Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72629/bmid_nabarvene-ptace-UXJ-72629.jpg
4
1514
1514
Druhé vydání „autobiografického“ románu. Líčí osud malého židovského chlapce, který sám prožil druhou světovou válku na zaostalém venkově kdesi v prostoru východního Polska či Ukrajiny. Osamělé dítě působilo jako vetřelec a ve vypjatém období aktuálního ohrožení bylo vystaveno všem myslitelným útokům primitivních venkovanů a hrůzné válečné poměry mělo zostřeno svou odlišností a samotou. Ve chvíli životního ohrožení se chlapec dostal mezi rudoarmějce a u nich se poprvé setkal s lidským zacházením a porozuměním. Poválečné setkání chlapce s rodiči pak nebylo vůbec snadné. Práva k filmovému zpracování zakoupil Václav Marhoul.... celý text
Přidat komentář
Chápu, že v roce 1965 nebyly válečné hrůzy ještě tak moc prošlapaná cesta, ale nemohl jsem se během čtení románu zbavit pocitu efektnosti. Je mi vlastně jedno, jestli je to autobiografické či fiktivní (a mám dojem, že to trápí spíš autora než čtenáře), ale to vršení hrůz hrálo jen na efekt, jinak si nedokážu vysvětlit tu Kosinského obsesi chladného popisu hrůz.
Kompozičně je to docela rafinované – každá kapitola je jedním místem, kam přijde, což je pro čtenáře sugestivní, protože po dočtení kapitoly ho zajímá, do jakého strašného prostředí se nebohý hoch opět dostane. Jenže tento koncept jako by neměl konce. Přijde, lidi jsou na něj zlí, něco strašného se stane, chlapec odejde. Když se k tomu přičte Kosinského ukecanost (sebemenší zajímavý moment musí doříct, aby to ani nejméně pozornému čtenáři neuniklo), stává se z toho docela ubíjející záležitost.
Taky perspektiva chlapce se mi nejeví zcela využitá. Zpočátku působí hoch spíš jako průvodce, který nás provede místy, kde bují násilí. Později se do něj přece jenom vtiskne prostředí, třeba motiv odpustků je perfektní. Chlapec se kvůli nestabilnímu prostředí stává lehce ovlivnitelným, naivním, nemá se ke komu upnout.
Posledních 30 stránek už stálo za to. Návrat do "normálu", pocit odcizení, touha se pomstít. Zkrátka všechno, co nám neprozradila anotace, stojí za to.
Popisy krásné přírody stojí v kontrastu s brutalitou, chladnokrevností a nevlídností. Na vesnici bychom stěží hledali nepatologický vztah. Silná křesťanská víra jako by nebyla žádnou zábranou před páchaným, ale naopak eskalátorem, protože jiné náboženství si bídu zaslouží.
Doslov od samotného autora knize moc nepomáhá. Netřeba si knihu obhajovat, netřeba ublíženě reagovat na kritiku – ještě když pochází z totalitního státu. My víme, Jerzy, víme to.
Podíval jsem se zdrceně na Mlčouna. Zíral nevěřícně na prodavače. Když zachytil můj pohled, popadl mě za ruku a rychle jsme z tržiště zmizeli. Jakmile jsme se dostali na cestu, padl do trávy a plakal, jako kdyby zakoušel strašnou bolest. Mumlal něco do země. Slovům jsem však nerozuměl. Bylo to poprvé, co jsem slyšel jeho hlas.
(s. 223)
(SPOILER)
Velmi ubíjející četba, tak jak bylo těžké tuto knihu přečíst, je těžké ji hodnotit. V průběhu čtení jsem na ni postupně změnila názor. Není zde kapitoly, aby čtenář nebyl zahlcen hnusem, neskutečným násilím, zlobou, bezohledností, absolutní absencí jakékoliv empatie, soucitu a milosrdenství... Kniha nasáklá násilím a bezmocí svou repetetivností člověka udolá a další hrůzy, i když jsou stupňované, vlastně čtenář očekává a ke konci knihy už ho ani nešokuje. Ovšem i v této knize se najdou velmi malé střípky onoho světla naděje, ty světlé chvilky, jako by se zastavil čas a tu nekonečně dlouhou vteřinu zažíváte společně s hlavním hrdinou.
