Narcis a Goldmund
Hermann Hesse
Ústřední dvojice postav této knihy symbolizuje základní antinomii Hessova díla: protiklad člověka duchovního a člověka smyslového, protiklad etického a estetického, protiklad postoje myslitelského a postoje uměleckého. Tento spor „ducha a těla“, reprezentovaný mnichem Narcisem a nadaným umělcem Goldmundem, zůstává nerozřešen.
Literatura světová Novely Romány
Vydáno: 1995 , ArgoOriginální název:
Narziß und Goldmund, 1930
více info...
Přidat komentář
Zdráhám se hodnotit literárního velikána, jakým Hesse bezpochyby je. Slabiny tohoto románu tu za mě naštěstí odhalil již jardadr ve svém starším komentáři. Narcis a Goldmund mi připadal jako evropská verze Siddhárty, přinejmenším jako podobenství o sváření těla a duše, srdce a mysli, významu pokušení a hledání smyslu. Vlastně je velmi příznačné, že evropský příběh je od základu rozštěpený, duální a nesměřuje ke splynutí, k osvícení. Román Narcis a Goldmund trochu postrádá lehkost a eleganci Siddhárty, ale čtenáře opět polapí Hesseho podmanivý styl, moudrost a laskavost.
Pusťte si audioknihu ve slovenštině! Je dokonalá. Nechte se pohladkať pozapomenutými zvukomalebnými slovy, třeba "mihalnice, drobušký, načúvá, vravela..."
"Nechcela by si ísť so mnou, Lýdia? Utiečeme spolu. Svet je velký! ... Bolo by to velmi krásne, žalostila. Aach, keby to bolo krásne ísť s Tebou širým svetom, ale nemôžem..."
Toľké roky bola táto geniálna a skvostne napísaná kniha na poličke v obývačke a ja som sa k nej dostala až teraz! "Náhodou", keďže nemám nič požičané z knižnice, ale aj "nenáhodou", keďže skôr by mi nedala to, čo teraz. Až teraz som totiž bola schopná naplno precítiť a vychutnať si autorov lyrický štýl, melodickosť jazyka, mágiu, ktorá dýcha z celej knihy, životnú filozofiu, ku ktorej dospel, a neskutočne nežný a silný príbeh dvoch protipólov, Narcisa (mysliteľa, askétu, predstaviteľa rozumu a vôle) a Goldmunda (erotika, umelca, stelesňujúceho zmysly, cit a fantáziu). Príbeh o hľadaní seba samého, o ženskom a mužskom princípe v nás a o pochopení nutnosti rovnováhy hlavy a srdca, s miernou prevahou srdca, pravda, aby duch mohol byť tvorivý...
Pre mňa dokonalé dielo zanechajúce hlboký dojem a spôsobujúce úvahy o vlastnom živote. Skladám pred autorom klobúk (len máloktorý dokáže svojou tvorbou učiniť z ľudí lepšie bytosti, no Hesse patrí medzi nich). A teším sa na ďalšie blažiace kusy z jeho tvorivej dielne.
Z knížek si vždycky vypisuju úryvky, které mě zaujmou. Tuto knihu bych asi musela přepsat celou, je úchvatná.
Hesse, Hesse... Táto kniha sa čítala inak, než trebárs Stepný vlk, hoci mala pár čŕt typických pre tohoto autora).
Rozjazd bol slabší, Goldmund ešte pôsobil nevinne, Narcis ma miestami iritoval a v ich vzťahu bolo občas neskryte vidieť náznaky homosexuality. Potom sa ich cesty rozdelili aby sa po (nie až tak prekvapivom) zvrate v žalári znova spojili, tentokrát to už bolo iné. Celou knihou sa tiahol obraz Goldmundovej matky a hľadanie zmyslu.
Dej bol miestami predvídateľný, no pútavý a pri posledných kapitolách som takmer mal slzy v očiach.
V první třetině jsem měl pocit jako bych četl červenou knihovnu či Dekameron. Vadil mi příliž úzký citový vztah mezi Goldmundem a Narcisem, hraničící až z homosexualitou. Později naštěstí došlo ke zlomu a vyšlo najevo, že je to o protikladech, bez kterých by ve světě nebylo ničeho.
Je to duchovní příběh o hledání smyslu života, ze kterého na mě dýchlo kouzlo starých časů.
