Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72629/bmid_nabarvene-ptace-UXJ-72629.jpg
4
1514
1514
Druhé vydání „autobiografického“ románu. Líčí osud malého židovského chlapce, který sám prožil druhou světovou válku na zaostalém venkově kdesi v prostoru východního Polska či Ukrajiny. Osamělé dítě působilo jako vetřelec a ve vypjatém období aktuálního ohrožení bylo vystaveno všem myslitelným útokům primitivních venkovanů a hrůzné válečné poměry mělo zostřeno svou odlišností a samotou. Ve chvíli životního ohrožení se chlapec dostal mezi rudoarmějce a u nich se poprvé setkal s lidským zacházením a porozuměním. Poválečné setkání chlapce s rodiči pak nebylo vůbec snadné. Práva k filmovému zpracování zakoupil Václav Marhoul.... celý text
Přidat komentář
Je hrozné čo to dieťa prežilo. Chýbalo mi tam kus ľudskosti, neverím, že všetci mali toľko zloby v sebe.
Vrátil jsem se k románu díky filmu, na který se chystám jít. Četl jsem jej před léty a vnímal jsem jediný rozdíl mezi knihami typu "Nabarvené ptáče" a ostatními s touto tématikou v jediném - Kosiński se nebál explicitního popisu hrůz, které se tehdy děly. Tehdy jsem neznal díla Timothy Snydera, Anne Applebaum a dalších, kteří se po pádu bolševického Mordoru dostali k části Ruských archívů, ale samozřejmě jsem znal část díla Solženicynova, knihy úžasného Arnošta Lustiga a dalších spisovatelů, kteří se věnovali holokaustu a masovému šílenství, které přináší skupinová nenávist.
Absolutně nepochybuji o tom, že realita byla daleko šílenější, než je popsáno v románu. Jsem velice rád, že toto téma někdo uchopil právě v této době a že, dle všech signálů, které se ke mne dostaly stran momentálně tak medializovaného filmu, jej uchopil nadčasově. Ale to se ještě nechám překvapit, zda ten pocit budu mít i po shlédnutí filmu.
Nicméně tady jsme na "Databázi knih". Takže čtěte.
Čtěte o šílenství, co je skryto v hodných, slušných lidech, ve kterých se podaří vybudit nekontrolovatelný animální strach z neznámého, cizího.
Čtěte o omezenosti, divných tradicích, adoraci násilí coby důkazu, že muž je muž a žena je pouhá žena. Čtěte knihu, která mluví o strachu. Nepohrdá tradicemi, ukazuje, jak bezbranný může být uzavřený svět vůči z vnějšku vnesenému pocitu ohrožení, vůči vnějšímu násilí, které ono ohrožení uvede v život. Nikdo z nás neví, co se v něm skrývá a co nemusí nikdy vyjít na povrch, a nebo exploduje jako sopka, tlumící svou sílu a agresivitu, dokud to je možné.
A položte si otázku, zda je to ten svět, ve kterém byste chtěli žít. Kdo si s oním strachem a následnou nenávistí zahrává dnes.
V té otázce mám já jasno.
Nemůžu říct, že bych byla nějak šokována, taková už zkrátka byla doba...nedělám si iluze, že obraz venkova se v těchto krajinách kdoví jak za ta léta změnil.
Tajně jsem doufala, že "ptáče" najde v životě trochu klidu a lásky...
Pro je to byla kniha hlavně o lidské hlouposti. Co vše může způsobit nevědomost a strach. Co všechno můžou a jsou schopni udělat lide, kdyz se bojí.
Závěrečná propaganda SSSR a Stalina mi přišla zbytečná a trochu plánovaná...
Kniha o lidské omezenosti, krutosti a nakonec mě nejvíc rozsekal doslov autora...
Tolik je kolem té knihy a filmu humbuku, tolik informací o tom, jak lidi utíkali z kina a jak je to drsná kniha ... že jsem ji brala do rukou fakt se strachem. A asi za to právě může tolik informací o všech těch krutostech, že jsem v závěru ... čekala asi něco víc? (To zní hrozně, že?)
