Na vlnách Orinoka
Jules Verne
https://www.databazeknih.cz/img/books/96_/96858/bmid_na-vlnach-orinoka-8UL-96858.jpg
4
139
139
V knize Verne popisuje dobrodružnou cestu tří učenců lodí po řece Orinoko, kteří se rozhodli tímto způsobem rozhodnout svůj vědecký spor o umístění pramenů tohoto venezuelského veletoku. Brzy se k nim připojí dva Francouzi, seržant Martial se svým mladým synovcem Jeanem, kteří podnikají stejnou cestu, neboť na horním toku řeky pátrají po Jeanovu otci, nezvěstném plukovníkovi Kermorovi. Ten před lety opustil svůj domov, když se domníval, že při lodním neštěstí ztratil nejen svou ženu, ale i své dítě. Čtenář brzy zjistí, že Jean je ve skutečnosti převlečená dívka Jeanne, plukovníkova dcera, která se vydává za chlapce, aby pro ní osobně byla cesta do divočiny bezpečnější. Příběh poskytuje autorovi hojné příležitosti k popisu nádherné přírodní scenérie, bídy indiánského obyvatelstva i řádění bílých dobrodruhů. Z nich nejhorší je španělský zloduch Jorres, který chce přepadnout a vyvraždit vzkvétající misii otce Esperanteho, což ovšem není nikdo jiný než nezvěstný plukovník.... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 1925 , Josef R. VilímekOriginální název:
Le superbe Orénoque, 1898
více info...
Přidat komentář
Čteno kvůli letošnímu letnímu dětskému táboru. Vyhledával jsem si místa popisovaná v knize a často i našel. Ale proč autor uvádí, že Orinoko pramení v pohoří Roraimy, to jsem nepochopil. I na mapce, jež je součástí knihy, je jasně vidět, že k Roraimě je to ještě hodně a hodně kilometrů.
Vcelku ucházející Verneovka, nicméně jsou daleko lepší romány od J. Vernea, proto tuto doporučuji spíše skalním fanouškům Verneho knih. Howgh.
VENEZUELA. Túto knihu mi kúpili rodičia, keď som ešte chodil na základnú školu k nejakému sviatku. Vždy sa mi páčil obal, ale po prečítaní pár strán som ju vždy odložil. Proste ma to nebavilo ako všetky Verneovky v pubertálnom veku. Prednosť dostali Ed McBain, Ross McDonald, potom stovky vážnych kníh, až som napokon po desaťročiach zistil, že ma už nebaví čítať Nesba a iné severské thrillery, stupňujúce krutosť až za hranicu únosnosti. A tak som najprv siahol po edícii STOPY, a potom aj po verneovkách. Dobehnúť zanedbané... A teraz kniha. Pre mňa už druhá (po Roburovi), ktorá začína hádkou o niečo. Vynikajúce opisy krajiny (hneď som dostal chuť vybrať sa do Venezuely), ale občas až moc do detailov. A potom príde záverečná bitka, ktorú autor vybaví na pol strane... ale to je typický Verne. Aj ten anachronický jazyk (v každej druhej vete "drahý Jean"). Pekný príbeh zďaleka, nespútaná príroda, indiánske kmene, popisy plavby cez rôzne ťažké úseky. Určite to nebola strata času. Za mňa slušných 85 percent.
Mám rád řeky, a když je do toku řeky vetkán příběh, je to fajn. I když se asi dá něco namítat, vůči psaní páně Verne, nedá se mu odepřít, že do plavby proti toku řeky mě vtáhl.
Opět přečteno hlavně zásluhou syna, který knihu donesl domů. Sice toho nepřečetl moc, ale Verneovky se mu líbily. Dala jsem se tedy zlákat také a příběh se mi líbil. Aspoň jsem se na cestu po Orinoku vydala v knize, když už ne ve skutečnosti.
Dobrodružná podivuhodná cesta. Je vůbec místo, o kterém Verne nepsal? Akademická otázka, ale ihned mě napadá odpověď: bohužel Česko.
Orinocká cesta se líbila a to mnohem více než film, který považuju prostě za brak. Ostatně, jediný, kdo kdy dokázal správně zfilmovat Verna, byl Karel Zeman! (A to si na nás Verne nedokázal najít čas...)