85%
No jo, smysly, smysly. Napojené na cit pro krásu, na empatii a schopnost nadchnout se zvláštností a charakterem druhého. Schopnost vycítit v něm to, čím můj svět přesahuje. Dobrá životní náplň, ovšem k její realizaci nemá každý tak románově snadné podmínky. Románového Goldmunda se netýkají hrozby otěhotnění ani pohlavních nemocí a navíc je tu faktor jeho obzvláštní krásy. Po čtrnácti dnech, v nichž se radostně po goldmundovsku toulám přírodou, mají muži občas lehkou nechuť pustit mě i do autobusu, natož aby mě pouštěli do svých postelí a odhalovali mi tam beze slov krásné taje svých krásných duší-těl. Nezáleží jen na vnitřním založení, ale i na vnějších podmínkách. A i v nich si člověk musí stvořit svůj smysl a životní naplnění, což jako by román se svou myšlenkou bezpodmínečného vnitřního určení pokládal za nemožné. – Jinak je to ale krásná a podnětná alegorie a silný čtenářský zážitek.
Občas si říkám, zda si můj milovaný Hesse, genius charakteristiky postav, díky jehož formulačním dovednostem se při četbě přistihuji ve chvilkových stavech eudaimonia, dostatečně silně uvědomoval, že logos a erós nejsou žádné protiklady, ale že bez erótu není kontinuity lidského logu, že rozum není tak úplně rozumný bez citu, že askeze je nutná pro to, aby aby smyslovost a nespoutanost dávala smysl, aby tanec byl opravdovým tancem a ne psími kusy, že etické není protikladem estetického, protože morální soudy závisí na naší neustále rozvíjené soudnosti a vkusu v nejširším slova smyslu a že umění je jen na smyslovost zaměřené myšlení a myšlení ve smyslu theória je jen na dialog zaměřené umění. A tedy konečně, že zdánlivě neřešitelný životní problém vlastně není vůbec žádným problémem.
Můj první Hesse.
Příběh o životním cyklu. Každý čtenář si musí uvědomit, že každá část kruhu má smysl. Pokud jste se někdy snažili nakreslit či narýsovat kruh, víte, že nemůžete prostě byť jen jeden malý kousek kruhu vynechat, aniž byste ho dokončili. A tak to lze přirovnat i k životu samému. Stejně tak musí kruhem projít i Goldmund. Poprvé se s ním setkáváme v knížce jako s přestárlým dítětem, které je oddané jen a pouze představě svého otce o jeho vlastní budoucnosti. Skrze řádky knihy se dozvídá, jak je důležité upřednostnit srdce svobodnou vůli na úkor cizího přesvědčení. Na konci přichází stařec s dětskou duší, však plně obeznámen rovnováhou mezi kouzlem logiky a uměním.
Nechci si samozřejmě dělat nárok na jediný správný výklad Hesseho úžasného díla.. ale hlavní postavy jako homosexuálové či děvkař na cestách, jak se objevuje v některých komentářích? Není příběh jen alegorií a nepojednává ve skutečnosti o souboji a doplňování dvou sil uvnitř (nejen autorovi) duše? A co když Narcis Goldmundovo dílo dokončí?
O životě dvou přátel, kteří ho prožijí zcela odlišně (jeden je neustále na cestách, obohacuje se vnějšími událostmi a druhý si zvolil duchovní cestu a obohacuje se rozjímáním, filozofií, modlitbou …). Kniha se mi líbila pro svůj bohatý jazyk a hezké metafory … děj se mi již trochu vytratil, ale zůstalo mi odhodlání, že se ke knížce ještě jednou vrátím.
V podstatě souhlasím s jardadr.
To mi v tom příběhu velmi vadilo, že autor vyzdvihuje častokrát nezodpovědný/sobecký způsob života Goldmunda a přitom v příběhu příliš neschytal následky svých činů (karma). Takto to v opravdovém životě nefunguje.
Tuto knížku mi doporučila kamarádka. Sama mi říkala, že ji tato knížka dala impuls více žít a méně se bát, ale postupem času se to mé kamarádce v jejím životě velmi vymstilo. Nebrala příliš ohledy na druhé a chtěla si užívat bez odpovědnosti a braní ohledu na druhé.
Jestli bylo autorovým cílem navést lidi, aby více (opravdověji) žili, tak to beru, ale zapomněl (dle mého názoru) do příběhu zakomponovat i odpovědnost za své činy.
