Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72629/bmid_nabarvene-ptace-UXJ-72629.jpg
4
1526
1526
Druhé vydání „autobiografického“ románu. Líčí osud malého židovského chlapce, který sám prožil druhou světovou válku na zaostalém venkově kdesi v prostoru východního Polska či Ukrajiny. Osamělé dítě působilo jako vetřelec a ve vypjatém období aktuálního ohrožení bylo vystaveno všem myslitelným útokům primitivních venkovanů a hrůzné válečné poměry mělo zostřeno svou odlišností a samotou. Ve chvíli životního ohrožení se chlapec dostal mezi rudoarmějce a u nich se poprvé setkal s lidským zacházením a porozuměním. Poválečné setkání chlapce s rodiči pak nebylo vůbec snadné. Práva k filmovému zpracování zakoupil Václav Marhoul.... celý text
Přidat komentář
Četla jsem tuto knihu už dávno, tak před 20 lety, ale i po té době si vybavuji hrůzu a celkově silný zážitek, kdy jsem knihu střídavě odhazovala a zase se k ní vracela.
Může obsahovat SPOILER
Nabarvené ptáče je dramatický příběh malého židovského chlapce v období druhé světové války.
Na podzim roku 1939, poslali rodiče svého šestiletého chlapce na vesnici a doufali, že se tak vyhne krutostem války a po ní se opět šťastně shledají.
Pěstounka, u které měl žít, zemřela za dva měsíce a malý chlapec se dal na útěk. Celé čtyři roky se potuloval od vesnice k vesnici a snažil se najít, u koho by mohl zůstat.
Vesničané ho považovali za ztracené cikáně, tak se ho nechtěli ujmout kvůli tomu, aby ho nenašli Němci a hlavně se báli, že je chlapec uhrane.
Cestou se chlapec setkal doslova se zvěrstvem a krutostí. Nejen vůči němu, ale i lidí ve vesnici navzájem.
Právě surovost této knihy způsobovalo od jejího vydání silné kontroverze. Jedni chtěli kvůli tomu autora zničit, od odalších získal autor prestižní literární ceny.
Knížka je velice pěkně, čtivě napsaná. Celá je vyprávěna z pohledu malého chlapce. Místa i události jsou dobře vykresleny, že máte pocit, že jste přímo tam.
Krutosti jsou někdy hodně drsné, ale věřím, že taková doba byla a nemělo by se před tím zavírat oči.
Knížku jsem si přečetla až na základě nového filmu a rozhodla jsem se, že se na něj půjdu také podívat.
Knížku nedoporučuji slabším povahám, ale kdo má rád příběhy z období druhé světové války, neměla by ho kniha minout.
Ač velmi nerada srovnávám, zde jsem byla postavena mezi Ptáče (rozuměj Nabarvené ptáče) a Kuře (rozuměj Kuře melancholik). Kuře jsem celé čtení proplakala, i když za to částečnou vinu neslo moje PMS a hlavně fakt, že se jednalo o mnohem mnohem mladší dítě. Oproti tomu Chlapec v Ptáčeti byl starší, měl již určité schopnosti a vědomosti a mohl se snadněji bránit.
Ptáče na druhou stranu musel putovat od vesnice k vesnici, kde zažíval stále horší a horší muka, kdežto Kuře zůstával v jedné rodině a trpěl mlčky jen zde.
Kuře našlo vysvobození na konci knihy, Ptáče má konec otevřený.
V Ptáčeti jsou doslova popisovány hrůzy a hnusoty ze strany VELMI jednoduchých vesničanů, VELMI zvířecích vojáků a celkově všech možných psychopatů, v Kuřeti tak úplně realistické týrání chybí, ale o to víc je srdcervoucí.
Tenkrát jsem už u Kuřete psala, že nejhorším týráním je týrání zvířat a dětí, a zde se mi to potvrdilo dvojnásob.
