Na Větrné hůrce
Emily Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/182905/bmid_na-vetrne-hurce-182905.jpg
4
4844
4844
Na Větrné hůrce (nebo také Bouřlivé výšiny či Vichrné návrší, anglicky: Wuthering Heights) je jediný román britské autorky Emily Brontëové. Román vyšel pod mužským pseudonymem Ellis Bell v roce 1847. Emily Brontëová zemřela krátce po vydání románu, který nesklidil v době vydání výrazný úspěch a nějakou dobu byl dokonce považován za rané a nezralé dílo Charlotty Brontëové. Hodnota díla začala být rozpoznávána až ve 20. století a dnes je Na Větrné hůrce považováno za jedno z nejvýznamnějších děl anglické literatury. Tento historický román se odehrává na Drozdově a Větrné hůrce od druhé poloviny 18. století do počátku 19. století. Působivý román je mistrnou psychologickou studií člověka, který zasvětil život pomstě. Autorka sugestivně líčí prostředí, v němž hrdina vyrůstal, objasňuje příčiny, pro které se z normálního chlapce vyvinul v ovzduší nenávisti tvor, který splácí všechny domnělé i skutečné křivdy nelidským způsobem a jenž nezná slitování ani sám se sebou. Jediná bytost, žena, která je schopná učinit z něho normálního člověka, se provdá za jeho soka a za dramatických okolností umírá. Tím jsou spáleny všechny mosty mezi hrdinou a okolním světem a začíná příběh fanatické pomsty na všech příslušnících rodiny milované ženy.... celý text
Přidat komentář
Toto je jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Protože v ní najdete vše, co hledáte. Vypráví totiž o velké bezmezné lásce, kamarádství, pýše, utrpení, nenávisti a smrti. Určitě si jí ještě někdy přečtu. Doporučuji.
Čekala jsem od toho víc. Je to tak trochu slátanina, postavy jednají iracionálně, všichni jsou pořád na pokraji smrti a to málo zajímavý, co mělo potenciál, zůstalo jen jako náznak. Už se k té knížce nevrátím.
Tuhle knihu přidávám na seznam mých nějoblíbenějších a nejlepších, jaké jsem kdy četla. Kniha měla hrozně zvláštní atmosféru. Našla jsem v ní snad úplně všechno. Romantiku, zouflaství, pocit viny, strach, zamilovanost. Dvě postavy, plné zničující lásky. Bezchybné líčení anglické přírody. Úžasné vyprávění Nelly a Lockwooda byla jen třešínka na dortu a čtení Větrné hůrky jsem si neskutečně užila. Mistrovský kousek.
Uf. O tomhle díle jsem toho slyšela hodně a ano, asi jsem měla určitá očekávání, ale absolutně jsem nečekala, že dostanu tohle. Bála jsem se, že to snad ani nedočtu, ale jak se v půlce přidala nová postava, tak už se to dalo daleko líp. Ovšem: Co proboha všichni vidí na Heathcliffovi?
Tuhle otázku jsem v hlavě převalovala po celou dobu čtení. Pokud bych měla vybrat ta největší zlatíčka celého díla, tak je to Edgar Linton a Hareton Earnshaw. Ale Heathcliff? Tohle má být člověk, o němž vám někdo řekne, že je „krásný, jak ji miluje"? Na tom nebylo romantickýho absolutně nic! On byl hnusný na Catherine, ona hnusná na něj, a co předváděl potom - vždyť to je tak příšerný člověk. Když jsem dočetla Pýchu a předsudek, moc jsem nechápala, proč všichni berou za největší ideál Darcyho, ale po tomhle je Darcy romantik největšího kalibru. Pardon. Ale Heathcliff není romantik a je všemi strašně zidealizovaný.
Miluju pomalé čtení příběhů, které hezky plynou, ale nerozpliznou se. Autorka skutečně dokázala vybudovat atmosféru, kterou vnímám i teď, skoro rok po dočtení. Skvěle vykreslené postavy i prostření, prostě mistrovské dílo.
