Nakrmit kámen

18.01.2024

Přestože jde na první pohled o kvalitní literaturu v kvalitním překladu a kvalitně redaktorsky ošetřenou, zprvu (asi tak do půlky) mi ta poetika nesedla. Bronka Nowicka si pohrává s perspektivami, které různě převrací, dekonstruuje a re-konstruuje. Je to takové fenomenologizující, hodně zaměřené na vidění, předměty o sobě, věci vytržené a přesazené. Zvláštní, náročná a poeticky nosná hra, pracující s několika postavami (zejm. dítě, otec, matka, prababička) a mnoha motivy-předměty (z nichž ústřední je bezesporu kámen coby hračka/společník) a často využívající personifikace a „depersonifikace“ nejen jakožto poetického, ale též jaksi reflexivního postupu.

Čtenářsky zajímavé to pro mě ovšem začalo být až v okamžiku, kdy začala být zřetelnější tu více, jindy méně podprahová dramaticky osobní linka („Po několika dnech existence na správném místě ruce jedly, pily a luskaly prsty. Za čas se jim zachtělo bít. A otec ukázal na mě“). Do té doby to byla hravost pro hravost, sice rafinovaná a obratná, ale v podstatě taková legrácka. Ne všechny texty z té druhé části samozřejmě byly silné kalibry, ale našlo se jich tam dost na to, abych knížku Nowické hodnotil výš, než jsem původně plánoval. Jsou to mj.: Popel, Klacík, Stůl, Nůžky, Zápalka, Vrátka, Dveře, Záclona, Skříň, Studna a Kaštan.

A zde ještě pro představu jeden z kratších textů na ukázku (Zrovna k jeho názvu bych měl drobnou výhradu/pochybnost – je to totiž jeden z pouhých dvou textů, které mají v české verzi knížky dvojslovný titul, ten druhý jsou Papíroví draci. Originál jsem neviděl, ale mám neodbytný pocit, že pojmenovat každou z básní jednoslovně označením nějaké věci byl dost možná autorčin koncept a je škoda, že je v překladu takto porušen.):

Hrouda hlíny

Dítě přikládalo kámen k mnoha věcem, ale žádné neubývalo. A když jich bylo pořád stejně, znamenalo to, že pro něj nejsou jedlé.
Dítě našlo jamku pod svým jazykem, vložilo tam kámen, ale nijak tím nepřibralo na váze. Pocítilo, že ho ubylo. Ne v tom smyslu, že člověka ubývá, když žije a užívá si života, nýbrž proto, že ze sebe něco dává.
Dítě chodilo po zahradě a zkoumalo, co je co. Kámen hltal ten pohled společně s dítětem, které už vědělo: uživí kámen čímkoli, co projde smysly. Třeba i hroudou hlíny, pokud se na ni podívá, nebo obyčejnou trávou, pokud se jí dotkne. Možná stačí na trávu jen pomyslet.

10.12.2020

Silné čtení, náročné pro emoce i pro rozum. A jak jste opouštěli dětství vy?

20.01.2020

Taková jednohubka, že než jsem se rafael nadál, tak byl konec. Pani polská scenáristka nějakých filmů, který jsem si nestihl vygůglit, debutovala touto knihou. A hned za ní dostala cenu Nike. To dá rozum, Nike totiž sponzoruje Rafaela nadála!

Krátké kapitoly z dětství bez souvislost se čtou svižně a já tomu tak nemám co vytknout. Takže dobrý, můžete pani pokračovat, další knihu mi můžete zaslat na adresu pekárenská 69, díky a s pánem brožem.

Jo úplně bych zapomněl - 7/10. Ale teď už fakt jdu!