Ale když se nad tím víc zamyslím, na vině je taky ten maličký hlavní hrdina, který všechno podává těma dětskýma očima, které se všechno teprve učí, které teprve získávají zkušenosti a hlavně které věří všemu, co mu obyvatelé vesnic nakukají. A to bylo asi jediné, co mě na knize doopravdy zasáhlo. Ta bezbřehá děckost hlavního hrdiny, tak krásně vylíčená ... ani na chvíli jsem nezapochybovala o tom, že jedná třeba příliš dospěle. Stal se jednou z mých nejoblíbenějších postav z knih.
Tak, a teď věc druhá a to ty vesnice a všechny ty neintelgientní, primitivní, hloupé a kruté činy, kterými kniha i film tak prosluly. Tím, jak naivně to všechno chlapeček vidí, jsem to tak viděla i já. Netuším, jaký byl autorův záměr, ale takhle to prostě působilo na mě. A tím, jak je ta kniha napsaná takovým svižným, čtivým a nijak složitým jazykem se stalo, že jsem to tak nějak svižně, čtivě a srozumitelně pobrala a ne, nijak mě to nezasáhlo. Možná je to dobře, protože kdyby se v těch věcech Kosiński pitval víc, mohlo by to dopadnout fakt špatně, protože podle mě má někdy takové naturalistické tendence. :-) Ale nemusela jsem knihu odkládat, zhrkla ji za dva dny s tím, že hmmm to je ale krutý osud, ale oproti postavě chlapce jsem se s tímhle neztotožnila, nevrylo se mi to pod kůži a nenechalo ve mně kdovíjaké dojmy. Ono když už má člověk za sebou nějakou tu stovku knih a přečetl fakt ledacos, ledacos jej taky nemůže překvapit.
Je to hrozné, co lidi dokážou vymyslet, jak se dovedou zachovat a tím spíš, když se to doopravdy dělo. A děje. Tomu věřím. Ale zase tady je vidět, že i ty nejhorší činy se dají přednést už ne tak hrozně, navíc celou knihou prostupuje taková ta dětská naivita, ale taky příroda a on taky ne každý z těch vesnic je krutý, takže když si vypíchnete i tohle pěkné, je to vlastně docela hezká knížka o malém chlapci, který zažil strašné věci, ale přesto šel a šel a šel ... a o tom ten život přeci je, nebo ne? :-)
Když jsem ji četla poprvé před lety, často jsem ji odkládala.A zase se k ní vracela. Hodně silné a tvrdé. Když máš malé dítě a představivost, je ti z toho zle. Děs a hrůza, přesně jako válka sama. Co dokázala udělat i s obyčejnými lidmi? Na film jistě půjdu.
Silná kniha, některé pasáže jsou hodně drsné, ale knihu jsem neodložila. Z obdobi 2.světové války a holokaustu jsem četla i drsnější knihy, takže jsem už asi trochu zvyklá... .
SPOILER
Jen mi trochu vadilo to poblouzneni sovětskými vojáky a stalinovým Ruskem v posledních kapitolách knihy, to mi připadlo trochu jako propaganda.
Malá kniha s velkým tématem.
Knihu mi půjčila kolegyně v práci, že prý je dost silná. Tak jsem se do ní pustil, aniž bych věděl, že aktuálně přichází do kin jako film.
Kniha je svým námětem jednoznačná, válka a holokaust. Knih s tímto tématem je hodně, ale psaných pohledem malého kluka, to je jiné. Samotné téma holokaustu zde je jen pro celkový rámec, vlastním námětem pak je rasismus, xenofobie a zaostalost okrajové části tehdejší společnosti, ve které je nucen malý chlapec být sám a opuštěný. Celkově svým způsobem dost originální téma a v této knize bravurně vylíčené.
Zvěrstva, násilí a vše, co si prožil, muselo v malém chlapci zanechat hodně emocí, což je konci knihy je znát.
Za mě je to silná kniha, ale na druhou stranu není její obsah tak strašný jak se všude píše. Jsou horší knihy...