Nepřijde mi, že by kniha přímo pojednávala o hrůzách války, možná tak o dopadech, kdy byly mnohé vesnice pod hlídkou německých vojsk a vesničané museli to málo, co měli odevzdávat německým "hrdinům", možná proto se mezi vesničany zvyšovala agrese a bezohlednost vůči cizím, možná i ta nenávist, xenofobie... Nicméně, my sledujeme dějovou linku malého chlapce, který kam přijde, ustavičně bojuje o svůj život... To, že vesničané věří, že na ně malý kluk přivolá "mor, choleru a mravence" snad není důsledek války, to jen svědčí o groteskně tragické negramotnosti a zaostalosti tamního obyvatelstva. Ale dobře, dívám se na to z pohledu člověka 21. století. Takže dobře, pověry, zvyky a tradice, ty přece všichni milujeme, tak co třeba to pokrytectví? Nebudu lhát o tom, že když došlo na letmé setkání vesničanů s transportovanými Židy, už se mě zmocňoval pocit beznaděje. Posílat nevinné děti, cizí lidi s veselím do plynu a vzápětí se ohánět vírou? Od této části jsem začala pociťovat rostoucí vztek, takže se bez mučení přiznám, že když došlo na drancování vesnice těmi "rádoby Dothraki", tak jsem se skutečně bála jen o ty koně...
Pro mě je Nabarvené ptáče demonstrací lidské zrůdnosti, čeho všeho jsou lidé schopní, je jim vlastní násilí, zloba, stádovitost, sebestřednost. Nemusíme až na ruský venkov 40. let. Kolik takových nabarvených ptáčat sedí ve školních lavicích a denně se musí potýkat s ostrými klovanci svých spolužáků? Nepochopitelné chování ke zvířatům - množírny, klecové chovy, testování na zvířatech. A dokonce i hloupé internetové diskuze jsou důkazem, že Kosiński napsal nadčasovou sondu do hlubin lidské zrůdnosti, která je v lidstvu zakořeněná natolik, že i za 200 let bude toto dílo aktuální.
Třešničkou na dortu lidské zvrácenosti je záležitost z doslovu se dvěma hromotluky, kteří si chtěli "pomluvu své vesnice" vyřídit s autorem ručně. SPOILER: Ať se na mě nikdo nezlobí, ale pokud se nějakej buran pozná v postavě, co znásilňuje králíka, obcuje se svou vlastní sestrou, hází 10leté dítě do jímky, zavěšuje ho ke stropu a štve na něj psa, nebo se za mladých let seběhnul s kámošema na osamělýho kluka a chtěl mu vlézt do kalhot... a mnoho dalších, tak asi nebude problém v knize a autorovi, ne? KONEC SPOILERU
Ale na závěr něco pozitivnějšího: moc se mi líbila okolní krajina, také se mi líbilo, že vojáci, i na straně Rudé armády, i na straně Němců, byli vlastně kladnými postavami. Také se mi líbily znalosti některých postav, léčitelé, i ten ptáčník... A četlo se to rychle. I když na tomto seznamu není tolik věcí, musím knize dát takto vysoké hodnocení, protože je to právě analýza lidské duše, oloupání jednotlivých lidských vrstev až na tu prohnilou dřeň, která se schovává pod rouškou víry, vlastenectví, tradic nebo "ochrany rodiny"...
Knihu jsem četla dlouho a potřebovala jsem četné pauzy abych ji dokázala strávit, byla jsem pokaždé přesvědčena, že už se nic horšího stát nemůže, a i přesto k horšímu vždy došlo. Pro mě to byl zajímavý pohled na válečné období úplně z jiné strany ale budu asi ještě dlouho otřesena při vzpomínce na tohle čtení.
