Na Větrné hůrce
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/169331/bmid_na-vetrne-hurce-hgG-169331.jpg
4
4856
4856
Slavný romantický příběh se odehrává v tajuplném prostředí samoty uprostřed mokřin, kam přichází nový nájemce, anglický gentleman Lockwood. Ten nečekaně prožije strašidelné noční dobrodružství a začne pátrat po osudech nevlídných a drsných obyvatel usedlosti. Z úst služebné vyslechne příběh, na jehož počátku stojí nenaplněná láska, cit, jenž jako zhoubný oheň spálil duši Heathcliffa a zanechal v ní jenom pustošivou nenávist a touhu po pomstě. Román vyšel poprvé roku 1847 pod mužským pseudonymem Ellis Bell a zprvu nezaznamenal valný úspěch; autorka nedlouho po vydání zemřela. Teprve ve 20. století byl znovu objeven a je považován za stěžejní dílo anglické literatury. Román se dočkal celé řady filmových zpracování – poprvé roku 1939, nejnovější adaptace je z roku 2011.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , OdeonOriginální název:
Wuthering Heights, 1847
více info...
Přidat komentář
Postupne procitam povinnou cetbu ze stredni a musim uznat, ze nektere jsou vazne skvosty. Na Vetrne hurce me naprosto dostalo a zaroven jsem zkoukla 2 verze filmove adaptace. Neuveritelny pribeh nenaplnene lasky az za hrob, vasne, zrady a silene pomsty. Jsem naprosto uchvacena a doporucuji jako dlouho nic!
Vůbec jsem nevěděla, jak tuto knihu hodnotit. Očekávala jsem něco úplně jiného a nechtěla jsem dávat hvězdičky ovlivněná mými představami. Myslela jsem, že se začtu do příběhu jedné osudové nehynoucí lásky, ale namísto toho jsem měla v ruce knihu plnou nenávisti, zloby, zášti a touhy po pomstě. Já jsem si v té spoustě negativních citů té lásky Heathcliffa a Kateřiny nějak ani nevšimla. Zdálo se mi, že jakmile už nějaký cit projevili, hned za tím následovalo nějaké obvinění a zášť …. Bylo nemožné najít si v knize postavu, se kterou bych sympatizovala, všichni mi přišli sobečtí. Heathcliffovo chování bych zpočátku i dovedla pochopit, ale pouze do té doby, než přišel na scénu jeho syn … Měla jsem i chvilky, kdy jsem si myslela, že nedočtu …. Ale s odstupem se na knihu dívám trošku jinak, asi už jsem to vstřebala a mám pocit, že bych se k ní ještě někdy i vrátila a možná si z ní vzala víc ...
Je to mistrně napsané, atmosférou prýštící a poutavé dílo, o tom žádná. Celkově jsem byla nadšená, jen mě tam trochu něco chybělo... sama nevím jak to popsat. Možná kdyby byla v příběhu nějaká postava, která by mi byla sympatická (krom téměř karikaturní postavy pana Lockwooda, který svou jednoduchostí vždy vykouzlil úsměv na mých rtech) zkrátka někdo, komu bych celou dobu "fandila". Ale možná právě v tom je kouzlo téhle knížky - v tom žasnout nad jednotlivými osobnostmi, z nichž ani jedna není černobíle vykreslená.
Jako román jsem si to představovala trošku jinak. Zvlášť, když čtu v jiných knihách, že zrovna tuto knihu čte hlavní hrdinka. Kniha se mi četla velmi dobře, je poutavá a napínavá. Jen vztahy mezi těmi lidmi mě trošku zarážely...
:)
Do téhle knížky jsem se pustila hlavně proto, že jí máme v povinné četbě k maturitě. Stydím se to říkat ale nic moc jsem od ní nečekala.....A potom jsem otevřela první stránku.......a za dva dny jsem jí přečetla. Skutečně nádherné, poutavé, zajímavé. A taky dost smutné a depresivní. Ale to právě dělá Větrnou Hůrku tak přitažlivou....
Čtu již po několikáté.......mám li od mládí a vždy tam najdu nový pohled na silné emoce, které tento příběh prostupují...fascinující prostředí vřesoviště.....dostala jsem ji od strýce ve svých 18 l...tehdy jsem odebírala vybrané knížky z Odeonu , ale doma na to nebylo. protože jsem těch knižek potřebovala moc...nestačily mě knihovny na vsi....byla jsem od mala "knihomol"....arodiče , ač taky rádi četli, neměli na mé bláznivé objednávky....ale mám ji moc ráda
Príbeh o osudovej láske, zrade, nenávisti a pomste, ktorá zasiahne generácie, je silným emotívnym zážitkom, avšak chápem, že si nemusí nájsť veľa priaznivcov, keďže povahy nie sú vôbec idealizované, sú vykreslené reálne, so všetkými svojimi chybami, bez štipky prikrášlenia a akejkoľvek romantiky. Catherine je krásna, ale sebecká a povrchná. Heathcliff nie je dobrý človek, je zlý, krutý a tvrdý. Edgar má slabú vôľu, Izabela slabého ducha.
