Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
https://www.databazeknih.cz/img/books/86_/86147/bmid_nabarvene-ptace-Yh7-86147.jpg
4
1508
1508
„Autobiografický“ román líčí osud malého židovského chlapce, který sám prožil druhou světovou válku na zaostalém venkově kdesi v prostoru východního Polska či Ukrajiny. Osamělé dítě působilo jako vetřelec a ve vypjatém období aktuálního ohrožení bylo vystaveno všem myslitelným útokům primitivních venkovanů a hrůzné válečné poměry mělo zostřeno svou odlišností a samotou. Ve chvíli životního ohrožení se chlapec dostal mezi rudoarmějce a u nich se poprvé setkal s lidským zacházením a porozuměním. Poválečné setkání chlapce s rodiči pak nebylo vůbec snadné.... celý text
Přidat komentář
Válka. Ta druhá světová. Asi nejhorší věc na planetě a v historii, která se stala a stát mohla. Ukázka nekonečného násilí a nesmyslných zvěrstvech, které samotné ukazují Luciferův efekt. To vše zosobňuje samotná Kosinského kniha. Asi budu upřímný, nebýt Marhoula, tak se k filmu asi nedostanu. Ale jsme zde. A poté co jsem (ne)četl velmi nezáživného Poea, přišlo toto jako blesk z čistého nebe. Blesk, který mne zasáhl nádherně odvyprávěnými pasážemi, jednoduchostí, ve které se skrývala krása z očí malého dítěte. Sledujete příběh, který je sám o sobě tragický. Ale bude hůř! Hlavní hrdina se potácí neustále s novými potížemi, které někdy jsou horší někdy i lepší. Nicméně ono hezké odvyprávění jde tak nějak v kontrastu se zrůdnostmi, které vás zde čeká. Postupem času to trochu začne být až repetivní, když vlastně čtete ten stejný osud trochu jinak, ale vlastně stále stejně tragický. V jistém bodě ony zrůdnosti působí spíše až směšně bizarně a vy přestanete věřit, že by se něco takového mohlo stát. Ale vy pak čtete svědectví lidí, co přežili koncentrační tábor, kteří tvrdí, že oproti tomu, co se třeba opravdu stalo je toto milá seance, tak vám dojde, že to je neuvěřitelné. Dílo, které by si měl přečíst každý, aby vůbec se dokázal střízlivě vyjadřovat o válce, válečných zločinech a o všem, čeho je lidská bytost schopna.
Drsná kniha. Po přečtení této knihy jsem byla rozrušená, ale to jsem pokaždé, když si přečtu knihu z období druhé světové války.
Nenacházím slov, nic podobného jsem ještě nečetla. I takové můžou být vzpomínky na dětství ....smutné, strašné, zrůdné....
Tato kniha byla náročná ne na "žaludek", ale na " mozek". Kniha je zrcadlem nastaveným nám lidem. Lidem bílým,černým, žlutým....všemu LIDSTVU. Je těžké se dívat do zrcadla a videt ty vady a deformity, vředy a hnijící rány ve tváři lidské duše. My lidé jsme takoví. Nejsme pouze ušlechtilí a cnostní. Nebylo to tak a není tomu ani dnes. Kniha je svědectví ne o činech a zvěrstvech, ale o duších nás lidí. nastavuje nám zrcadlo.
Kniha mě zaujala svým svědectvým a duší. Prosím, nečtěte ji jen proto,že je to ted in téma. Mějte skutečně touhu videt ten obraz v zrcadle a přijmout ho
Krutost lidské rasy (včetně jejích mláďat) nemá srovnání u žádného jiného živočišného druhu a ve své bezmeznosti předčí i tu nejbujnější fantazii. Kosiński coby nadaný vypravěč a nutkavý fabulátor nikdy netvrdil, že román je autobiografický, což ovšem neznamená, že se podobné hrůzy v té době neděly o kus dál někomu jinému. Poplivat knihu jako odpad a brak jenom proto, že "tento příběh vůbec není pravdivý" (jak stojí v jednom komentáři níže), je tudíž zcela absurdní. Tady přece vůbec nejde o nějaké dokazování, co přesně z toho je pravda a co lež. Podstatou románu je syrový obraz toho, co jsme my, co je válka a jak děsivé je jedno v druhém. Jak zlá a nebezpečná je lidská nevzdělanost, omezenost a hloupost. Naproti tomu příroda, zvířata a chlapcův vztah k nim jsou líčeny nesmírně poeticky a s láskou. Ten kontrast je víc než výmluvný.