(SPOILER) „Hlavou mi prolétlo něco jako záblesk naděje, že vydloubnuté oči by se daly vrátit zpět, kam patří.“ Chlapec však brzy zjišťuje, že válka umí pouze ničit, zanechává po sobě spálenou zem posetou mrtvolami – a nic z toho se napravit nedá, stejně jako šrámy na duši, které válečné hrůzy zanechávají. Východoevropský venkov byl za druhé světové války opravdu peklem na zemi, kde rozsévali teror němečtí okupanti i místní partyzáni a pronásledovaní lidé nezřídka nacházeli u primitivních a pověrčivých vesničanů pouze surovost a nenávist. Kosiński stvořil až boschovský svět, v němž malý chlapec podniká strastiplnou pouť takřka biblických rozměrů, její jednotlivé zastávky však nejsou tolik podstatné. Všechny ty popisované brutality a bizarnosti jsou až barokně kašírované, dovedené k maximálnímu „uměleckému dojmu“, autor sám však říká, že podle očitých svědků „ve srovnání s tím, co vytrpěli, je román idylickou selankou“. Realita totiž obvykle sice byla spíše banální než okázalá, ale „daleko brutálnější, než si člověk i v té nejbizarnější fantazii může vůbec představit“. Více než kopulace s kozlem nebo scéna s nabarveným ptáčetem mě osobně zasáhlo líčení, jak vesničané sledovali transporty do lágrů a byli rádi, že „bůh židy konečně potrestal“, vilně si prohlíželi fotografie židovských dívek a pokud nějaká z vlaku utekla, místo záchrany ji znásilnili a zabili… Tématu působení válečných hrůz na malé dítě se věnovala také Agota Kristof ve výborné knize Velký sešit (1986) a je smutnou pravdou, že v časech krutosti může být přizpůsobení jedinou cestou k přežití. (8/10)
(SPOILER)
" Keby som vedel, čo s románom bude, možno by som Pomaľované vtáča nikdy nenapísal. Nečakal som, že román začne žiť vlastným životom, že namiesto toho, aby stelesnil moje literárne ambície, bude ohrozovať môj život a život mojich blízkych. /Jerzy Kosinski 1976/
Príbeh sedemročného chlapca, ktorého rodičia poslali s neznámym človekom na vidiek v snahe zachrániť ho, nie je jednoduché čítanie. Chlapec sa ocitá v neznámom prostredí, vyčnieva výzorom, nerozumie jazyku a polobláznivá žena, ktorá sa mala o neho starať ,zomrela. Vydáva na púť cez vojnou zmietanú krajinu, putuje od jednej dediny do druhej , snaží sa prežiť všetky útrapy / bitky, ťažkú prácu, ponižovanie, hlad a chlad/ a zároveň je svedkom rôznych úchyliek a hrubostí ľudí.
Jerzy Kosinski bol výborný rozprávač. Prežil ťažké detstvo a hoci celkovo kniha pôsobí kruto pre verné opisy surovosti a násilia, nesie v sebe posolstvo: človek by sa mal snažiť prežiť za každú cenu. Škoda, že toto posolstvo chlapca zostalo iba na stránkach autorovej knihy. Pre neustále obhajovanie knihy a útoky nielen na jeho osobu, ale aj na každého, kto s ním prišiel do kontaktu, spáchal samovraždu.
" Bolo celkom jedno, či je človek nemý, ľudia si navzájom nerozumejú tak či tak. Hádali sa, zamilúvali, navzájom sa objímali alebo valcovali, ale poznali len samých seba.Vlastné emócie, pamäť a zmysly nás od ostatných oddeľujú ako tŕstie medzi prúdom rieky a bahnistým brehom. Pozeráme sa na seba ako vysoké vrchy okolo nás, ale oddeľujú nás údolia. Sme privysokí, aby sme sa nevideli, ale prinízky, aby sme sa dotkli neba."
Kosińsky má především obrovský problém sám se sebou a o tom to celé v podstatě je. Rámec druhé světové války je notně ošoupaná a obnošená vesta. Příběh by byl velmi silný, ale detaily svědčí o nějaké autorově poruše. Kniha je v tomto kontextu nadbytečná, stejně jako neméně děsivý Marhoulův film. Zdá se, že i tady se vynořují vytěsnění démoni a všechno svědčí spíše o nějakém nevyřešeném traumatu z dospívání, s nímž se je potřeba vyrovnat. Jakož se zřejmě i stalo. Dobrá psychoterapie, ale co chudáci čtenáři a diváci?! Musím se přiznat, že příznivým kritikám na toto dílko příliš nerozumím. Asi jiná galaxie...