Kniha ve mně vyvolávala poněkud rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem jsem sympatizovala s některými postavami, na druhou jsem chápala, proč se jiní chovají, jak se chovají. Je neuvěřitelné, jak velký vliv má na člověka jeho okolí. Poněkud těžký kus, ale četlo se to dobře.
Hodnotím s odstupem, protože to ve mně potřebovalo uzrát. Film jsem neviděla, ale obsah jsem znala. A musím říct, že jsem čekala něco jako Pýchu a Předsudek, o to to bylo větší překvapení. Je to velmi sýrový příběh o lásce, zradě, nenávisti a lidských vlastnostech, ač už dobrých či špatných. Psán dosti realistickou formou, která vtáhne do děje i na toulky místní krajinou.
Britská klasika je moje slabina. Na tom se prostě nedá najít nic negativního. Ta atmosféra, která vás obklopí je neuvěřitelná a život mezi Hůrkou a Drozdovem se stane i vaším příběhem. Moc krásné, moc smutné.
Knížku jsem našla v knižním dědictví po své babičce nar. v roce 1914, takže jsem ji musela přečíst. Navíc téměř každá autorka současné červené knihovny se k dílu s úctou obrací a vzpomíná Headclifa. Tudiz jsem měla velké očekávání. Ohromil mne úžasný cit autorky pro popis krajiny - úplně jsem to tam viděla. Taky oceňuji dobrý konec. Nelíbily se mi obrázky a dej mi připadá takový psychologicky trosku kostrbaty, ale třeba to tenkrát tak chodilo...
Nejsem úplný zastánce klasických knih a tak jsem se bála jestli tuhle knihu vůbec přelouskám. Ale musím říct, že navzdory mému očekávání, mě kniha opravdu bavila a líbila se mi a myslím, že bych si ji i někdy přečetla znovu.
Já jsem to dokázala! Měsíc mi trvalo než jsem knihu přečetla. Moc dobře se mi nečetla. Jsem ráda, že to mám za sebou. Několikrát jsem knihu chtěla odložit a přesunout do políčka nedočtených. Byla by to první má letos nedočtená kniha. Příběh jako takový je nadčasový, to se mu nedá upřít, ale ten jazyk, kterým je kniha napsána mě neoslovil, jsem už zvyklá na něco modernějšího.
Krásná kniha, která se velmi dobře četla. Příběh byl zajímavý.
Po přečtení knihy jsem si řekla, že je kniha plná psychopatů. Ale ráda si ji někdy přečtu znovu.
Krásný příběh se vším, co k románům patří. Nesmrtelná láska, zuřivá touha, ponížení, pýcha i pomsta.
Ne zcela typická romantická literatura. Podle jednoho citátu může z velké nenaplněné lásky být pouze velká nenávist, a to můžeme sledovat v této knize. Heathcliff si řekl, že když nemůže být šťastný on, nebude šťastný nikdo jiný, a zasvětil svůj život nenávisti a pomstě vůči lidem ve svém okolí. Poučením pro nás může být, že mu to nepřineslo uspokojení. Děj je dosti popisný, ale díky vybranému jazyku se čte docela dobře. Na rozdíl od některých jiných děl romantické literatury nejsou charaktery postav vyjádřeny pouze v kladných superlativech, naopak se zdůrazňuje jejich zbabělost/povýšenost/vulgárnost/zuřivost apod., což je alespoň realističtější. Ponurá atmosféra skotských vřesovišť je úžasná.
Mě se kniha líbila zase něco trochu jiného než co se běžně dostane v každém knihkupectví.V knize je láska,zrada no vlastně téměř vše naco si vzpomenete,žene vás to číst dál a dál.