Myslím, že kontroverznější knihu jsem ještě nečetl.
Jerzy Kosiński čelil obviněním ze všech stran. Sociologové a antropologové ho obvinili z toho, že zvráceně vydělává peníze na utrpení Židů a těch ostatních. (Viz kniha Průmysl holocaustu)
Obyvatelé vesnice, kde se za války skrýval byli zas (oprávněně?) rozčíleni, jelikož jeho rodinu schovali pod hrozbou trestu smrti a starali se o ni, a on je poté v knize popsal jako bandu zvráceným, pověrčivých negramotů, jež umí jen ubližovat.
Vlastně celé Polsko se na Jerzyho nasralo, jenže Polsko je středověká vesnička, tam se na vás naštvou i když vás znásilní a oplodní vlastní otec a vy si dovolíte chtít potrat.
Pak Jerzy tvrdí, že on sám nic z knihy nezažil, že jen posbíral nejhorší příběhy z vesnic zastižených válkou a slepil je do příběhu malého mučedníka.
Já sám v tom mám hokej. Někde čtu, že se Jerzy schovával ve Švýcarsku, někdo tvrdí že v Polsku a vůbec je na tohoto autora a potažmo knihu navaleno tolik špíny a teorií, že snad ani není šance zrekonstruovat pravdu. Takže nezbývá, než na knihu vrčet, jak to dělá má přítelkyně, která ji chtěla použít místo prkýnka a nakrájet na ní zeleninu k večeři a nebo neodolat zvědavosti a začít se do stránek, které vyvolaly tolik emocí. To jsem udělal já.
Tento příběh samozřejmě není kopií reality a pokud vám to nedošlo už v první čtvrtině knihy, kdy se hlavní hrdina plaví po řece na nafouknutém měchýři, pak asi vaše mysl postrádá smysl pro realitu. Žádné dítě by nepřežilo tolik bolesti, zranění, omrzlin, psychického teroru a podobně. Z některých událostí přímo srší beletrie, vždyť klučina tolikrát unikne smrtce ze spárů jen tak tak. To tomu opravdu věříte?
Na druhou stranu, pokud na knihu nahlédnu jako na fikci, našroubovanou na reálnou historickou událost, je to vlastně dost dobré dílo.
Mě to bavilo, mám rád zvrácenosti. Tady se mi jich dostalo hojně, i když přehnané očekávání díky omdlévajícím čtenářům způsobilo, že jsem počítal s ještě trochou více hnusu.
Samozřejmě, střepy v píče, rozšlápnuté oči, obcování s kozlem, to je všechno moc príma a chápu, že to někomu vyrazí dech, ale jako člověk narozený v devadesátých letech už jsem za svůj život viděl hromady a hromady brutalit a tak je můj mozek pravděpodobně trochu otupěn a zdegenerován.
Jestli se Jerzy Kosiński zabil kvůli reakcím na tuto knihu a špinavému svědomí, je to jen třešnička na dortu příběhu Nabarveného ptáčete.
Přečtěte si to, ať tak či onak, chladnými vás to nenechá.
tohle mě šokovalo. A bavilo. S tím klukem jsem běhala po lesích a chodila od vesnice k vesnici.
...až na to, že tento příběh vůbec není pravdivý, naopak autor hodně popustil uzdu svým fantaziím... dobře je to popsáno třeba v knize Průmysl holokaustu od Finkelsteina.
Je smutné, že je tento brak stále považován za seriózní autobiografický příběh a dokonce se o něm ještě točí film...
Velmi krutá kniha. Svědectví o tom, jak válka dělá z lidí zvířata. Některé odstavce jsem musela přeskakovat. Zajímavý je doslov autora.
Děsivé svědectví o tom, co člověk dokáže, když má příležitost. Asi nikdo nechceme zažít dobu, kdy bude otázka přežití záviset na tom, že ublížíme někomu jinému.
