Nadějné vyhlídky
Charles Dickens
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/119767/bmid_nadejne-vyhlidky-OmQ-119767.png
4
682
682
Sirotek Pip je chudý jako kostelní myš a sní o bohatství a životě v lepší společnosti. Velké naděje do budoucna mu přinese jmění, které dostane od neznámého dobrodince. Pip odjede do Londýna, tam si užívá získané společenské postavení, je obklopen novými přáteli, konečně se smí ucházet o dívku svého srdce. Ale žádná růže není bez trní... Doslov napsal Bohuslav Mánek.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1997 , Ikar (ČR)Originální název:
Great Expectations, 1861
více info...
Přidat komentář
Tak takovyho Joa bych potrebovala taky.. (: Dej se trochu vlekl, coz nekoho opravdu muze od cteni odradit. Ale i tak jsem knihu vytrvale cetla a bavila me, nektera prekvapka jsem predpovidala. Neni nad opravdove pratele, to se mi na knize moc libilo...
Na Dickensovy Nadějné vyhlídky je možné nahlížet jako na pohádku - o tom, jak chudý Pip ke štěstí a bohatství přišel, nebo jako na historický společenský román, sentimentální burlesku či jako na zábavnou, částečně autobiografickou, četbu, plnou hlubokomyslných úvah o životním údělu člověka. Ať už tak nebo tak, Dickens je ve všech polohách přesvědčivý a uhrančivý. Dokáže stejnou měrou rozesmát, jako dojmout až k slzám, přičemž obě polohy má precizně vybalancované. Jeho forma psaní je uhlazená, líbivá, ale přitom se nepodbízí. Zvraty jsou očekávané, a přesto překvapující. Postavy svébytné a mistrně vykreslené. Celá zápletka je - i přes svou složitost a zauzlovanost - jasná a přehledná. Myslím, že právě za tohle všechno je Dickens považován za jednoho z největších anglických romanopisců všech dob. A poučení na závěr? „Jestli se nedokážeš dopracovat neobyčejnosti cestou přímou, po cestách křivých se jí nedokážeš domoct nikdy. Proto už nikdy neselži ani jediným slovem, Pipe, a budeš dobře živ a umřeš blaze.“
V půlce knihy jsem to vzdal. Bohužel mě to až moc nudilo, přišlo mi to strašně roztahané, ale spíš to bylo tím, že tenhle žánr opravdu není pro mě.
Nebudu to tedy hodnotit.
Příběh o tom, že vše má rub i líc a není zlato, co se třpytí. Popis vlastností ve všech svých krásách i neřestech tak typických pro Dickinse. Moc hezký příběh. Kdo má Dickinse rád, toho nezklame.
"Přepřáhli jsme znovu a ještě jednou a pak už bylo příliš pozdě a příliš daleko, abych mohl jít zpátky, a jel jsem tedy dál. A zatím se už velebně vznesla všechna ranní mlha a širý svět ležel přede mnou." Mou oblíbenou postavou, která mě vždy děsila i mátla, je mumifikovaná slečna Havishamová. Jejím protipólem je Pip, který bere, co život dává, ať je to nečekané, podivné nebo nadějné a neváhá natáhnout ruku i po tom, co je mimo jeho dosah. Jako třeba po nedostupném jablku jménem Estella, která je krásnou loutkou a smrtící zbraní zároveň. Potomci praotce Adama se prostě nikdy nepoučí.
Charlese Dickense mám ráda a občas se k jeho knihám vracím. Nadějné vyhlídky se mi líbí a jsou čtivé.
Překvapilo mě, jak dobře se čte, jak místy odlehčený a vtipný, jindy vážný a napínavý styl autor ovládal. Pěkné bylo i znázornění "nečernobílosti" lidí i situací, jakési dilema, kolik "dobrého" chování dokáže přebít "zlé" skutky. V příběhu se objevovalo pár příjemných postav i spousta protivů. Hlavní hrdina mě poměrně často rozčiloval svým chováním, Joe zase nepřehlednými monology. Ale nakonec to nebyla špatná knížka - jen závěr by se mi asi líbil tak, jak jej autor vymyslel původně.
Děj se místy trošku vlekl, ale i přes to námět by mohl oslovit i dnešní generaci. Za bohatstvím se honíme, ale nevidíme daleko důležitější věci okolo nás.
