, výhled z pavláčky, vůni zralých mandarínek, chuť čisté vody... Dokáží držet pospolu za každé situace, starají se jeden o druhého, byť někdy přitom riskují i život - a snad i proto se celé rodině daří válku přežít. Následuje loučení s Horským městem a návrat domů - co je tam čeká? To už se čtenář nedozví a možná je to tak dobře. Jen z náznaků vidíme, že návrat domů pod taktovkou otce rodiny nemusí být zdaleka tak šťastný jako roky strávené v Horském městě. Nejvíc se mi na knížce líbila schopnost autorů vystihnout atmosféru míst, kde se děj odehrával. Detaily o městech a krajině vůbec, o lidech a zvycích, to vše viděné očima Skořicové mě vtáhly do děje tak, že jsem měla ke konci pocit, že jsem někdy i já chodila po schodech Horského města a že mi bude chybět. A další věc byla ta obrovská soudržnost rodiny (otce v to nepočítám) a krásné, čisté emoce.
Pokud se chcete z této knihy něco dozvědět o historii Číny, rovnou ji odložte (nebo odhoďte) a sáhněte po Divokých labutích, které skvěle ilustrují moderní dějiny Číny na rozdíl od této knížky. Sice v ní najdete pravopisné chyby, pasáže připomínající sloh dětí ze základní školy (obě skutečnosti bych pominula, kdyby spoluautorem nebyl Čech) a melancholicky laděný rozcajdaný příběh. Opravdu, dokonce i Peříčko v bouři je lepší.
Valka pohledem ditete, o valce se toho ale mnoho nedozvime. Spise je to popis uteku pred Japonci, kteri cast Ciny zacatkem ctyricatych let obsadili. Zivot uprchliku, kazdodenni radosti i starosti pohledem divciny- Skoricove.
Nemelo to spad, ucourane, nedokoncene.
Sáhla jsem po ní, protože ji napsali spolu a protože Skořicová je krásné jméno:). A nelitovala jsem ani chvilku...
Označení Válečný román je dost matoucí. Příběh vypráví o běžných radostech a strastech válečných utečenců, viděno očima dítěte. Knihu bych zařadil spíše do kategorie románů pro ženy. Před koupí doporučuji přečíst recenzi Pavla Mandyse.
Zajímavá kniha, ještě jsem nečetla příběh z Číny během druhé světové války....určitě doporučuji, je tam i spousta informací o životě a zvyklostech této země. Nicméně dávám o hvězdičku méně než bych dala a to z toho důvodu, že chvílemi to pro mě nebylo až tak čtivé a navíc se nedozvíme informace o dalších osudech postav což mě mrzí.
Neuvěřitelně silné čtení. Dětský svět prolnutý válečnými hrůzami a do toho pro Evropany neznámá "exotika" v podobě ještě alespoň z části tradiční Číny, v podstatě těsně před tím, než její mnoho set let vznikající uspořádání, tradice a zvyklosti naprosto rozvrátil komunistický převrat a teror. Litovat je třeba pouze jediného, totiž že neexistuje pokračování, které by líčilo právě ta padesátá léta, v Číně v podstatě minimálně stejně šílená a krutá jako předchozí válečné období... Celkový dojem: 95%
Za mě 90%... Pred nedávnem jsem dočetla Cestu třešňovych květů a tak jsem nyní mohla porovnat 2 světy, Čínu a Japonsko a taky válečný konflikt a utrpení z pohledu číňanů..
Knížka je psána poeticky, malá Skořicová jako vnímavé a citlivé dítě nasávala vzpomínky i přes hudbu, přírodu, vůně , barvy nebe...celou knížku jsem fandila jí i její rodině, aby s co nejmenšími ztrátami zdraví přežili válečné roky...
Škoda že už více nerozvinula další osudy - jestli se pak ještě viděla se sestrami , jak žila její rodina, nastínila tragicky osud své první lásky, ale už se blíže nedozvíme, co se stalo.
Zajímalo by mě také, jak se seznámila se svým manželem...
Na řece je ale krásná knížka , kde navzdory válečným časům autorka prožívá a vzpomíná na dětství a hledá a nachází zejména ty hezké a pozitivní zážitky. Nesmírně zajímavé je i srovnání naší evropské a čínské kultury a tradic (nepředstavitelný odchod otce, žijícího s konkubínou pod záminkou, že mu žena nedala syna - nevím, co na to říkají dnes, když už známe genetiku a zákony dědičnosti ;))) navíc v knížce vůbec není řečeno, zda mu konkubína dala nějaké děti - spíše to vypadá, že vůbec)
Žena s velkým Ž - matka Skořicové, se nevzdala, s hrdě vztyčenou hlavou žila pro dcery, pro rodinu, a i pro svého stálemanžela ( to si ani neumím představit), dodržovala tradice, zároveň svým dcerám nebránila jít vstříc nové moderní době...
Doporučuji přečíst.
I přes nelehké téma se nám nabízí obrazotvorná a poetická lahůdka, naplněná popisy Číny a jejích přírodních krás, v kontrastu s tvrdou realitou válečných dní. Oceňuji, že mne kniha obohatila o další znalosti z historie a dávných zvyků této země.
S potěšením jsem se nechala zavést do dalekých krajů a prožívala životní příběh autorky spolu s ní. Na samotném konci se mi chtělo na protest řvát.. snad víc, než když se snášely k zemi bomby.. tak mocně na mě zapůsobil..
Kniha, která utkví v paměti a to mluví za vše...
Hezky napsaný příběh z pohledu malé, zvídavé, neposedné, čínské holčičky (zároveň autorky knihy) na tragickou dobu před a během 2WW. Vyloženě jsem měl každou popsanou scénu před očima (útěk po Řece skrz soutěsky, nálety japonských démonů, život v Horských městech). Napsáno velice bohatým jazykem, který je v kontrastu s dětským pohledem na svět. Zajímavá sonda do tradic a pravidel čínské rodiny. Izolace čínských obyvatel a jejich nevědomost a neznalost třeba i jen západní kultury je bohužel symbolem čínské vlády i dnes. Závěr knihy už byl takový zkratkovitý, klidně bych si početl o více událostech z autorčina života. 85%
PS: ty schody v horských městech musím vidět někdy na vlastní oči !