Na Větrné hůrce přehled

dnes

Tato kniha patří mezi mé oblíbené, a díky čtenářské výzvě jsem se k ní opět po letech vrátila. Je to poutavé čtení, plné napětí..

14.01.2025

Ze tří sester Brontëových je Emily ta nejtišší, nejniternější a taky především nejtemnější. A když mluvím o temnotě, tak skutečně temné. Větrná hůrka je místo bouří nejbrutálněji projevovaných temných vášní a zlých vlastností. Jen tu a tam prosvětlovaných záblesky jemnějších potlačovaných citů. Místo, kde vládne naprostý zmar a rozklad lidských povah. Když jsem četl tuhle knihu prvně, naprosto mě odrovnala brutální a ohromující pomstychtivost Heathcliffova (a stále z mého pohledu nemá moc literárních konkurencí). Při druhém čtení jsem zahlídl i jemnější nuance, jakkoli stále tápu v "jednoduché" provázanosti rodů Lintonů a Earnshawů.

"Náhodný kolemjdoucí" Lockwood (jeho goticko-duchařská první noc na Hůrce stojí za pozornost) je stále spíš jen takovou vypravěčskou berličkou. Autorčiným vedením se v něj velmi rychle změní čtenář sám, a tak jeho očima sledujeme vyprávění služebné Nely, víc než přímé svědkyně toho, co se v obou domech za posledních třicet let dělo. A že toho nebylo málo!

Vedle Heatcliffa opovržení jednoznačně zasluhuje Hindley (Branwell Brontë jak malovaný). Čtenář docela rychle pochopí důvody, proč je jedním ze strůjců zla v díle rozvedeném. Jeho alkoholický výstup s Haretonem si moc nezadá s Heatcliffovým týráním Isabely. Přitom Hareton je jednou z nejpolitováníhodnějších postav celého příběhu. Zároveň nejsympatičtějších a taky jedna z mála, která to vše ustála bez větších následků. Stejně jako mladší Kateřina, která s každým dalším rokem nabírala mých sympatií. Podobně jako její matka, jádro všeho. Poslední sympatickou postavou byl Edgar, Heatcliffův nepřítel číslo jedna a sok. Snad jediný, který v sobě skrýval více dobrých vlastností než těch špatných. Za což je nutno poděkovat i služebné Nely a jejímu vyprávění.

Nemůžu si pomoct, je obrovská škoda, že Emily nestihla napsat více děl. I tak po ní zbyl ten patrně nejdrsnější a nejtemnější román 19. století, který jsem četl. Snad jen Poutník Melmoth by mohl stát vedle a Heathcliffa plácat po ramenou . Román, který dodnes dovede zatřást čtenářem a zcela pohltit, oslovit a podivně přitahovat jakousi zvráceností lidské psychiky. A to nesmíme opomenout, že to byla její prvotina.