„V té době nějaký lékařský netvor znovu zavedl dehtovou vodu jako báječný lék a paní kovářka ji měla pořád v zásobě v kredenci- neboť její víra v znamenitost toho lektvaru byla přímoúměrná jeho odpornosti.“
Vyhlídky pro mě nebyly knížkou, která by mě vtáhla do děje anebo u které bych cítila jakékoli hlubší spojení s některou z postav, snad s výjimkou Kamily:
„Je to slabost, mít v sobě tolik lásky, ale já za to nemohu. Není pochyby, že bych na tom byla se zdravím mnohem líp, kdyby tomu bylo jinak, leč přesto bych svou povahu nevyměnila, i kdybych mohla. Je pro mne sice příčinou mnoha utrpení, ale vědomí že takovou povahu mám, mi je zase útěchou, když se v noci probudím.“
Četla jsem ji poměrně dlouho. Jestli jsem díky tomu mohla krásu díla spíše ocenit, je otázkou. Dickensův styl nepatří mezi ty, které bych si vychutnávala. Líbivých pasáží mohlo být více, autor několikrát ukázal, že umí.
„Okno sahalo až k zemi a dívalo se do nevýslovně zpustlého kouta zanedbané zahrady, na vzrostou spoušť zelených košťálů a na jediný hlouček zimostrázu, přistřižený kdysi dávno dokulata, takže se podobal pudingu, ale na vršíčku vyrážel novým výhonkem, neforemně rušícím linii a též jinak zbarveným, jako by ta část pudingu byla uvázla v hrnci a připálila se. To byla moje prostoduchá fantazie, když jsem si ten zimostráz prohlížel. Přes noc napadl slabý sněhový poprašek, a pokud jsem věděl, nikde jinde nezůstal ležet; v chladném stínu tohoto kousku zahrady však ještě docela neroztál a vítr jím zvedal v malých vírech a metal jím do okna, jako by na mne dorážel za to, že jsem tam přišel.“
Jinou z věcí, které mi obzvlášť vadily, byl způsob jakým autor nakládal s akčními situacemi, a sice, že je víceméně pohřbil.
Co se příběhu týče, oceňuju, že některé dějové linky, ač dopadly jako happyend, neskončily tak prvoplánově, jak by se dalo čekat. V závěru jsem cítila příjemný familiární pocit ohledně hlavního hrdiny, který od vývojových románů očekávám. Obecně dílo uznávám, dostojí svému rozsahu, ale mně ve Vyhlídkách něco chybělo, abych cítila potřebu se k nim vrátit.
„Je věru žalostné, stydí-li se člověk za domov. Skrývá se v tom možná čirý nevděk a trest za to je možná odvetný a plně zasloužený- ale že je to žalostné, to mohu potvrdit.“
„Podle mé zkušenosti nemůže být konvenční představa o zamilovaných pokaždé pravdivá. Holá pravda je, že když jsem Estellu miloval láskou muže, miloval jsem ji prostě proto, že jsem ji shledával neodolatelnou. Jednou provždy: často a často, ne-li vždycky, jsem k svému žalu shledával, že ji miluju proti všemu rozumu, klidu a štěstí, přes všechnu bezvýhlednost, beznadějnost i obtíže, jaké dovedou člověka zrážet a mohou se vůbec vyskytnout. Jednou provždy: nemiloval jsem ji o nic méně proto, že jsem to věděl, a nemělo to o nic větší vliv na tlumení mé lásky, než kdybych býval zbožně věřil, že je ztělesněná dokonalost.“
„A jestliže jste mi to mohl říci tehdy, nebudete váhat říci mi to teď- teď, kdy utrpení bylo silnější než všechno ostatní učení a naučilo mě chápat, jaké bývalo vaše srdce. Život mě ohnul a zlomil, ale- doufám- v lepší podobu. Buďte ke mně stejně shovívavý a dobrý, jako jste býval, a řekněte mi, že jsme přátelé.“
Vyhlídky jsem četla během moc krásného období mého života a budu je vždycky mít s tímto obdobím spojené.
Moc pěkný příběh také i o tom že honba za statusem a bohatstvím vám nemusí vždy přinést štěstí a spokojenost.
Místy zbytečně zdlouhavé, ale čekala jsem to mnohem horší.