Každopádně za mě jedno velké mínus, a to za ten konec. Dvacátá, poslední kapitola na dvě strany a ještě dost strohá, za mě velké zklamání.
Jaký obrovský humbuk se znovu strhl kvůli této knize, vlastně kvůli předloze stejnojmenného filmu! Stejný, jako krátce po vydání knihy, a to na obou stranách tehdy rozděleného světa. Jak píše autor ve svém doslovu, Západ se ošíval kvůli hrůzám provázejícím 2. světovou válku, jimž nedokázaly zabránit žádné mírové konference ve Švýcarsku ani jinde v závětří, Východ kvůli údajnému "špinění" kultury a úrovně (!) jeho obyvatel...
Ale proč takový povyk dnes? Kvůli brutalitě a současně pragmatičnosti, s jakou je kniha napsána? Jenže ono to tak s největší pravděpodobností opravdu bylo. Nemá žádný smysl zavírat před relativně nedávnou historií oči, zvlášť, když podobná (a věřím, že i horší) zvěrstva jsou lidé schopni páchat i dnes. Proč všichni věříme otřesným činům, které páchali nacisté a nedůvěřujeme tomu, co se ve stejné době dělo v zázemí?
Už samotný název knihy vypovídá o tom, co je vlastně podstatou celé knihy (a koneckonců, autor to vysvětluje i ve svém doslovu). V totálně nevzdělané a primitivní společnosti sedláků a bezzemků, kde panovaly mnohdy doslova feudální poměry, každý, kdo se jakkoli lišil, vzbuzoval nedůvěru a podvědomý strach z ohrožení. V situaci, kdy přítomné německé vojsko šířilo hrůzu a obavu o vlastní životy, se brutalita místních vůči přivandrovalcům jen prohlubovala. A do toho odlehlost jednotlivých vesnic a bohužel také nedostatek jiné zábavy vytvářely podhoubí pro (z našeho pohledu) totálně amorální a nepřijatelné chování, kde žádná mravní pravidla neexistovala.Koneckonců, stačí si přečíst knihu Je třeba zabít Sekala a čtenář leccos pochopí..A mimochodem - Kalmykové a jim podobní skutečně historicky vynikali nepředstavitelnou brutalitou a bohužel to, co Kosiński popisuje, asi moc daleko od pravdy nebylo.
Osobně knihu považuji za memento - i takový může být člověk. Jistý chlad a odstup, s jakým je napsána, je snad jedině možný stravitelný přístup a při četbě mně spíš pomáhal se přes popisované hrůzy překlenout. Nevím, jestli to vše ještě potřebuju vidět na plátně, ale dávám za pět a těm, kdo toho jsou schopni, určitě doporučuji k přečtení. Včetně autorova doslovu.
Četla jsem tuto knihu už dávno, tak před 20 lety, ale i po té době si vybavuji hrůzu a celkově silný zážitek, kdy jsem knihu střídavě odhazovala a zase se k ní vracela.
Může obsahovat SPOILER
Nabarvené ptáče je dramatický příběh malého židovského chlapce v období druhé světové války.
Na podzim roku 1939, poslali rodiče svého šestiletého chlapce na vesnici a doufali, že se tak vyhne krutostem války a po ní se opět šťastně shledají.
Pěstounka, u které měl žít, zemřela za dva měsíce a malý chlapec se dal na útěk. Celé čtyři roky se potuloval od vesnice k vesnici a snažil se najít, u koho by mohl zůstat.
Vesničané ho považovali za ztracené cikáně, tak se ho nechtěli ujmout kvůli tomu, aby ho nenašli Němci a hlavně se báli, že je chlapec uhrane.
Cestou se chlapec setkal doslova se zvěrstvem a krutostí. Nejen vůči němu, ale i lidí ve vesnici navzájem.
Právě surovost této knihy způsobovalo od jejího vydání silné kontroverze. Jedni chtěli kvůli tomu autora zničit, od odalších získal autor prestižní literární ceny.
Knížka je velice pěkně, čtivě napsaná. Celá je vyprávěna z pohledu malého chlapce. Místa i události jsou dobře vykresleny, že máte pocit, že jste přímo tam.