Může obsahovat SPOILER
Ke knize Nabarvené ptáče jsem se dostal až po zjištění, že režisér Václav Marhoul natočil stejnojmenný film podle knihy Jerziho Kosinskiho, na kterém pracoval téměř 11 let. Spisovatel Kosinski je brán jako jeden z nejkontroverznějších autorů a proto mě látka zaujala a chtěl jsem si udělat obrázek ještě před tím, než se na film, (kterému velmi věřím, na poměry současné české kinematografie) vypravím do kina. A musím říci, že zážitek byl dokonalý a nesmírně poetická brutalita mě doslova uhranula. Příběh se totiž odehrává očima devítiletého chlapce, který za druhé světové války putuje od vesnice k vesnici a zažívá drastické a šokující scény, na které však nahlíží svýma dětskýma očima. Například úryvek části, když žárlivý mlynář vydloubne lžící oči svému pohunkovi, se kterým ho jeho žena podvádí. Vydloubnuté oči na podlaze chlapce fascinují a představuje si, že kdyby otevřel dveře a oči by uletěly ven, tak by mohly svobodně na svět nahlížet, nebo kdyby si je dal na temeno své hlavy, tak by mohl vidět i věci a momenty odehrávající se za ním. Téměř Kachyňovská poetika, která mě připomněla film Ať žije republika, kde Karel Kachyňa také vypráví válečné osudy malého chlapce, i když ne s takovou mírou brutality. Kniha vypráví o putování "Nabarveného ptáčete" bezútěšnou, chladnou a ponurou krajinou a každé zastavení přináší smrt, zkázu, zmar, bolest a strašlivá ponížení. V tomto divokém a nepřátelském světě, ve kterém platí pouze místní pravidla, předsudky a pověry, se snaží za každou cenu přežít a tak utíká krajinou od vesnice k vesnici a snaží se nalézt aspoň trochu pochopení. Nemá však mezi lidmi místo, je odsouzen k zániku a smrti. Zvěrstva, která prožívá se stále víc stupňují, v jedné z posledních kapitol je svědkem invaze barbarských Kalmyků, kteří masově znásilňují ženy v jedné z vesnic a brutálně vraždí a mučí muže i děti. Po všem tomhle pekle přijíždí osvoboditelská Rudá armáda, ale všem hrůzám ještě není konec a nakonec přichází vyvrcholení, které je těžce depresivní. Kosinski zpočátku avizoval, že se jedná o autobiografickou knihu, jejíž zážitky z ní sám prožil. Opak je však pravdou, sám autor byl považován za rozporuplnou osobnost, která nakonec svůj život ukončila podivnou sebevraždou. Každopádně osudy malého chlapce v ní popsané jsou hodně smutné, tak jako je smutný i osud knihy, který ho po jejím vydání doprovázel.
Na začátku knihy jsem si říkala, že se jedná o brak a že jsem zase jednou skočila na špek. Neustálé popisování lidí, kteří jsou omezení, mě dovádělo k šílenství. Postupem knihy jsem si zvykla na to neustálé prchání z vesnice do vesnice, z bláta do louže. Mnoho situací mi připomnělo film "Volyň" nebo knihu "Mluviti pravdu".
Samozřejmě, že je to brutální a kruté a je to dobře, knihy mají být psány otevřeně a to obzvlášť ty, které popisují prožitky z dob války. Lidé žili na pokraji bídy, byli pošetilí a necitliví. Nikdo se nad ničím nepozastavoval.
Z celé knihy se mne nejvíce dotkl Doslov a jsem ráda, že v knize je. Zase jednou jsem si vzpomněla na "Farma zvířat" .
Byla jsem ráda, že autor vysvětlil, co ho k sepsání vedlo: dnes se kniha hodnotí jako drastická = chtějící co nejvíce zaujmout, lidé ani nevěří tomu, že by někdo takové brutality byl schopný.. Zatímco autor uvádí, že jeho kamarádi, kteří prožili válku, nazvali román "idylickou selankou"..
