Narcis
Rudolf Sloboda
Originální prvotina nekonformního slovenského prozaika čerpá námět z jeho brigádnického pobytu v Ostravě.
Přidat komentář
Je až neuveriteľné, že dobová moc (v kontexte s dobovou cenzúrou našťastie) prehliadla tak dekadentný, avšak pravdivý autobiografický ( a nie len autobiografický) román svojej doby, ktorého odkaz a myšlienky sú dodnes aktuálne.
Formálně zvláštně vystavěný román střídající perspektivy vyprávění – současnost střídají retrospektivy a snové představy. Narcistní mladý muž, který se stále pozoruje a rozebírá se, v něm hledá vlastní identitu. A dělá to dost sebetrýznivě, což ho vede k depresi, poraženectví a cynismu. Prvotním nadšením z manuální práce Urban obelhával sám sebe a čím dál víc si uvědomuje, že odchod ze školy a z domu je prohrou a selháním, za které se prací v Ostravě trestá („Nik ho nepochválil. Všetci kričia, že bolo zbytočné odchádzať zo školy, ak sa vôbec odhodlajú s ním o tom hovoriť. A Urban im vlastne odôvodňuje svoj krok vždy ináč, a nikdy nie — pravdivo. Pomocný robotník! Či je to vari ideál? Veď si nemal chodiť sem, Tolstoj hovorí o sedliačení, a nie o fabrike, naopak, je proti nej.“).
Stereotyp a práci v železárnách postupně čím dál víc nenávidí („Dni leteli a každú nedeľu si si uvedomil, že márniš čas, že by si mal žiť ináč.“) Nic s tím ale nedělá, utápí se v neustálém přemýšlení o sobě.
Chtěl by holku, ale má problém navazovat vztahy a pokaždé už předem ví, že to nedopadne („Tipujem, ako dlho vydrží táto žena so mnou. Nie viac ako mesiac, a to při dodržaní všetkých pravidiel slušnosti a za predpokladu, že sa nebudeme stretať každý deň. Zas sa to skončí iba priateľstvom bez hriechu.“). Chodí sice s Danou z práce, ale pořád řeší, jestli ji chce, takže vymýšlí, co všechno mu na ní vadí, rozchází se s ní, aby se k ní zase vrátil s představou, jak se vezmou….. Prostě tápe, neví, kdo je a co si má se životem počít.
Urban mě dost iritoval, jak se choval, jak se sebepozoroval, ale vlastně… kolik lidí má ve dvaceti o životě jasno, neplácá se životem ode zdi ke zdi a nehledá sama sebe? Sloboda dost přesně vystihl myšlení a pocity nezralého a nezkušeného mladíka, který musí utéct, aby se dokázal vrátit.
"Hnusí sa mi disciplína a hromadné nástupy do práce, pichanie, otrepané pozdravy, preobliekanie, spúšťanie strojov a celý ten mizerný stereotyp dňa. Zdá sa mi neuveriteľné, že tisícky ľudí tak presne plnia svoju povinnosť.
Bezduchosť dennej driny nemôžem prestať nenávidieť."
Postoj k bezduchej a stereotypnej práci, depresia z toho, nešťastie z nemožnosti byť ako väčšina šťastných ľudí, to všetko a ešte viac vyjadruje Sloboda slobodne v knihe a priam kričí moja duša spolu s ním.
Autorovy další knížky
1990 | Rozum |
1987 | Medová žihadla |
1983 | Stratený raj |
1987 | Uršuľa |
1988 | Lampa s růžovým stínidlem |
Toto bolo dosť ťažké čítanie, teda pre mňa určite. S hlavným antihrdinom Urbanom som si nedokázal nadviazať vzťah, pretože zamindrákovaný intelektuál mi bol nieže nesympatický, to nie, ale tak na hony vzdialený s jeho pseudo problémami, až mi bol vlastne protivný. Takisto som nedokázal pochopiť, prečo (Urban mal dvadsaťdva rokov, keď zanechal školu), keď mu chýbal rok dva na dosiahnutie diplomu, si nedokázal vstúpiť do svedomia a školu dokončiť. S jeho narcistickým vnímaním sveta som sa nedokázal stotožniť, svoju identitu zbytočne dáva na piedestál pred všetkým ostatným a robí to, jemne povedané, poriadne na hulváta. Tým sa ešte viac zamotáva a potom nám servíruje svoje rozpoltené ja. Každý autor prenáša kus seba do svojej tvorby, takže pravdu povediac, stretnúť pána spisovateľa naživo, asi by som to nevydržal. Ak chcel touto knihou povedať, že svet je plný nezrelých jedincov, tak od doby napísania tejto knihy sa zmenilo len jedno - tých nezrelých s právom voliť je čím ďalej, tým viac.