Krutosti jsou někdy hodně drsné, ale věřím, že taková doba byla a nemělo by se před tím zavírat oči.
Knížku jsem si přečetla až na základě nového filmu a rozhodla jsem se, že se na něj půjdu také podívat.
Knížku nedoporučuji slabším povahám, ale kdo má rád příběhy z období druhé světové války, neměla by ho kniha minout.
Ač velmi nerada srovnávám, zde jsem byla postavena mezi Ptáče (rozuměj Nabarvené ptáče) a Kuře (rozuměj Kuře melancholik). Kuře jsem celé čtení proplakala, i když za to částečnou vinu neslo moje PMS a hlavně fakt, že se jednalo o mnohem mnohem mladší dítě. Oproti tomu Chlapec v Ptáčeti byl starší, měl již určité schopnosti a vědomosti a mohl se snadněji bránit.
Ptáče na druhou stranu musel putovat od vesnice k vesnici, kde zažíval stále horší a horší muka, kdežto Kuře zůstával v jedné rodině a trpěl mlčky jen zde.
Kuře našlo vysvobození na konci knihy, Ptáče má konec otevřený.
V Ptáčeti jsou doslova popisovány hrůzy a hnusoty ze strany VELMI jednoduchých vesničanů, VELMI zvířecích vojáků a celkově všech možných psychopatů, v Kuřeti tak úplně realistické týrání chybí, ale o to víc je srdcervoucí.
Tenkrát jsem už u Kuřete psala, že nejhorším týráním je týrání zvířat a dětí, a zde se mi to potvrdilo dvojnásob.
Může obsahovat SPOILER
Ke knize Nabarvené ptáče jsem se dostal až po zjištění, že režisér Václav Marhoul natočil stejnojmenný film podle knihy Jerziho Kosinskiho, na kterém pracoval téměř 11 let. Spisovatel Kosinski je brán jako jeden z nejkontroverznějších autorů a proto mě látka zaujala a chtěl jsem si udělat obrázek ještě před tím, než se na film, (kterému velmi věřím, na poměry současné české kinematografie) vypravím do kina. A musím říci, že zážitek byl dokonalý a nesmírně poetická brutalita mě doslova uhranula. Příběh se totiž odehrává očima devítiletého chlapce, který za druhé světové války putuje od vesnice k vesnici a zažívá drastické a šokující scény, na které však nahlíží svýma dětskýma očima. Například úryvek části, když žárlivý mlynář vydloubne lžící oči svému pohunkovi, se kterým ho jeho žena podvádí. Vydloubnuté oči na podlaze chlapce fascinují a představuje si, že kdyby otevřel dveře a oči by uletěly ven, tak by mohly svobodně na svět nahlížet, nebo kdyby si je dal na temeno své hlavy, tak by mohl vidět i věci a momenty odehrávající se za ním. Téměř Kachyňovská poetika, která mě připomněla film Ať žije republika, kde Karel Kachyňa také vypráví válečné osudy malého chlapce, i když ne s takovou mírou brutality. Kniha vypráví o putování "Nabarveného ptáčete" bezútěšnou, chladnou a ponurou krajinou a každé zastavení přináší smrt, zkázu, zmar, bolest a strašlivá ponížení. V tomto divokém a nepřátelském světě, ve kterém platí pouze místní pravidla, předsudky a pověry, se snaží za každou cenu přežít a tak utíká krajinou od vesnice k vesnici a snaží se nalézt aspoň trochu pochopení. Nemá však mezi lidmi místo, je odsouzen k zániku a smrti. Zvěrstva, která prožívá se stále víc stupňují, v jedné z posledních kapitol je svědkem invaze barbarských Kalmyků, kteří masově znásilňují ženy v jedné z vesnic a brutálně vraždí a mučí muže i děti. Po všem tomhle pekle přijíždí osvoboditelská Rudá armáda, ale všem hrůzám ještě není konec a nakonec přichází vyvrcholení, které je těžce depresivní. Kosinski zpočátku avizoval, že se jedná o autobiografickou knihu, jejíž zážitky z ní sám prožil. Opak je však pravdou, sám autor byl považován za rozporuplnou osobnost, která nakonec svůj život ukončila podivnou sebevraždou. Každopádně osudy malého chlapce v ní popsané jsou hodně smutné, tak jako je smutný i osud knihy, který ho po jejím vydání doprovázel.