Brutalita...Otec mal 16 rokov, keď odišiel do hôr k partizánom do povstania (SNP). Bol tam až do konca. Nikdy nechcel hovoriť detailne o tom, čo tam zažil, s čím potom bojoval a žil ďalej. Poznačilo ho to na celý život. Akurát mi raz povedal, aby som išla na film "Choď a pozeraj" , že je to najlepší film o vojne, ktorý videl a je aj o ňom. Bola som akurát tehotná keď bežal v kinách, videla som ukážku a nemala som odvahu. Film som teda nikdy nevidela.
Otec zomrel, čo-to mi pred smrťou o tom čo zažil v horách nakoniec povedal...mal 80 rokov a triasol sa a plakal. Rozprával mi napríklad o tom, ako Nemci brutálne vraždili jeho kamaráta zo školy a on to videl a nemohol nič urobiť, len sa pozeral. Inak by chytili a zabili aj jeho.
Čítam tu tie komentáre, myslím na otca, na vojnu a na to, čo dokážu "ľudia".
Rada by som tú knihu prečítala a možno si pozrela aj film, ale neviem, či to vydržím. Jednoducho nechceme vedieť, aké zlo sa v nás skrýva a čoho sme my "ľudia" schopní.
(Abych předešel dalšímu putování tohoto komentáře mezi sekcí komentářů a diskusí, upozorňuji pro jistotu, že text obsahuje stejně jako kniha popis násilí na zvířeti a může tudíž stejně jako kniha někoho pohoršit nebo znechutit.)
V určité části příběhu je hrdina pověřen tím, aby zabil a stáhl z kůže samici králíka (nevím, proč bylo pro Kosińského podstatné specifikovat, že jde o samici, pravdou ovšem je, že při líčení násilí páchaného na ženách zabíhá po celou knihu do větších detailů). Následuje několikastránkový popis toho, jak se pouze omráčené zvíře s napůl staženou kůži probere, začne zmateně běhat po dvoře, jeho kůže se zachycuje o různé překážky a z králíka při tom stříká krev. Nakonec jej muž sekerou přepůlí a rozmlátí na kaši. Podrobný popis utrpení zvířete, které se děje v důsledku nešťastné náhody (ne kvůli něčímu úmyslu) v tomto případě vyjma „zakončení“ nepoukazuje na krutost člověka poznamenaného válkou (stahování králíků se provádí běžně, smyslem je získat potravu, ne zvířeti způsobovat trápení), nesděluje nám nic o protagonistovi (pozornost je upřena k trpícímu zvířeti), době či kultuře, nijak nerozvádí ústřední téma knihy (nesnášenlivost k cizímu, rozklad civilizace) - je pouze odrazem krutosti samotného autora. To je společně s několika dalšími faktory (nízká literární úroveň, repetitivnost, nedůsledné rozvádění určitých motivů, nekonzistentní balancování mezi specifickým a obecným, reálným a metaforickým, vydávání knihy za autobiografickou) důvod, proč Nabarvené ptáče považuji za solidní exploatační brak. Podobně jako torture porn filmy podněcuje zvědavost akorát tím, jakou další zvrácenost auto popíše. Jiná gradace než gradace brutality v knize není. Kosiński jen zas a znovu mechanicky ždíme ten samý postup, přičemž se ve snaze přijít s něčím ještě víc šokujícím dostává za hranu uvěřitelného (obcování s kozlem). Např. nenáviděný Hostel ukazuje východní Evropu stejně jednostranně, jako místo samých primitivů, kteří si libují v tom nejodpornějším (sexuálním) násilí. Přesto je považován za umělecky mnohem méně hodnotné dílo. Nabarvené ptáče, jehož autor dává průchod svému sadismu s mnohem větší bezelstností než Eli Roth, bychom kvůli alibistickému rámování reálnými historickými událostmi (které ale sám Kosiński v této podobě nezažil) měli považovat za vysokou literaturu. Ne, je to jen vulgární a postupně jen stále víc úmorné čtivo bez hloubky a invence, kolem něhož byla uměle vyvolaná velká senzace.