Myslím, že o kvalitě se zde bavit nemusíme, ta je nepřehlédnutelná. Jsem tak ráda, že existují takové knihy, jako jsou třeba právě tyto ověřené klasiky, protože dnešní literatura pro čtenáře mého věku se téměř nedá číst.
Děj byl trošku předvídatelný, ale upřímně jsem nic jiného ani neočekávala. Naopak jsem byla překvapena, jak snadno se kniha četla a jak jednoduché bylo nechat se unášet do dálek blat a starého Londýna.
Postavy byly pečlivě vykresleny a věřila jsem jim každé slovo. Herberta a Joa jsem si zamilovala ihned, naopak Pip si mou přízeň musel tvrdě vybojovat.
Přestože knihu nehodnotím jako zrovna nejlepší kousek z mé knihovny, bylo opravdu příjemné ponořit se do krás našeho jazyka a seznámit se s lidmi, kteří by v reálném světě mohli opravdu někde existovat.
Na tuhle knihu musíte mít čas i myšlenky..někdy jsem se trochu ztratila v tom, co se děje, někdy jsem zase přemýšlela, kdo je kdo, ale jako klasické čtení je to velmi příjemný zážitek, nijak strhující, naopak relativně klidný příběh, který je svým způsobem určitě nadčasový.
Dobré den!
Tak valím takovýhle bomby teďka. Jelikož mi byla tahle knížka dána, musel jsem ji přečíst. Aspoň teď můžu vstoupit do toho malého klubu 10 vyvolených lidí, kteří Dickense četli a můžu dělat ještě důmyslnější hmmmm, když o něm někdo začne mluvit.
V tomhle díle se maník co se jmenuje Pip dostane k prachům jako eminem a odjede do londýna, kde hned rozjede techtle mechtle. Jako správnej boháč se vysere na rodinu a služku co by mu hned vykloktala a místo toho se snaží zaujmout naprcanou protivnou Estellu, která by zasloužila v každý kapitole osmadvacet facek.
No a pak samozřejmě o dost chechtáků přijde a telenovela z Anglie se začne zašmodrchávat. Musím říct, že Dickens má chvílemi dost dobrý flow a sem tam to zavalí do rýmu a čte se to dobře (v angličtině), ale bože, jestli je na světě víc ukecanej chlap. Vsadím boty, že si Dickens povídal sám se sebou aby se cejtil dobře. Celá knížka byla dobrá, ale měla by se zkrátit asi o 300 stran. Takhle to působilo jak nějaká telenovela nebo Tak jde čas.
7/10
David Copperfield a malý Pip
jsou pro mne další srdcova záležitost. Když je mi ouvej, pripomenu si jak by mohlo být..
Je to moc dobrá kniha jen pro mě moc dlouhá ale celou mi předčítal manžel a ten se do ní úplně zažral.Měl úplně nervy jak to dopadne jestli ta Estella si ho vezme nebo ne A jestli se nezamotá do svého života už dlouho nic tak nežral takže asi perfektní
Na to, že to má být autorova nejlepší kniha, se mi nečetla dobře, začátek se povedl, pak jsem se ke čtení nutila, až od nějaké 280 stránky se to rozjelo... Pořád jsem si říkala, že byla napsána před cca150lety...
Nicméně musím ocenit provázanost příběhu, skvělé popisy krajin a Londýna, nedokonalost Pipa, líbil se mi Joe, Herbert, Wemick, i slečna šílená H., a vlastně i další postavy nebyly špatné...
Tato kniha mě příliš nenadchla, a to i přesto, že sám autor považuje tuto knihu za svou nejlepší. Nemohla jsem se vůbec začíst, děj byl fádní, bez nějaké zápletky, načančaný, nakudrdlinkovaný, ale přitom nereálný. Nic moc.
Autorovy další knížky
| 1966 |  Oliver Twist |
| 2010 | Vánoční koleda |
| 1960 | Nadějné vyhlídky |
| 2015 | David Copperfield |
| 1961 | Kronika Pickwickova klubu |
Příjemné čtení, na těch počet stran není postav moc a každá dobře představitelná a zapamatovatelná. Dalo se tušit, kdo je skrytým dobrodincem, ale od okamžiku, kdy se objevil na scéně, nadšení z knihy trochu opadlo. Šťastný konec je upravený na radu Dickensova přítele; tak nějak málo uvěřitelná shoda náhod.