Na začátku knihy jsem si říkala, že se jedná o brak a že jsem zase jednou skočila na špek. Neustálé popisování lidí, kteří jsou omezení, mě dovádělo k šílenství. Postupem knihy jsem si zvykla na to neustálé prchání z vesnice do vesnice, z bláta do louže. Mnoho situací mi připomnělo film "Volyň" nebo knihu "Mluviti pravdu".
Samozřejmě, že je to brutální a kruté a je to dobře, knihy mají být psány otevřeně a to obzvlášť ty, které popisují prožitky z dob války. Lidé žili na pokraji bídy, byli pošetilí a necitliví. Nikdo se nad ničím nepozastavoval.
Z celé knihy se mne nejvíce dotkl Doslov a jsem ráda, že v knize je. Zase jednou jsem si vzpomněla na "Farma zvířat" .
Byla jsem ráda, že autor vysvětlil, co ho k sepsání vedlo: dnes se kniha hodnotí jako drastická = chtějící co nejvíce zaujmout, lidé ani nevěří tomu, že by někdo takové brutality byl schopný.. Zatímco autor uvádí, že jeho kamarádi, kteří prožili válku, nazvali román "idylickou selankou"..
Brutalita...Otec mal 16 rokov, keď odišiel do hôr k partizánom do povstania (SNP). Bol tam až do konca. Nikdy nechcel hovoriť detailne o tom, čo tam zažil, s čím potom bojoval a žil ďalej. Poznačilo ho to na celý život. Akurát mi raz povedal, aby som išla na film "Choď a pozeraj" , že je to najlepší film o vojne, ktorý videl a je aj o ňom. Bola som akurát tehotná keď bežal v kinách, videla som ukážku a nemala som odvahu. Film som teda nikdy nevidela.
Otec zomrel, čo-to mi pred smrťou o tom čo zažil v horách nakoniec povedal...mal 80 rokov a triasol sa a plakal. Rozprával mi napríklad o tom, ako Nemci brutálne vraždili jeho kamaráta zo školy a on to videl a nemohol nič urobiť, len sa pozeral. Inak by chytili a zabili aj jeho.
Čítam tu tie komentáre, myslím na otca, na vojnu a na to, čo dokážu "ľudia".
Rada by som tú knihu prečítala a možno si pozrela aj film, ale neviem, či to vydržím. Jednoducho nechceme vedieť, aké zlo sa v nás skrýva a čoho sme my "ľudia" schopní.
(Abych předešel dalšímu putování tohoto komentáře mezi sekcí komentářů a diskusí, upozorňuji pro jistotu, že text obsahuje stejně jako kniha popis násilí na zvířeti a může tudíž stejně jako kniha někoho pohoršit nebo znechutit.)