O tuto knihu jsem se začala zajímat po přečtení rozhovoru s herečkou Jitkou Čvančarovou. Asi dva týdny jsem váhala, zda si ji přečíst, nebo ne. Odrazovaly mě komentáře u knihy a články o stejnojmenném filmu. Nakonec přečteno během dvou dnů a nelituji. Některé scény jsou hodně tvrdé a brutální. A právě kvůli těmto scenám nepůjdu na film (na širokém plátně bych je nedala ani nepomůže černobílá verze).
Musela jsem si knihu přečíst, ještě než film přijde do kin. Stále přemýšlím, jestli se na ten film mám jít podívat. Syrovost, "přiměřená" brutalita mi zase až tak nevadí, pokud.........
Pokud je to uvěřitelné. A tady to pro mě tak moc uvěřitelné nebylo. I když několik prvních kapitol asi ano. Ale pak se celý děj scvrknul do : ! SPOILER !
malý snědý chlapec přijde do nějaké vesnice, někdo se ho "ujme", a pak už to jede - mučení, znásilňování..........
Třeba by moje hodnocení vyznělo jinak, kdybych si nechala několik dní na "uležení" dojmů - no, nevím.....
Všichni, kteří jsme knihu přečetli, se určitě shodneme na tom, že je to dílo, které svou stopu zanechá ve čtenáři bez ohledu na to, zda se mu kniha líbila, nebo ne. O takové knize se možná ani nedá říct, že by se mohla líbit. Je brutální a za popis scén by se nemusel stydět nejnaturalističtější naturalista. Někdo to považuje za mínus, já myslím, že díla ukazující násilnosti a krutosti lidí za různých okolností je někdy třeba podat takovým způsobem. Abychom si vůbec uvědomili, že i takových hrůz jsou lidé schopní a abychom dělali to, co je v našich silách, aby se scény z Nabarveného ptáčete v naší společnosti neopakovaly.
☀️ POZOR SPOILERY
Je to odporné a zároveň studené, nelidské.
Čiré, prázdné, bezduché zlo, temnota, násilí.
Vývoj myšlení dítěte, které prochází peklem a nezůstane bez následků.
Alegorie působení zla ve společnosti a dějinách?
První zvěrstva jsou podivně ukotvena ve venkovském primitivismu a nevzdělanosti. Trocha magie a lidového léčitelství, geniálně vykreslené.
Což vůči venkovanům není úplně fér. Snad narážka na zásadní důležitost kultivace společnosti jako prevence zla?
Kouzelný popis komety, který je poslední pasáží, kterou čtete s chutí.
Poprvé jsem se trochu zarazila při určité apatii až zvídavosti sedmiletého dítěte při pohledu na hořící starou ženu . . . . ano, upálili mu veverku, ale přesto.
Válka je daleko a přemýšlíte proč takto.
Když se objevili Němci, poprvé jsem začala listovat rychleji a vynechávala detaily.
V desáté kapitole opět přichází na scénu němečtí vojáci, naše Ptáče je starší a je svědkem mučení a smrti člověka . . . .
Zároveň je fascinováno osobností německého důstojníka a po posledním rozkazu "lituje, že představení skončilo" ?
Poté je děcko vrženo do lůna polských katolíků a Kosinski se tak z mého pohledu vypořádává se svým postojem k Církvi a Bohu.
Stejně tak jako množstvím bezuzdného až perverzního sexu s nároky Desatera, které na něho v dětství zřejmě byly kladeny?
Postava Evky jako symbol jeho dospívání?
To vše jsou jen moje pocity a dohady z neskutečně komplikovaného příběhu . . . . . . .
Otázky, které příběh otevírá. A určitě díky za ně.
Všechno, co spisovatel napíše je o něm samém. Říká William Saroyan a já tomu hluboce věřím.
Příběh je vyprávěn velmi působivými slovy a obrazy. Je nastaven zvláštně studeně, odtažitě a perverzně. Děj mě vtáhnul a zpočátku nutil číst stále dál až mi to bylo nepříjemné a musela jsem knihu odložit. Přesto to bylo čtení typu bulvární noviny.
