Nač vzpomenu
Edmond Konrád
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/317706/bmid_nac-vzpomenu-4zM-317706.jpg
5
2
2
Druhé vydání jedné z posledních prací divadelního dramaturga, kritika, teoretika a historika, také však vtipného a zábavného vypravěče. Poutavě napsaná kniha vzpomínek, podávající svědectví o význačných osobnostech (Vrchlický,R. Svobodová, B. Benešová, Čapek-Chod, Šalda, Hilbert, Vojan, Hübnerová, Vydra, Fischer, Poláček, Bass, bratří Čapkové, A. Hoffmeister aj.) v ovzduší a situacích, které jim byly nejvlastnější. Jsou zde drobné charakterizační postřehy ("Slepcova statečnost" - Drobnůstky o Kvapilovi) i objevné studie ("Karel Čapek zdaleka a zblízka"). Toto druhé vydání je proti předchozímu obohaceno o několik medailónků z pozůstalosti.... celý text
Přidat komentář
Probíhající coroniáda způsobila mnoho zlého, ale také mě nasměrovala jako "Neználka" ke knihám a autorům, o kterých jsem buď nevěděl nic, nebo hodně málo. A po přečtení tuto knihu považuji za jednu z vůbec nejlepších, které jsem kdy četl.
Napsal ji nenápadný muž, o kterém se moc nemluvilo, jednak proto, že se nikdy netlačil do prvních řad, ale také proto, že jeho názory vadily jak nacistům (kteří z něj udělali za války pomocného dělníka, tak komunistům-ti z něj učili cosi jako knihovníka 4.kategorie, který jest trpěn).
Jmenoval se Edmond Konrád (1889-1957) a byl jedním z elitní skupiny české umělecké inteligence, zejména po návratu z bojišť I.sv.války až do roku 1938.
V knize vzpomíná na významné životní souputníky, se kterými prožil někdy neuvěřitelné příhody .
Namátkou :
- dělal sekundanta F.X.Šaldovi v připravovaném souboji s bulvárním
pisálkem, kdy šlo o čest dámy,
- jako pubertální mladíček dal v šachové partii mat 11.tahem bájnému
kmetovi J.Vrchlickému,
- jako novopečený "doktůrek" byl vybrán kvůli znalosti francouzského
jazyka coby tlumočník Pěveckého sdružení pražských učitelů, kteří se
zúčastnili pěveckých závodů v Paříži. Měl nemalou zásluhu na tom, že
toto sdružení se dělilo o 1.místo s jasným, tedy francouzským
favoritem,
- v roce 1934 slavil velký úspěch v Národním divadle pod vedením
K.H.Hilara (Pane, napsal jste velkou věc a počkejte si co z toho uděláme s panem Vydrou při premiéře),
- věhlasný profesor na filosofické fakultě Václav Tille mu vyprávěl na
jedné z procházek, jak dostal po přednášce od studentů otázku, jaký je
rozdíl mezi Čechem a Slovákem ? Pravil bez váhání: "Ten, že každý dělá jiné pravopisné chyby."
A ještě roztomilou příhodu o bratřích Čapcích, kteří po přestěhování do Prahy iritovali stejně staré konkurenty svým módním, výstředním nejen oblečením, ale celkovým zjevem. I autor si při prvním setkání pomyslel, že jde o nafoukané hejsky. Ale dál píše, že šlo možná o jeho omyl a oba bratří jsou třebas bez viny. K tomu časopis Lumír ve stejné době otiskl povídku na způsob budoucí "Červené knihovny". Kdesi na zámku se ptá kavalír 1. svého přítele :"Nestalo se vám nikdy, že na dívčích ňadrech, které jste líbal, vás přepadlo poznání vaší marnosti, i zastyděl jste se, odtrhl od ňader své rty ?" a kavalír 2. odpovídá: Lituji. Zastyděl jsem se sice, leč rtů jsem neodtrhl."
Autor dodává, že nad tou povídkou byli jako původci uvedeni bratři Čapkové a pomyslel si, že jsou opravdu nafoukanci, takto zřejmě mezi sebou mluví, takto nějak se patrně chovají.
A takových roztomilých příběhů je tato kniha plná.
Autorovy další knížky
| 1957 |  Nač vzpomenu |
| 1949 | František Langer |
| 1928 |  Olbřím |
| 1932 | Kvočna |
| 1935 | Mámení po převratu |
Vtipná, zajímavá a informacemi nabitá kuriozitka. Z jistého úhlu pohledu by bylo možno tuto knihu označit za snůšku drbů a anekdot z prvorepublikového života pražské literární smetánky (podrazy, pomluvy, naschvály, kdo - s kým - proti komu), kde se některé epizody ocitají až na hraně bulvárních "skandálů".
Takový pohled by však hodnotu knihy velmi snižoval a hlavně - nebyl by výstižný. Autor byl totiž souputníkem tolika slavných a významných osobností, že jeho dobová výpověď o jejich myšlenkách a činech je významným příspěvkem k poznání vývoje české literatury a vůbec kultury té doby.
Malinko mi vadil jeho vypravěčský styl - na jednu stranu nesmírně bohatý, květnatý jazyk (zdejší milovníci diskuzního vlákna o neznámých či zapomenutých slovech češtiny by s velikým gustem hltali snad každý odstavec), na straně druhé však vystupuje jaksi kapriciózně a teatrálně skromně, o sobě mluví výhradně ve 3. osobě, shazuje se, vyzvedává svůj nicotný význam a nazývá se "autůrek" a "doktůrek".
Za nejkrásnější považuji část Maminka povídá, která má kromě jiného i vysokou informační hodnotu jako jediněčná pragensie.
Každopádně - všem, které zajímá český literární, divadelní a společenský život té doby (cca od 1900 až do úmrtí Karla Čapka) - vřele doporučuji.