(SPOILER) Je to absolutně ploché vyprávění dítěte,které by v reálu vůbec nemohlo přežít všechny ty hrůzy co popisuje. Mě díky svojí neplastičnosti slohu, s minimem přímých vět, nechávají všechny scény absolutně klidnou(a to jsem velký cit'ák) .A také z toho důvodu,že jsou to zjevné nesmysly. Autor to evidentně nemá v hlavě v pořádku,ale pokud se napsáním knihy nějak zbavil vnitřních nutkání a myslí si o sobě, že je umělec,tak to jedině je snad ku prospěchu. Obávam se,že jinak by mohl patřit k těm sadistickým zrůdám kteří tohle potřebují zažít. Chvalozpěvy Marhoula který tohle zfilmoval opravdu nechápu. A rovněž až potkám někoho kdo mi řekne, jak se mu to líbilo, pozdvihnu lehce obočí a půjdu si po svých.. :))) Jo doslov: ten mě dostal úplně! Prý jeho přátelé kteří s ním tuto dobu prožívali,nazvali knihu ještě selankou. :-)))
Ačkoliv je to kniha drsná, je skvělá (v rámci tématu), nemohla jsem se od ní odtrhnout. A doslov autora zajímavý.
Tahle kniha mi dala zabrat. Čistě a jasně se dá popsat jedním slovem - drsná. Nechtělo se mi věřit, že by malý chlapec byl schopný přežít některá zvěrstva, kerá kniha popisuje. Autor se toho rozhodně nebál a všechno vám servíruje bez přikrášlování. Trochu mi ke konci knihy trhalo žíly vychvalování komunistického režimu i přes to, že to bylo z úst malého, očividně snadno ovlivnitelného chlapce. Takové knihy je vždy těžké hodnotit, neboť se vám horzně chce říct, že to byla skvělá kniha, ale zároveň vám přišla naprosto příšerná. Ale kvalitní literatura ve vás má vždy něco zanechat. A Nabarvené ptáče ve vás opravdu zanechá hodně.
Audiokniha. Reálně drsná, pravdivá kniha. Která si nic nepřibarvuje ani nic neubírá. I když nejde o autobiografii, ale o historický román, přesto popisuje hrůzy II. světové války naprosto reálně, opravdově, i když místy bez obalu a dost narovinu. Ale to k životu patří. Život sám o sobě bývá občas velmi drsný.
Občas se člověku stane , že nenachází slova ...
Nabarvené ptáče jsem dlouho obcházela velkým obloukem. Pak se mi kniha ocitla bez varování v ruce a já přijala výzvu.
Depresivní , ponuré a velmi smutné čtení , které vás přenese do blíže nespecifikované části světa . Snažíte se pochopit a doufáte , že na další stránce ty hrůzy skončí ...
Vím , že na knihu nikdy nezapomenu a vím , že film , jakkoliv kvalitně natočený , nikdy nechci vidět ...
Strašně silné, depresivní a kruté, ale taky hodně dobré a rozhodně nezapomenutelné.
Tak o téhle knize se hodnocení píše těžko... četla se mi dobře po stránce formy, co do obsahu těžce, musela jsem ji po pár kapitolách odkládat a vydýchat. Také nevěřím, že by tak malý chlapec přežil všechna zranění a týrání, ale dejme tomu. Ale věřím tomu, že byl v těch vesnicích na obtíž, tudíž se k němu všichni chovali bezohledně, žili v době války, kdy nacisti tvrdě trestali ukrývání "snědých". A myslím, že nikdo z nás by v té době chlapce na svém prahu nevítal s otevřenou náručí. Vlastní rodinu si ceníme nejvíce. A nikdo nevěděl, kdy ho soused udá. A věřím i tomu, že ti vesničani byli tak primitivní, jak je popisováno... Výstižné hodnocení má: SSTknihy.
Docela chápu,proč autor vynechal místopis a národnosti. I tak mussel mít problémy.