Nejvíc problémů a dilemat jsem měla právě s postavou dítěte, které by asi mělo budit můj soucit.
Bohužel nebudilo. Jeho údajně dětské myšlení mi bylo dost cizí. Snad jen to, jak se zkouší zavděčit Bohu a proniknout do jeho tajemství . . . . bylo hodně věrohodné.
A přivedlo mě to k úhlu pohledu, že právě myšlenky Ptáčete jsou v příběhu autobiografické Kosińského duševní zmatky a vypořádávání se s dětskými zážitky a traumaty i dozníváním válečných běsů v letech po válce. Tak jak to sám píše v doslovu.
I v komentáři tonysojka se píše: "to vše viděno jakoby dětskýma očima". To byl poslední dílek skládanky, který mi chyběl.
A závěrečná část knihy? Dost povedená fascinace Rudou armádou i nadcházejícím myšlenkovým světem komunismu. Jen, snad logicky, zaměřená víc na pomstu než na případné světélko budoucí naděje. Opět chladnokrevnost, pomsta za nešťastnou náhodu se vstupenkou do kina . . . . . a Ptáčeti se vrací hlas, aby nám mohl předložit svou psychoterapii příběhem. . . . .
Osobně jsem silně skeptická ohledně působení tohoto stylu ve prospěch života, lidskosti, naděje a víry v člověka. Natož zabránění opakování těchto událostí.
Ne každý musí navštívit Osvětim, aby pochopil a přijal osobní náchylnost ke zlu . . . .
Fascinace zlem a přitažlivost násilí je bohužel obrovská a vyznění knihy krom spisovatele tvoří i sám čtenář.
Snad až tak nejde o sílu povahy nebo žaludku, ale o charakter každého člověka a tento styl perverze a brutality jej může ovlivnit oběma směry.
Kniha pro silné povahy. Morbidní, smutná, plná bolesti a utrpení. Byl to jen malý chlapec - ptáče, které se lišilo.... Přečetla jsem ještě než půjdu na film, abych věděla co mě čeká.
Válka, opuštěnost a velmi podrobný popis zla, ubohosti a lidské omezenosti, to vše viděno jakoby dětskýma očima. Vše podstatné je uvedeno v komentářích níže. Osobně mne tato přehlídka nelidského jednání vedla k stále odtažitějšímu čtení a osudy chlapce mě stále míň a míň zajímaly. Myslím, že méně popisné brutality jednání postav by bylo více k prospěchu knihy a jejímu morálnímu apelu, pokud byla k tomuto účelu sepsána. Fakt, že nenávist vesničanů v některých zemích a oblastech byla stejná, ne_li větší než nacistů a jejich účast na pogromech a popravách je zarážející. Na film asi nepůjdu, stačil mi na stejné téma ruský Jdi a dívej se.
Nabízí se přirovnání, že se jedná o románovou podobu Krvavých zemí od T. Snydera, to co na vás z knihy bezpochyby v první řadě dýchne....no dýchne...doslova se vyvalí, je nezměrná brutalita, ostatně kdo viděl film Volyň, ledacos z toho mu jistě vytane na mysli, mimochodem dost podobně pro mě vyznívá čtyřdílný tv seriál "Jdi a dívej se" podle předloh Alese Adamoviče, kde jsou události vykresleny rovněž z pohledu malého kluka.
Takže z toho pohledu se pro mě nejedná o něco převratného, pravda je, že jsem na tuto knihu narazil až právě při zmínkách o chystaném filmu V. Marhoula. Co na mě při četbě působilo trochu zvláštně byl takový podivný chlad, který na mě z vyprávění šestiletého dítěte působil, přesto, že se dočteme o tom jak ho provázela hrůza a strach při tom všem co musel zažívat a čeho byl svědkem, nějak jsem se zkrátka s touhle postavou nedokázal úplně propojit a i přes neskutečnou brutalitu tam byl z mé strany nějaký odstup.....