Avšak tie vyhrotené emócie, láska, ktorá pretrvá až za hrob, Heathcliff, ktorý Catherine miluje, ale ani v hodine jej smrti jej nedokáže odpustiť zradu i nádherná príroda yorkshirských slatín, robia tento príbeh strašným i nádherným, a z čítania tejto knihy silne sugestívny zážitok, na ktorý sa nedá zabudnúť. Kniha určite nie je určená širokému spektru čitateľov, mnohí ju odsúdia ako zvrátené dielo a nenájdu v nej tú hĺbku, ktorú v sebe má. Moja milovaná, ku ktorej sa už roky stále vraciam ...
Zajímavý příběh, ale pohřbený množstvím postav stejných jmen a podobných osudů. Přiznám se, že jsem si musela nakreslit rodokmen, aby se zezačátku alespoň trochu zorientovala. Škoda, že se děj poněkud vlekl, být trochu kratší, možná by se mi knížka líbila víc.
Kompletně celý příběh Kateřiny a Heathcliffa vypráví její služebná. Fakt, který mi na celém příběhu neskutečně vadil. Celý pohled na jejich životní příběh je tak hrozně omezený. Vypráví samozřejmě jen to, u čeho byla. Postavy spolu někde hovoří, ale my si jen můžeme domýšlet o čem, protože ona se na ně dívala z velké dálky a samosebou nic neslyšela.
Ovšem je to příběh, kde nikdo nedokáže být šťastný, včetně psa, do kterýho si tam každý maximálně tak kopne. Ale úplně stejně tak kopou ostatní lidé do Heathcliffa. Není zlý, není špatný, protože by se tak narodil nebo takový chtěl být. Je zlý, je záštiplný, protože to tak společnost kolem něj chtěla. Nikdo mu to nemůže vyčítat, může s ním soucítit a litovat ho, protože on byl jen nešťastně zamilovaný chudák, kterého předem každý odsoudil jen proto, že vypadal jinak.
Na rovinu - nemám ráda Kateřinu, protože to prostě byla jenom hloupá Káča, která se za celý život nedokázala rozmyslet, co vlastně chce. Jednou toho, pak zase toho. A naopak Heathcliffa jako jediného ráda mám.
Na téhle knize je nejtěžší najít si postavu, kterou si je možné zamilovat. Protože to prostě nejde. Heathcliff žil pomstou, tahle kniha žije pomstou.
Ale hvězdičku navíc za vylíčení prostředí. Na vřesoviště v okolí Větrné Hůrky do smrti nezapomenu.
Nedávno jsem si knihu přečetla znovu a zdaleka jsem nebyla tak nadšená, jako když mi bylo sedmnáct. Už to bylo příliš expresivní, příliš emocí. Asi už jsme střízlivější generace.
Pěkný popis postav a okolí ve kterém se děj odehrává. Přijde mně, že je to takový trochu psychologický román. Některé postavy jsou opravdu zvláštní. Nejvíce sympatickou osobou se mně zdála asi Nelly. Kniha skončila nejlíp, jak mohla.
Snad je to mou tupostí vzhledem k romantickým příběhům (rozhodně ne všem), mám pocit, že jsem četla úplně jinou knihu, než popisuje většina komentářů. Romantika?! Nepřišla mi během čtení na mysl. Zpočátku jsem byla zvědavá, jak se rozehraná situace vyvine, později převládal pocit, že snad čtu absurdní drama, černou grotesku. Dospělí lidé? - interakce party pětiletých spratků. Nepopírám hodnotu negativního zobrazení, může dobře posloužit - ale zde bylo vše natolik odtržené od reality, že jsem nenašla nic, co bych si z této knihy mohla vzít.
Dočetla jsem čistě jen z úcty k autorce. Pokud není chyba na mém přijímači, pak si říkám, že snad celá ta konstrukce byla motivována snahou psát "úplně jinak", proti tehdejšímu kánonu. Pak tedy neupírám autorce body za odvahu, ale pro mě a dnes žalostná ztráta času.
No já nevím, tolik jsem o tom četla, dvakrát i viděla různé filmové podoby, a přestože mně obvykle nevadí číst knížku až po zhlédnutí filmu, byla jsem tak trochu zklamaná. Na mě je ten příběh přepjatý, příliš patetický nebo co.
