Na vejminku
Václav Erben , Vítězslav Hálek
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/327208/bmid_na-vejminku-web-327208.jpg
4
23
23
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Přidat komentář
Novela a dvě povídky. Moc hezky a poutavě napsáno, krásným jazykem. V novele skvěle vypracované charaktery a parádní až horrorová scéna, v níž devítiletá nevlastní dcera hrobníka chodí v noci spát do čerstvě vykopaných hrobů, neskutečná atmosféra. Ne nadarmo H8lek napsal několik mrazivých a horrorových balad. Kniha mi udělala velkou radost. NA VEJMINKU (*****), JIŘÍK (***), POLDÍK RUMAŘ (****).
Tolik lidskosti a poetiky je obsaženo v této novele! Jde o málo známé a nedoceněné dílo, možná to je tím, že je psáno archaickou češtinou, což může mnohé odradit. Já však naši zemi i český jazyk naprosto miluji, takže se ráda kochám starými výrazy a půvabnými popisy. Pan Hálek dostal do vínku dar živě vyprávět, o krajině, životě na vesnici, ale i o lidských osudech a povahách jako takových.
V knize Na vejminku se tedy odehrává děj o často krutém a smutném jednání mladé generace se starými rodiči a obyčeji. A přesto je zde jako protipól až pohádková výpověď o opravdových hodnotách, charakterech a touze po kráse. Lidí jako Franěk, Stázička nebo Bartoš je jako šafránu, ale děkuji za ně. I když je vývoj v knize zidealizovaný, nic mi to neubírá, já osobně pohádkovost a její ideály v knihách ráda vyhledávám. A tady jsou na zlatém podnose.
Když jsem knihu četla poprvé před asi patnácti lety, byla jsem konsternovaná z chování k vejminkářům. Nyní, když jsem děj už znala, jsem si všímala právě odhodlanosti bránit nespravedlnost a také moci přírody uzdravovat a konejšit. Ale příběh je podle mě tak mnohovrstevnatý, že si tam každý najde to své.
Těší mě, že ani s léty neztratila kniha Na vejminku nic ze své krásy a významu pro mě. Právem a s hrdostí ji řadím mezi své nej klasiky a samozřejmě doporučuji.
A úryvek o lásce k přírodě:
Patrno, že mysl Stázina byla napiata na barvu, na květ, na pestrost. Jestliže v duši Fraňkově skákali a zpívali ptáci, v duši Stázině kvetly celé záhony, míhaly se nejkrásnější barvy, tekly potůčky s pomněnkami, vinuly se ostružiny. Jestliže duše Fraňkova naplněna byla krásou zvuku, duše Stázina zrovna kvetla. A když chodili lesem, dával jeden druhému: Stáza Fraňkovi květ, Franěk Stáze zpěv, zvuk.
Svojí neznalostí a jednoduchostí jsem se nechal nachytat. Nečekal jsem žádnou slávu od strejce Hálka, kterej žil tak dávno. Ne kvůli Hálkovi samotnýmu, ale spíš kvůli jazyku tý doby. Otevřel jsem to hlavně kvůli povídce Poldík rumař. Na ten se nachytat dám velice snadno, a rád bych se dozvěděl něco o výkonech, případně o rumovejch rekordech a zážitcích jistýho Poldíka. Hle, jak jsem se mýlil. Rumař je totiž předchůdce řidiče avie s konťákem na suť a odpad.
Nicméně jsem kvůli tomu omylu nezuřil, ba ani jsem vzteky neotevřel žádnej z rumů v komoře. Byl jsem docela rád, že jsem si to přečet celý a ten starej jazyk byl docela snesitelnej, což se nedá říct o tehdejším životě na vesnici.
Kdo má statek, je bohatej. Kdo ho nemá, má mozoly a naopak nemá nárok na holku ze statku. Leda na tu od slepic. Teď nevím, v mejch představách je ta od slepic hezčí a potem smrdí stejně, jako třeba selka. Jenom nemá nikdy ani volno, ani chalupu, ani peníze. Přesně jako já.
Ten co má statek, tak zase nesmí zestárnout, protože ta lakota a nechuť živit ty, co už nezastanou práci je veliká. Nikomu nedojde, že když byl hnusnej on na starý, tak až on zestárne, budou na něj taky takový. Jako až se tobě ruka třásti bude, koryto ti synek udělá. Ale kdo ví, třeba se i někdo polepší, až ho trefí životní bumerang přímo za krk.
Jiřík, to je zase sedlačina na téma, jak si jeden frajer, pohlednej, silnej a pracovitej, osedlá depresi a odjede s ní smrdět mezi ostatní vesnický bezďáky na místní Karlovo náměstí, nebo do šerwůdu. A to jen proto, že mu patří jenom svaly a košile, která na něm chytá prach a špínu.
Rumař, kterej nemá nic společnýho s prvotřídním rumajzlem, což mě zklamalo, ze statku neni. Trošku se to vleklo a já trošku doufal, že se z něj stane rumajzl a bezďák. Teď už zmlknu, nebo všechno vykecám.
Když to sečtu, tak jsem rád, že jsem si to otevřel. Neříkal jsem to už? Holčička, co si vždycky zdřímne v čerstvým hrobě, jako by ho chtěla zajet, se mi líbila. Zajímalo by mě, jaký na ní povolání testera hrobů zanechalo následky do dospělosti. I když to tam bejvá ve všech těch koscích smutný a občas to tam pěkně jiskří, tak se tam přesto i něco dobrýho stane. Tím se to liší od podobnejch příběhů z Ruska. Jiřík má teda trošku černýho Petra, ale někdo si ho vytáhnout přece musí.