Vzhledem k tomu co mám zatím o konkrétních událostech v konrétních zemích načteno, vůbec nepochybuji o tom, že k podobným zvěrstvům za války docházelo a to všechno o čem autor píše kolikrát lidská představivost zkrátka není schopna úplně pobrat a vyhodnotit, možná i z té přemíry brutality, kdy jedna šílenost přebíjí druhou a lidské utrpení má tolik neuvěřitelných podob a skutečnost byla kolikrát mnohem krvavější než vůbec dokáže člověk popsat.
Zkrátka empatie k hlavní postavě dostala aspoň u mě v rámci tohoto příběhu trochu na frak, možná mi vadily někdy až moc instruktážní popisy páchaného násilí (např. útok na vesnici a znásilňovací akrobacie na koních). Příběh chápu jako jistou komplexní obžalobu válečného zla a vůbec toho zda člověk zlu a násilí podlehne, přizpůsobí se, vzepře nebo přejde na druhou stranu....právě z důvodu prosté a jednoduché touhy přežít, ale za jakou cenu.....
Po knize jsem sáhla, když jsem narazila na rozhovor s Václavem Marhoulem. Celý ten znovuzrozený "rozruch" kolem Nabarveného ptáčete, plus skoro až zhnusené komentáře zde na databázi, mě přesvědčily, že si to potřebuju přečíst a udělat si o tom všem svůj vlastní obrázek. A že to byl obrázek dost šílený...
Celá kniha od začátku až do konce je podbarvená jakousi šedivostí a chladem. Co kapitola to ukázka primitivní lidské zkaženosti, hlouposti, zvrhlosti a nekonečného strachu. Chlapec s černými vlasy a černýma očima zažívá a hlavně přežívá neskutečné věci. Občas jsem jen nevěřícně kroutila hlavou. Ale chápu tu symboliku, co tím chtěl Kosinski říct. Protože jak nejlépe lidem otevřít oči - šokovat je.
Kniha pro mě byla zklamáním. Barvitý jazyk to ano, jinak ke mě ale příběh a hlavní protagonista vůbec nepromlouval.
Poté co jsem viděla trailer nově chystané filmové adaptace, který ve mě zanechal poměrně nepříjemné pocity a po přečtení místních komentářů, jsem se rozhodla, že si Nabarvené ptáče přečtu. Nepřipojuji se však ani k pozitivním, ani k negativním ohlasům. Kniha totiž ve mě nezanechala vůbec nic. Je to zkrátka jen vyprávění malého chlapce na pozadí války. Jistě, některé scény jsou velmi barvitě popsány, např. ta s kozlem nebo zběsilé řádění Kalmyků...
Ale tvrzení, že by mě kniha šokovala nebo nedej bože poznamenala, jak se to tu v komentářích často vyskytuje, je velmi přehnané. Po dlouhé době velké očekávání a o to větší zklamání.
Nicméně je dobře, že je to jen fikce, protože takové věci by neměl vidět ani prožít dospělý, natož pak dítě.
Knihu jsem dočetla před několika dny, ale k napsání komentáře jsem si musela nechat trochu odstup. Brutální scény byly popsány tak podrobně, že jsem knihu občas odložila. Ve vzácných chvílích, kdy byla popisována příroda, jsem se snažila číst pomalu, asi ze strachu, co mne čeká na dalších stránkách. Právě popisy scenérií a nevyřčené myšlenky jednotlivých postav mám na knihách ráda a dávám jim proto přednost před filmy. U této knihy bych ale udělala výjimku, kdybych věděla, do čeho jdu.
Nedovedu si představit, jak bude zpracován film podle této knižní předlohy, nicméně tolik násilí s tak podrobnými brutálními scénami tam snad nebude. Na film určitě nepůjdu, asi bych měla převážně zavřené oči.
Ale něco ten příběh určitě vysílá. Násilí je ve světě pořád a lidé by oči před ním zavírat neměli. Tak jako by neměli dopustit, aby se zapomnělo na historii. Mrzí mne, že se ve školách v dějepise probírá dopodrobna pradávná historie celého světa, ale novodobé dějiny, natož novodobé dějiny našeho národa, se probírají tzv. „letem světem“….