Původně jsem chtěla dát nižší hodnocení, až do poloviny knihy, možná i dál, jsem totiž měla spíš pocit, že jsem svědkem nějaké zvrácené mysli, lidského dna a nekončící krutosti. První část mi totiž nepřišla moc spojená s válkou a názory, že se jedná o nejvýstižnější knihu o druhé světové válce jsem absolutně nechápala. Rozhodla jsem se ale vytrvat a později, kdy se v knize opravdu začalo více mluvit o válce jsem se mnohem více začetla. Doslov autora na mě udělal velký dojem, nikdy by mě nenapadlo, že by mohl mít ve své vlasti kvůli knize takové problém. Znovu bych to asi číst nechtěla, ani to nepovažuji za nejlepší knihu o druhé světové, ale svoje místo to v dobře hodnocených knihách určitě má.
Tuhle knížku si určitě nezařadím mezi knížky,které bych chtěla ještě někdy číst,nebo dokonce vlastnit.
Davam tri hvezdy, prestoze vnimam hlubsi podtext knihy.
Necetla se mi lehce, pres nizky pocet stran mi dala zabrat a musela jsem si casto delat prestavky. Tech krutosti tam na me bylo opravdu moc a to se povazuju za dost otrlou. Po chvili se navic dej zacal hodne opakovat, jen v jeste drsnejsi podobe.
Na filmove zpracovani jsem ale docela zvedava. Uvidime.
Knihu jsem přečetl jen ze zvědavosti, protože mě zajímá český film a filmová adaptace Nabarveného ptáčete je jedním z nejvíce očekávaných snímků posledních let. A popravdě netuším, jak tuhle knihu Václav Marhoul zadaptuje, protože je dle mého nezfilmovatelná. A já na film do kina určitě nepůjdu, protože ta zvěrstva, kterých je plná kniha, opravdu nemusím vidět na plátně. Knihu jsem dočetl jen se skřípáním zubů. Nebavila mě forma, způsob vyprávění, ani obsah. To, že se prodalo 100 milionů výtisků je jen smutným důkazem toho, jak moc člověka fascinuje násilí a krutost, které jsou přítomni snad v každé větě tohoto románu.
Knihu jsem četla docela dlouho, ale ne z důvodu, že by se mi špatně četla nebo se mi snad nelíbila. Právě naopak, nicméně, ta hrůza popsaná na stránkách knihy mi občas nedala spát, a proto jsem potřebovala najít kus odvahy, abych mohla dál pokračovat ve čtení.
Pokud by se jednalo o opravdovou autobiografii, byl by to skutečně silný a dojemný příběh malého dítěte ve světě plného zvráceností a surovosti. Nicméně to autobiografie není a tak je to popis zvrácenosti samotného autora, který musel trpět jistou dávkou skrytého, či skrývaného sadismu a při psaní se musel alespoň ve své fantazii doslova ukájet. Nedočetl jsem ani do půlky, ihned jak jsem zjistil, že je to výmysl chorého mozku, knihu jsem odložil a vracet se k ní nehodlám.
Kniha se mi nelíbila, špatně se mi četla. Nebyl v ní snad jediný dialog. Možná bych pochopila, že autor chtěl ukázat krutost, agresi a zlobu za války v kontrastu s nevinností a bezbranností v podobě dítěte, ale té negace bylo až příliš.
Geniální kniha pro DOSPĚLÉ. Těším se na film, protože Václavu Marhoulovi věřím, i když netuším jak se tolik hrůzy dá natočit. Nemohu zatím víc hodnotit, ještě nějaký čas budu mít tento příběh v hlavě, to byla děsivá doba a děsívá místa.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítě
Autorovy další knížky
| 2019 |  Nabarvené ptáče |
| 1995 |  Byl jsem při tom |
| 1996 | Kroky |
| 2005 | Schůzka na slepo |
| 2010 | Kokpit |
Tak nevím co napsat. Příběh je to smutný, ale pro mě trochu neuvěřitelný. Místy jsem měl pochybnosti. Možná kdyby bylo vyprávění z pohledu druhé osoby... nevím. Bylo těžké si představit jak 7-11letý chlapec vše co zažil popisuje.