Této knihy jsem se tak trošku bála - číst v dnešní době starý anglický román asi není úplně in. Ale já to chtěla zkusit, takže jsem byla sama překvapená, jak rychle mě to vtáhlo do děje... Ze začátku jsem měla trochu problém poznávat osoby, ale to odeznělo... Takže jsem postavy poznávala, milovala i nenáviděla, a to doslova... Strašně se mi líbil popis krajiny, kterou jsem úplně viděla před sebou, stejně tak jako Nelly, která kdyby mi zaklepala u dveří, pozvu jí dál a schovam se jí do náruče.. Oproti tomu Heathcliffa jsem fakt nemohla ani vystát a nezachránila to ani jeho celoživotní láska k jediné osobě... Kniha pro mne byla krásným čtecím zážitkem, který mě na chvilku přenesl o pár set let zpět...
Klasika je často překvapivě hezká. Příjemná. Milá.
A tahle kniha? Splňuje vše. Je napínavá, přiměřeně vtipná, má působivou zápletku i zajímavé postavy. Možná jsem chvíli zápasila s tím, že jsem si nedokázala najít oblíbenou postavu. A možná to i za tím účelem bylo psáno.
Mít ráda Kateřinu? Nemožné. Sebestředná, krutá a často až zlá. Přesto na ní bylo cosi tak podmaňujícího, že jsem Heatcliffa z celé duše chápala.
A on samotný. Ano, měla jsem tendenci v něm, stejně jako Isabela, hledat to dobře schované dobro. Ale to se možná ani najít nedalo. Ano, svou krutostí se ke Kateřině hodil. A přesto byl krutý jen kvůli ní.
Zas tolik jsem o knize nevěděla, takže mě skutečně překvapilo, když hlavní hrdinka zemřela kdesi v polovině. Ale tím kniha de facto začala, odstartovala se ta správná jízda.
Mladší Kateřina? Měla jsem tendence ji omlouvat, mít ráda. A pak jsem ji viděla v konfrontaci s Haretonem a začala jsem ji skutečně nesnášet. Vlastně, v důsledku, byl Hareton jediná postava, kterou jsem skutečně měla ráda. A proto jsem byla tak moc ráda za ten konec, pro něho nakonec šťastný.
Vše bylo velice působivé. Zvláště pak ty drobné momenty, které ukázaly, že Heatcliff není jenom stroj, že má city. Zvláště jsem pak ocenila počáteční scénu s oknem, a pak hodně ty v sadu.
Prostě krásná, netradiční symfonie písmenek, kterou jsem si skutečně užila.
Na Větrné hůrce jsem četla, protože se mi líbil název. Jeli jsme na zájezd do Anglie, já jsem nevěděla, co s sebou za knihu do autobuse, tak jsem si vzala Na Větrné hůrce. Knížku jsem za ten týden přečetla a když jsem si o ní doma něco dohledávala, nestačila jsem věřit svým očím. Jednak jsem zjistila, že slečna spisovatelka je spřízněna s autorkou Jany Eyrové, což mě překvapilo (ano, jak mladá a nezkušená jsem tehdy před půlrokem já byla) a taky jsem si téměř všude na netu mohla přečíst, že se jedná o temné psychologické, mistrně napsané dílo, což mě překvapilo ještě víc.
Já jsem v Anglii četla poměrně dobrý román s působivým koncem, ale postavy mi přišly hrozně nevýrazné. Takové chodící mrtvoly, u kterých, když je potřeba dokázat dobrosrdečnost, řeknou "Miluji tě" a když ta strašlivá zlá povaha, řeknou "Nenávidím tě". Téměř všechny mi byly ukradené a nějaký vnitřní boj či rozervání jsem při čtení rozhodně nepociťovala.
Taky mě poměrně zklamala celá forma knížky - čekala jsem, že vyprávění příběhu bude jenom na začátku a potom se do něj pan Lockwood už pořádně vloží. To jsem ale čekala nadarmo. Vždyť přece vyprávění příběhů, ať jsou sebepoutavější, přece nemůže být tak zajímavé jako ta příhoda sama.
Sice moc nechápu zařazení Na Větrné hůrce do té nejnablýskanější síně slávy anglické literatury, ale budiž, tato knížka mi zkrátila nekonečné přejíždění autobusem sem a tam a já jsem jí za to vděčná.
Kniha, kterou jsem četla už několikrát a nikdy mě neomrzí a vždy v ní naleznu něco nového.
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literaturaAutorovy další knížky
| 2009 |  Na Větrné hůrce |
| 1944 | Búrlivé výšiny I. |
| 1944 | Búrlivé výšiny II. |
Tak to jsem sáhl vedle. Ne, nelíbilo se mi to. Ne vždycky je rozumné pustit se do starého a významného díla literatury. Snad ani v první polovině 19. století nemohli být lidé tak divní, jako postavy téhle knihy.