Psychobrutálni onanie.... Zajímavý že nejspíš pro komerční úspěch autor dloooouho tajil jestli se mu to jako stalo nebo jako ne. Nakonec že né, ale že to neznamená že se to nedělo. Četlo se to samo, zajímalo mě co se ještě může stát dáal a daaal. Podle mě je to jenom vylití myšlenek a představ do knihy. Ale dobře on
Pro pochopení této knihy je důležité vědět, že se opravdu nejedná o autobiografii. Líčené hrůzy jsou spíš jistým podobenstvím, umocněnou obžalobou primitivismu, brutality, tmářství a nevědomosti, která místo snahy o pochopení raději v sebeobraně hodí kamenem. Hlavní hrdina na své pouti tráví spoustu času lyrickými popisy přírody, opojení přírodou se mísí s pověrami a bájemi, líčenými až s básnickou poetikou. Proti tomu stojí záměrně chladné, až odtažité popisy násilí, brutality a obscénností, připomínající zpověď pacienta, který chce svou noční můru popsat věcně, bez emocí a následně na ni rychle zapomenout. Překvapivě tu chybí jakákoliv citová angažovanost, odraz prožitku, rozumové či citové zhodnocení. Jednotlivé scény, řazené bez větší provázanosti připomínají záblesky vzpomínek smíšené s cizím vyprávěním a encyklopedickými poznatky. Závěr sám přináší překvapivé zjištění – místo soucitu přichází zmatení, skepse a smutek.
Tak to bylo něco. Naprosto chápu protichůdné názory všech lidí. Musím pochválit styl psaní, moc dobře se to četlo. K postavám jsem si hlubší vztah nevytvořila, koneckonců k tomu ani nebylo moc prostoru. Dějově to bylo něco, co jsem ještě nečetla. Bylo to drsné a kruté a musela jsem si dávat přestávky. Ale toužila jsem vědět, co bude dál. Se spoustou názorů jsem se neztotožnila, ale ráda jsem si je vyslechla. Celkově tedy knihu hodnotím pozitivně.
Za plusy považuji: Krásné popisy přírody, alegorii nabarveného ptáčete, vylíčení zaostalosti a tmářství na venkově polsko – ruského pomezí. Prvních sto stran mě docela zaujalo. Mínusy: Po několika kapitolách začne vzorec „útěk-bití-útočiště-bití-tragédie“ unavovat a přes veškerou invenci ve vymýšlení krutostí i nudit. Druhých sto stran jsem se nemohla dočkat, až bude konec.
Není mi jasné, proč vznikla legenda o autobiografičnosti knihy. Jak si někdo mohl myslet, že tohle je skutečný příběh malého kluka? Z přesnosti vzpomínek i poměrně složitého filosofování je jasné, že jde o fabulaci. Ta obrovská kumulace tragédií (z nichž jedna každá se zcela jistě mohla stát nebo stala, jen ne zároveň jednomu člověku v jednom životě) mě spíš vede k domněnce, že bylo psané na efekt. Podle toho, co autor píše v doslovu, ho k psaní přiměla snaha podat svědectví o hrůzách války. Jenže jak už tu psali mnozí, méně bývá více, a třeba Želary – Jozova Hanule jsou pro mě výpovědí mnohem silnější. Autor každopádně prokázal dobrý odhad v tom, na co mohli v době vrcholné studené války Američané slyšet.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítě
Autorovy další knížky
| 2019 |  Nabarvené ptáče |
| 1995 |  Byl jsem při tom |
| 1996 | Kroky |
| 2005 | Schůzka na slepo |
| 2010 | Kokpit |
Tohle je samoúčelný festival násilí, protkaný simplicistními metaforami. Plus si zaslouží snad jen za dětsky jednoduchý a věcný jazyk, který však ztrácí důvěryhodnost ve chvílích, kdy se autor vyžívá v popisech bezuzdné krutosti. Pokud hledáte nějakou dokumentární hodnotu, tady jí najdete zhruba stejně jako v knihách Svena Hassela, jediný rozdíl je v tom, že zde hraje hlavní roli oběť válečných zločinů a ne jejich pachatelé.