Jak?! Jak se vám povede napsat každou postavu tak, aby byla příjemná asi jako rozhovor s Okam… ehm totiž... s nepříjemným politikem? Chápu, že se to podaří u jedné, či dvou postav, ale u všech? Vážně? Snažím se vzpomenout na jednu jedinou příjemnou postavu a napadá mě nakonec jedna. Pan Liton, ten měl alespoň úroveň (občas). Josefa a jeho hlášky nepočítám.
Ale jinak? Jinak to byla lepší kniha, než jsem čekal. Pravda, chování a emocionální pohyby většiny postav byly logické, asi jako kdyby je psal pan Kafka a ona „láska“ – a vyberte si kterýkoliv z případů – byla také poněkud zvláštní, ale budiž.
Knize nejde odepřít bravurní um, se kterým vás vtáhne do děje a hlavně pak do velice atmosferické krajiny kolem Větrné Hůrky a Drozdova. Příběh je temný, okolí je temné a temné počasí knize nepřidává. Přihoďte k tomu spoustu – jak jinak – temných postav a získáte knihu, která vás na ty dva dny velice dobře zabaví, i přes to, že nad postavami budete sténat.
Po dočtení Jakuba Fatalisty jsem byl poněkud nervózní při zjištění, že kniha je vlastně vyprávěním staré služebné, ale ona na rozdíl od Jakuba neměla neukojitelnou touhu příběh trhat a přerušovat, takže to bylo také příjemné. Autorka navíc psala krásným jazykem, sem tam nějaká archaická forma, nějaká zvláštní věta… A to bylo velice příjemné.
No prostě se jedná o velice atmosferickou knihu, kterou vzato kolem a kolem asi mohu doporučit, sám se k ní však již nejspíš nevrátím. Popis občasného chování žen byl na mě až moc realistický, až moc bolestivý…
P.s. v komentáři níže je zmiňováno slovo „pochmurný“. Ano, to sedí dokonale.
P.p.s. Ohledně kladnosti, nebo zápornosti postav. Někdo zde zmiňoval, že "žádná nebyla zcela kladná". To není přesné vyjádření. Já bych řekl, že: "některé nebyly úplně záporné".
Pochmurné četbě Větrné hůrky jsem se dlouho vyhýbala. Ale větry nad mokřady přinášejí tolik tajemství, lásky a nenávisti, že se kniha skoro nedala odložit. Opravdu to člověka vtáhne do děje. A to i přesto, že jsou zde téměř samí antihrdinové. Pyšní, sprostí a zatrpklí. Jako čtenář toužíte znát proč. A tak čtete a zapadáte více a více do bezútěšného a hořkého příběhu tří rodin spjatých osudem.
Za mě je Větrná hůrka právem mou další oblíbenou klasikou. Velmi ráda ji budu doporučovat dál a rozhodně jsem knihu nečetla naposledy.
Něco tajemného a neidentifikovatelného mě neustále tlačilo dopředu, i když jsem se někdy ocitla v uzlu jmen, ze kterého jsem se nedokázala jen tak vymotat. Zajímavé dílo, vskutku...
Věděla jsem, že romantismus v literatuře nebude úplně to pravé ořechové pro mě, ale chtěla jsem to přeci jen zkusit, abych to mohla říct s jistotou. Teď už tedy můžu.
Uznávám, že tento román musel ve své době vyvolat rozporuplné reakce, natož když ho napsala žena, která, si kvůli tomu musela nechat mužský pseudonym. Toto dílo je jedinečné, ale se svou tajemnou krásou čeká na jiného čtenáře, než jsem já.
Štítky knihy
zfilmováno rodinné vztahy anglický venkov 18.-19. století pomsta blata panství romance vášeň klasická literatura
Na čtení teto knihy jsem se velice těšila. Bohužel, ma očekávání byla az příliš vysoká. Do knihy jsem se nedokazala zacist, osudy hrdinu se me nikterak nedotykaly a tak jsem to po 2 měsících marne snahy musela odložit. Knihu jsem nedocetla a neplanuji se k ni vracet.