Na severní točnu. Díl druhý
Fridtjof Nansen
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/205403/bmid_na-severni-tocnu-dil-druhy-HB9-205403.jpg
5
6
6
Patnáctiměsíčná cesta po saních Dra.F. Nansena a poručíka Johansena. S dodatkem O. Sverdrupa, kapitána "Framu".
Přidat komentář
Skvostná kniha, oba díly. Silný příběh tvrdých chlapů.
"Ještě jiné poučení dala, naše výprava, že totiž malými prostředky lze vykonati velmi mnoho. I když člověk musí žíti jako Eskymák a spokojiti se s nejmenším, může - je-li vhodným způsobem připraven - dobře dostati se v před a uraziti velké vzdálenosti v krajinách, o kterých doposud rádo se myslívalo, že jsou jen velmi nesnadno přístupny."
Fridtjof Nansen
(SPOILER)
Druhý díl je dramatičtější a má lepší spád vyprávění než ten první. Hned na začátku zaujme seznam věcí,které sebou táhli na saních cestou k sev.pólu.Nansen uvádí dokonce jména všech těch nešťastných psů,kteří to sdíleli spolu s nimi.Přitom dává dokonale nahlédnout do zákulisí expedičního putování před sto lety.Například jak si šili a nebo v noci jak sušili promočenou obuv,jak vařili a jaké jídlo,jak stříleli (z dnešního poledu nemyslitelné!) lední medvědy, mrože atd…
Kdysi jsem četl beletrizovaný životopis o druhém muži tohoto pochodu-Hjalmaru Johansenovi od R.Messnera.(Johansen svůj život později ukončil sebevraždou).A tak jsem očekával,že se konečně dozvím něco víc i o tomto člověku z úst nejpovolanějšího. Bohužel Nansen o něm nepíše skoro nic a nebo jenom nepodstatné skutečnosti,například že občas ve stanu chrápal:-)…A to s ním Johansen sdílel v ledových pláních společné bydlení a společný spacák dlouhých 15 měsíců!!! Bylo to tak (a v polárních výpravách časté pravidlo),že Johansem byl pouze jeho psovodem a posluhovačem.Občas Nansena vytáhl ze ledové tříště,uvařil jídlo,obstaral psy a to bylo vše.Nestál mu ani za to,aby víc ocenil či popsal jeho osobnost...
Cestou zpátky přezimovali na jednom z tenkrát neznámých ostrovů Země Františka Josefa.Obdivuji tyto muže jak ve studené a malé kamenné chýši o rozměrech 2x3m byli schopni přežít dlouhou osmiměsíční polární zimu.Tvrdost tehdejších lidí dále dobře ilustruje norská expediční specialita (kterou později napodobil R.Amundsen) a sice drakonické zabíjení psů cestou zpátky,kteří sloužili jako potrava přeživším,než se objevili lední medvědi vhodní k lovu…
Zajimavá mi přišla,byť okrajová zmínka i o setkání se členy zmizelé polární výpravy A.Andréeho,která se chystala zrovna v tom čase k přeletu Severní točny balonem.(jejich ostatky byly nalezeny poté po třiceti letech na Špicberkách a zabývá se jí nedávno vydaná publikace od Bea Uusma:Expedice)
Knihu tedy mohu doporučit hlavně opravdovým „tundrofilům“ ,nicméně ale i těm,co chtějí sice s trochou námahy oživit pocity jaké měl jeden muž z konce 19.století v zajetí Severního ledového oceánu.
Autorovy další knížky
| 1956 |  Život Eskymáků |
| 1897 | Na severní točnu. Díl první |
| 1918 | Sibiř – země budoucnosti |
| 1897 | Na severní točnu. Díl druhý |
Kdo vládne angličtinou, je to dostupné jako audiokniha. Paráda, místy to působilo jako nějaká verneovka, a klobouk dolů před lidma, kteří toto absolvovali. Nansen podává pády do ledové vody v mrazu desítky stupňů pod nulou jako kdyby to byla úplná pohoda; být to fikce, tak bych řekla, že už fakt ale přehání, ale asi toho byl skutečně schopný. Neuvěřitelné. Těším se, až půjde cestovat a uvidím Fram osobně.