Na západní frontě klid
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/526332/bmid_na-zapadni-fronte-klid-6553a1d279912.jpg
5
9010
9010
Slavný román německého autora je jedním z nejlepších děl světové literatury, líčících hrůzy a tragické lidské osudy během první světové války. Autor nezamýšlel napsat ani své osobní vyznání, ani obžalobu některé z válčících stran. Je to svědectví o generaci, která byla touto válkou narušena a zničena, ať už fyzicky či morálně. Svědčí o kamarádství prostých vojáků, o touze po životě u těch, kteří museli zemřít, o výčitkách svědomí a duševní trýzni ostatních, kteří válečné šílenství přežili.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2023 , EuromediaOriginální název:
Im Westen nichts Neues, 1928
více info...
Přidat komentář
Touto knihou bylo jasně řečeno vše potřebné a ani slovo navíc - tj. válka je absurdní a nesmyslná. Remarque dal výstižně do kontrastu utrpení vojáků na frontě a silácké řeči některých civilistů nebo vojáků na "teplých místech" mimo frontu. Zamyšlením vojáků na frontě, nad tím kdo vlastně válku chce a potřebuje a uvědoměním si, že jejich "nepřátelé" na tom jsou úplně stejně jako oni - (za jiných okolností by mohli být přátelé), položil autor "Sokratovské" otázky, na které si každý musí odpovědět stejně. Bez vnucování svých názorů navedl každého čtenáře ke stejné odpovědi - válku chtějí pouze moci chtiví politici, kteří sami na frontu nejdou a s válečným utrpením nemají vůbec nic společného.
Přestože to byla povinná četba kniha mě opravdu bavila a četla jsem jí ráda. Je poutavě napsaná, tak nějak bez emocí a opravdu vám podá pravdivý obraz toho jak to bylo kdysi.
Toto je jedna z nejúžasnějších knih, které jsem četla. Neskutečně mě chytla za srdce a myslím, že nejsem jediná. U této knihy jsem se usmívala i plakala. Je skvěle napsaná a musím říct, že tady není co vytknout :-) Díky ní, jsem se také hodně zamyslela a poznala ony ohavnosti války a přemýšlela nad tím, jak hrozné věci válka s člověkem udělá. Je to smutná, ale nádherná četba.
řekla bych, že se jedná o jednu z jeho nejlepších knih! I když všechny jsou opravdu velmi dobré, tak tato se mi líbila opravdu nejvíce!!!
Tahle kniha prostě člověka chytne za srdce a dělá si s ním, co chce. A to nikdo neví, co to doopravdy bylo, být ve válce. Je nádherná, je šíleně smutná, je úžasně napsaná a neuvěřitelně zoufalá a kříčí za všechny zemřelé, mladé duše, které si přejí jediné-aby se válka již nikdy neopakovala. I mě, mladou a neurvalou puberťačku, donutila plakat nad tak hrozným zvěrstvem, které lidé dokážou dělat, a které je navíc tak strašně nesmyslné. Naprosto každý by si tohle měl přečíst.
Je to kniha,která se čte jedním dechem,absurdita války,popis života vojáků jak na frontě tak i v nemocnici si někdy vyžaduje silné nervy.
kniha z mého oblíbeného literárního období a od oblíbeného autora. patří mezi nejlepší díla Remarqua, proto rozhodně stojí za přečtení. je to jedno z děl, které Vám válku ukáží pravou, skutečnou a k zápiskům z dějepisu přidají i lidský faktor.
Kniha je neskutečná, chytí za srdce i otrlého. Navíc je tam i pár opravdu legračních scén kdy jsem si říkala, že to snad ani nemůže myslet vážně. Každopádně tato válečná tématika mě vždy dojme.
Nikdy bych neveřila, že mě tato kniha dokáže, tak silně zasáhnout. Poprvé jsem ji četla před dvanácti lety, ale stále mi při vzpomínce na ni naskakuje husí kůže.
Vždycky jsem hledal nějaký pořádný příběh z první světové.Dlouhou dobu jsem si myslel jako správný idiot,že Erich MARIA Remarque je žena a ta přece o válce nemůže nic vědět a proto jsem odmítal tehdy číst Ty její válečné knihy,a taky jsem myslel,že příběh je z 2.sv války. Po velmi dlouhé době jsem si přečetl výtah knihy na a na zadní stránce byl autorův životopis. Knihu na západním frontě klid jsem si vychutnal jako to nejlepší co kdy bylo v dějinách literatury napsáno a trošku mě mě mrzí že jsem se do toho nepustil mnohem dříve.
Silná kniha.Silný příběh.Ukazuje nesmyslnost války a její fatální důsledky.Ale i sílu a hloubku přátelství v zákopech, kde vše ostatní ztrácí význam.Zůstává jen jediné.Touha přežít.