Kdo chce číst knihu podle vzorce Verne = vizionář, fantasta, měl by se tomuto dílu asi vyhnout. Toto je Verne "cestopisec". Ale já přiznávám, že mi to nikterak nevadilo. Dostal jsem takovou oddechovou knihu, kde hlavně v první části poznáváme s hrddiny knihy řeku Orinoko zákrutu za zákrutou, jednotlivé osady, peřeje, ostrůvky... mě tohle u Vernea vždycky bavilo. Na Děti kapitána Granta to nemá, děj je prostý, rozuzlení patrné už záhy po úvodu, ale i tak dávám poctivé čtyři:).
První půlka knihy je víceméně zbytečná a rozvleklá úlitba Vernově zálibě v popisech krajiny a komických postavičkách. Ovšem, když se hrdinové za dramatických okolností dostanou do San Fernanda, konečně se rozehraje dobrodružství tak, jak ho mám od Verna rád. Tentokrát mi dokonce nevadila ani ta do očí bijící průhlednost toho, co se stane, protože ta druhá polovina byla prostě nesmírně čtivá. Tři hvězdičky si Na vlnách Orinoka určitě zaslouží.
Silnou stránkou tejto knižky nie je zápletka, ale cesta samotná. Je to skoro bedeker. Okrem nájazdu armády korytnačiek fajn hladučké čítanie pre niekoho, kto miluje cestovať po rieke. Knižka sa mi páčila, i keď uznávam, že do bestseleru jej dosť chýba. Dávam päť hviezdičiek, ale naozaj len za svoje cestovateľské pocity s ňou spojené.
Málem jsem to několikrát odložil, nikoliv kvůli popisům krajiny atd, .. ale kvůli úplně limonádově předvídatelné zápletce. Úplná červená knihovna, jen zasazená do divočiny. Kniha je v současnosti zastaralá jak obsahem, tak i způsobem vyprávění.
Na druhou stranu bylo docela zajímavé, sledovat názory z doby napsání knihy: např. vztah k ženám nebo "podřadným" indiánským kmenům, které zachrání až pokrok a přinášený křesťanskými misionáři...
Četl jsem to především proto, že inspirací k této knize byl Alexander Humboldt a jeho objevitelské cesty latinskou amerikou na přelomu 18. a 19. století. On se opravdu plavil k pramenům Orinoka a J. Verne čerpal v tomto případě z jeho knih. Protože jsem nedávno doslova objevil naprosto úchvatnou postavu A. Humboldta, chtěl jsem mít obraz o něco komplexnější, ..jinak četba této knihy byla spíš zkouška mého čtenářského odhodlání.
Hezke kniha, jen misto popisu palem mohl popsat vice okoli, kdyz uz se o mom musel rozepisovat. Ale jinak ctiva kniha, s jasnym koncem od poloviny knihy.Zapletka neni zrovna silna.
Na můj vkus až příliš velkou část knihy zabírají geografické popisy. Samotný příběh ovšem není zas tak špatný, i přes to že poněkud předvídatelný.
Autorovy další knížky
| 1937 |  Dvacet tisíc mil pod mořem |
| 1965 | Cesta do středu Země |
| 1985 | Dva roky prázdnin |
| 1963 | Pět neděl v balónu |
| 1963 | Cesta kolem světa za osmdesát dní |
Hledat ztraceného otce ve venezuelském vnitrozemí by nebylo snadné ani pro zkušené a ostřílené dobrodruhy, což teprve pro něžnou dívku. Nebezpečí číhá na všech stranách, nejen od strašlivých bouří, migrujících želv či divokých šelem, ale i od lidí, kteří se touží pomstít. Na vlnách Orinoka začíná urputným vědeckým sporem a končí romantickou červenou knihovnou. Mezitím si užijeme podrobného cestopisného vyprávění o venezuelském veletoku, pramenícího kdesi v pohoří Parima a ústícího po dva a půl tisících kilometrech do Atlantického oceánu. Přestože se tato obsáhlá „mezihra“ snaží tvářit dobrodružně a napínavě, jedná se v podstatě o faktografický místopis, sem tam ozvláštněný nějakou tou dramatickou vsuvkou, která ovšem žádnou díru do světa neudělá. Celé povídání se nese v poklidném, až ospalém tempu, z něhož čtenáře vytrhne jen máloco. Střihačské nůžky by románu rozhodně neuškodily a možná by příběh trochu oživily a zahustily. Úsměvný je také archaický překlad některých výrazů, které unikly ostřížímu zraku korektora (ministr školství je tu vydáván za ministra vyučování apod.).