V určité části příběhu je hrdina pověřen tím, aby zabil a stáhl z kůže samici králíka (nevím, proč bylo pro Kosińského podstatné specifikovat, že jde o samici, pravdou ovšem je, že při líčení násilí páchaného na ženách zabíhá po celou knihu do větších detailů). Následuje několikastránkový popis toho, jak se pouze omráčené zvíře s napůl staženou kůži probere, začne zmateně běhat po dvoře, jeho kůže se zachycuje o různé překážky a z králíka při tom stříká krev. Nakonec jej muž sekerou přepůlí a rozmlátí na kaši. Podrobný popis utrpení zvířete, které se děje v důsledku nešťastné náhody (ne kvůli něčímu úmyslu) v tomto případě vyjma „zakončení“ nepoukazuje na krutost člověka poznamenaného válkou (stahování králíků se provádí běžně, smyslem je získat potravu, ne zvířeti způsobovat trápení), nesděluje nám nic o protagonistovi (pozornost je upřena k trpícímu zvířeti), době či kultuře, nijak nerozvádí ústřední téma knihy (nesnášenlivost k cizímu, rozklad civilizace) - je pouze odrazem krutosti samotného autora. To je společně s několika dalšími faktory (nízká literární úroveň, repetitivnost, nedůsledné rozvádění určitých motivů, nekonzistentní balancování mezi specifickým a obecným, reálným a metaforickým, vydávání knihy za autobiografickou) důvod, proč Nabarvené ptáče považuji za solidní exploatační brak. Podobně jako torture porn filmy podněcuje zvědavost akorát tím, jakou další zvrácenost auto popíše. Jiná gradace než gradace brutality v knize není. Kosiński jen zas a znovu mechanicky ždíme ten samý postup, přičemž se ve snaze přijít s něčím ještě víc šokujícím dostává za hranu uvěřitelného (obcování s kozlem). Např. nenáviděný Hostel ukazuje východní Evropu stejně jednostranně, jako místo samých primitivů, kteří si libují v tom nejodpornějším (sexuálním) násilí. Přesto je považován za umělecky mnohem méně hodnotné dílo. Nabarvené ptáče, jehož autor dává průchod svému sadismu s mnohem větší bezelstností než Eli Roth, bychom kvůli alibistickému rámování reálnými historickými událostmi (které ale sám Kosiński v této podobě nezažil) měli považovat za vysokou literaturu. Ne, je to jen vulgární a postupně jen stále víc úmorné čtivo bez hloubky a invence, kolem něhož byla uměle vyvolaná velká senzace.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítě
Autorovy další knížky
| 2019 |  Nabarvené ptáče |
| 1995 |  Byl jsem při tom |
| 1996 | Kroky |
| 2005 | Schůzka na slepo |
| 2010 | Kokpit |
Představte si blíže neupřesněnou krajinu polí a bažin na pomezí Polska a Běloruska nebo Ukrajiny, na pomezí doby železné a druhé světové, kde highlightem techniky jsou plechovky vyhozené z projíždějících vlaků (z nich vyrobené ''komety'' vypadaj jako při vší primitivnosti geniální věc - proč už něco takovýho na zimu nemám?) a skleněné flašky. Míra duševní degenerace místního obyvatelstva, jak by řekl můj oblíbenec HPL, se vzpírá veškerému popisu. Co jim schází na inteligenci, však dohání mimořádnou agresivitou a nadržeností, připraveni ojet vše, co se hýbe a má díru.
Tak sem se dostane trochu tmavší, od ostatních vesničanů odlišný malý nevěřící (asi) žid, který pozoruje i zažívá absurdní řetěz krutostí, jak když přijíždí bagáž na letišti, což tvoří repetitivní vzorec a vždy když chlapec odněkud odejde, už víte, co ho čeká za rohem a říkáte si, co za krutost autor zas vymyslí.
Něco či víc z toho se mohlo stát různým lidem, ale na jednoho ptáčka mi toho přijde nějak moc - jako by se autor nechal poněkud unést, podobně jako Sosnarová vypráví o svém fiktivním pobytu v gulagu. Ve skutečnosti inbreeding neprodukuje jen markýzy De Sade, ale i Ferdinandy Dobrotivé. V knize též neexistují psí společníci, jen agresivní uštěkané ludry, které mají spadeno zrovna na něj. Bohužel poté co narazí na opravdového sadistu, ptáček objeví víru a ač jindy dokázal odejít, zrovna zde raději věří v sílu modlitby a pomoc boží. A když se objeví nacistický voják a esesák, ukáže se, že jde o jedny z těch slušnějších lidí, kteří kluka prostě nechají být.
Konci knížky je vyčítána propaganda SSSR, ale zrovna to mi nepřijde k režimu úplně pochvalné, ale naopak meziřádkově dost kritické.
Ať už je pravda kdekoliv, pobavila mě historka autora, jak jej v USA navštívila dvojice venkovských gopniků, kteří se hotovili jej zpracovat železnými tyčemi za to, že prý popisuje lživý a násilnický obraz jejich venkova.