Knížka byla čtivá a zanechala ve mě velké emoce. Mladí kluci, kteří byly vrhnuti do války kde prožívali peklo a kde mučivě umírali. Autor opravdu uměl děj popsat tak, že čtenář prožíval vše velmi intenzivně. Doporučuji přečíst :-)
Děsivá realita. Je to smutné co jsou lidé schopni udělat ve válce. Jinak skvěle napsaná.
Dakujem povinnému čítaniu v škole a našej skvelej profesorke M.M., že nás nútila ho dodržiavať!
Výborná kniha z prostředí 1. světové války. Přečetla jsem ji jedním dechem a hodně mě vzala za srdce. Remarque dokáže svým stylem psaní vtáhnout čtenáře do děje.
Četl jsem vydání Našeho vojska z roku 1988 spolu s navazujícím románem Cesta zpátky, ale komentuji jen Západní frontu, takže píšu sem.
Vlastně by ani nebylo co komentovat, vše podstatné už tady bylo řečeno v předchozích komentářích. Úžasný válečný (protiválečný) román, strhující a emocionální. Drastické, syrové scény války a utrpení, psané téměř reportážním stylem, střídají neméně silné poetické, skoro básnické pasáže touhy po životě, zobrazené v popisech letní krajiny při odpočinku za frontou, sblížení s mladými Francouzkami a dalších scénách. Při jedné scéně útoku, kdy vojáci leželi přitisknutí v bahně, zatímco kolem nich pršely a granáty a šrapnely jsem na chvíli možná cítil jejich hrůzu, jakoby se odlesk jejich strachu, na mě, rozmazlené dítě přelomu 20. 21. století, které si nic podobného neumí reálně představit, na chvíli opravdu přelil. Tak sugestivní to byl popis.
Ale nejsilnější dojem na mě udělaly popisy naprostého vyhoření, kterým vojáci prošli, ztráty víry v civilizaci, ve veškeré hodnoty, které před tím vyznávali, pocit falešnosti světa svých rodičů, sedících v zázemí u píva rozumujících o "železné mládeži" a "vlastenecké povinosti"; i těch, kteří přijdou po nich, další generaci válkou již nezasažené.
Nejděsivější na tom všem je, že i když humanista Remarque napsal toho nesmírně silné a lidské varování, je ve skutečnosti jeen jedním z mála těch na které válka takto zapůsobila, vytvořila v něm přesvědčení, že válka je zlo a nesmí se nikdy opakovat. Jen o pár let po ní pochodovali ulicemi davy veteránů sdružených v SA a Stahlhelmu, kteří prošli stejnou zkušeností, ale u kterých to násilnictví a touhu po zabíjení posílilo. A konečně, jak je jasné z Mein Kamfu i z odborné historické literatury, takového Adolfa Hitlera válka jen utvrdila v jeho nenávistném, rasistickém a sociálně darwinistckém životním názoru - a přitom viděl a zažil podobné věci jako Remarque a spol. Koneckonců stačí jen připomenou vlnu nenávisti, obviňování ze zbabělosti, vlastizrady a další podobné hysterie, které román Na západní frontě klid ihned po vydání čekaly. Čím to je? Že by existovala uvnitř lidstva jakási "morální elita," která válku a další hrůzy odmítá a píše podobné knihy, zatímco průměrná většina byly jen hostejné, sobecké a násilnické svině? ( mám pocit, že i stav současného světa a společnosti by tomu nasvědčoval).
Nejděsivější na tom je, že varování, obsažené v této výjimečné knize, vyšumělo do ztracena...
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) humor zfilmováno psychologie německá literatura strach nemocnice, špitály války autobiografické prvky tma smutek Němci mladí lidé zákopová válka podle skutečných událostí západní fronta (1. světová válka) plyn nepochopeníAutorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Jak to tak pročítám, tak je moc dobře, že byla tato Remarqueova společenská obžaloba zařazena na seznam doporučené školní literatury. Takovéto knihy je třeba číst a jsou-li psány tak nádherně čtivým a poutavým stylem, pak je to čtení o to příjemnější.
Nebudu tu vypisovat žádná superlativa, kterými se tato kniha pyšní, notná řádka už jich tu je a konečně každý, kdo si přečte, si utvoří vlastní obrázek. Co bych chtěla vypíchnout je síla některých popsaných obrazů. Síla umocněná jednoduchým (možno říci žurnalistickým) popisem, síla událostí, které člověka vezmou za srdce. Takovýmito obrazy je kniha protkána a já je z mysli nedostanu. Například výjev raněných, umírajících koní mám před očima, jako bych tam přímo stála a dívala se na to, což pro mě byla nejděsivější a nejsmutnější scéna z celé knihy vůbec. A ten neustávající křik...