Styl psaní mi nebyl moc blízký, vč. toho jak byly jednotlivé příběhy podávány. Ty hrůzy však byly ve skutečnosti mnohem horší a nepředstavitelnější, než jsou vůbec v knize uvedeny. Staší si něco přečíst o Volyňském masakru. Na mě zde spíš některé věci byly až neuvěřitelně. Namátkou: Kalmycké znásilňování žen při jízdě na koni, atd. ... Kniha mi prostě moc nesedla. 50%
Nečetla se snadno a ani psát o ní není lehké. Přebírat se zpětně v té temnotě a hnusu a přemýšlet, proč to vůbec doporučit? Co mi ta kniha dala? Lidi jsou bestie a chodící démoni. Skutečnost, že autor (nejde o autobiografii) z dobových pramenů a vyprávění popsal autentické zážitky nesejme z knihy nálepku "čisté zlo" a můj údiv, proč tam proboha nedal o kapku víc dobra, než jen v podobě hlavního hrdiny. Pár hvězd teda za tu syrovou "pravdu" o lidech a krásný jazyk.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítěAutorovy další knížky
| 2019 |  Nabarvené ptáče |
| 1995 |  Byl jsem při tom |
| 1996 | Kroky |
| 2005 | Schůzka na slepo |
| 2010 | Kokpit |
Jaký obrovský humbuk se znovu strhl kvůli této knize, vlastně kvůli předloze stejnojmenného filmu! Stejný, jako krátce po vydání knihy, a to na obou stranách tehdy rozděleného světa. Jak píše autor ve svém doslovu, Západ se ošíval kvůli hrůzám provázejícím 2. světovou válku, jimž nedokázaly zabránit žádné mírové konference ve Švýcarsku ani jinde v závětří, Východ kvůli údajnému "špinění" kultury a úrovně (!) jeho obyvatel...
Ale proč takový povyk dnes? Kvůli brutalitě a současně pragmatičnosti, s jakou je kniha napsána? Jenže ono to tak s největší pravděpodobností opravdu bylo. Nemá žádný smysl zavírat před relativně nedávnou historií oči, zvlášť, když podobná (a věřím, že i horší) zvěrstva jsou lidé schopni páchat i dnes. Proč všichni věříme otřesným činům, které páchali nacisté a nedůvěřujeme tomu, co se ve stejné době dělo v zázemí?
Už samotný název knihy vypovídá o tom, co je vlastně podstatou celé knihy (a koneckonců, autor to vysvětluje i ve svém doslovu). V totálně nevzdělané a primitivní společnosti sedláků a bezzemků, kde panovaly mnohdy doslova feudální poměry, každý, kdo se jakkoli lišil, vzbuzoval nedůvěru a podvědomý strach z ohrožení. V situaci, kdy přítomné německé vojsko šířilo hrůzu a obavu o vlastní životy, se brutalita místních vůči přivandrovalcům jen prohlubovala. A do toho odlehlost jednotlivých vesnic a bohužel také nedostatek jiné zábavy vytvářely podhoubí pro (z našeho pohledu) totálně amorální a nepřijatelné chování, kde žádná mravní pravidla neexistovala.Koneckonců, stačí si přečíst knihu Je třeba zabít Sekala a čtenář leccos pochopí..A mimochodem - Kalmykové a jim podobní skutečně historicky vynikali nepředstavitelnou brutalitou a bohužel to, co Kosiński popisuje, asi moc daleko od pravdy nebylo.
Osobně knihu považuji za memento - i takový může být člověk. Jistý chlad a odstup, s jakým je napsána, je snad jedině možný stravitelný přístup a při četbě mně spíš pomáhal se přes popisované hrůzy překlenout. Nevím, jestli to vše ještě potřebuju vidět na plátně, ale dávám za pět a těm, kdo toho jsou schopni, určitě doporučuji k přečtení. Včetně autorova doslovu.