Osud Goldmunda mě trochu vyděsil. I když jsem to asi měla čekat. Asi jsem pořád tak trochu naivní. Ovšem v ostatních směrech jde o dílo, které jsem přečetla s lačností hladovějícího. Dílo, které by si měl přečíst povinně každý.
Nevěřila jsem, že nějakou Hesseho knihu postavím pod ostatní, tuto ano, o kousíček.
I tak:
"Všiml jsem si, jak v některé postavě se všude znovu vrací určitý tvar, určitá linie, jak čelu odpovídá koleno a rameno boku a jak to docela uvnitř spadá všecko vjedno s podstatou a povahou člověka, který má právě takové koleno, takové rameno a čelo. A také toho jsem si všiml, viděl jsem to jednou v noci, když jsem musel pomáhat u jedné rodičky: že největší bolest a nejvyšší rozkoš mají docela podobný výraz:" str. 159
"Viděl teď na té práci podrobnosti, které spatřil jen umělec, tichounce jemné pohyby v rukou a prstů, jemnocitné využití náhodnosti ve struktuře dřeva - všechna ta krása sice nebyla ničím ve srovnání s celkem, s prostotou a vřelostí pohledu, ale byla tady, a jak t bylo krásné, a možná zas jen u člověka obdařeného, rozumí-li řemeslu od základu, v duši obrazy, musí mít také nepopsatelný um a cvik v očích a rukou. Snad to přece jen tedy sotjí za to dát celý svůj život do služeb umění, na úkor svobody, na úkor velkých zážitků, aby člověk jednou vytvořil něco tak krásného, co nejen prožil a zřel a v lásce přijal, nýbrž co je až do nejmenší podrobnosti dokonalé i bezpečným mistrovstvím? Je to veliká otázka." str. 184 To je.
"Chceš vlastně říci, že nemáš o myšlení valného mínění, zato však o použití myšlení na praktický a viditelný svět. Mohu Ti dát odpověď: příležitosti k použití našeho myšlení ani vůle k tomu nám nikterak nechybějí. Myslitel Narcis například výsledky svého myšlení stokrát použil u svého přítele Goldmunda a u každého ze svých mnichů a činí tak v každém okamžiku. Jenže jak by měl něco ,použít', kdyby se tomu byl nejdříve nenaučil a nevycvičil se v tom. Vždyť i umělec neustále cvičí svůj zrak a svou fantazii a my jeho cvik oceňujeme, byť se třeba projeví jen malým počtem skutečných děl. Nemůžeš myšlení jako takové zatracovat a jeho ,použití' oceňovat. Rozpor je jasný. Nech mě tedy klidně myslet a mé myšlení posuzuj podle jeho výsledků a já právě tak budu posuzovat tvé umělectví podle tvých děl. Jsi teď neklidný a podrážděný, protože mezi tebou a tvými díly ještě leží překážky. Odstraň je, najdi si či postav dílnu a začni s prací! Mnoho otázek se přitom vyřeší samo sebou." str. 293
+ str. 303
Tak nevím, ale jelikož mám Hesseho moc rád, musím na něj být přísný a napsat, co si o této knize myslím. Řekl bych, že pro Hesseho to byl snad ještě větší úskok stranou, než Stepní vlk, kterého dopsal před tímto románem. Ale tentokrát to už nebyla horolezecká výprava do sféry čistě filozofického románu, odehrávajícího se možná jen v hlavě hlavního hrdiny, nýbrž cesta do nížin díla na pomezí klasické středověké disputace na téma; hádala se duše s tělem, vagantského románu a místy až lehce erotického dílka, jakoby z dílny Gioacoma Casanovy. Četlo se to výborně, pravda, ale nějak mi tam mnoho věcí nesedělo. Například, jak lehce Goldmund proplouvá životem, prakticky nic nemusí, vydělávat peníze, jíst, nemusí se ani pořádně strojit, ale přesto mu jen stačí kývnout a ženy a dívky s ním jdou. Tím se dostávám k další věci, nepřipadlo Vám, že když se v knize mluvilo o lásce, myslel se tím vlastně jen sex? Říkat sexu tělesná láska je samozřejmě jen takový básnický přílepek - přetvářka, aby to znělo lépe. Ani Lydii vlastně nemiloval, jen později ve "stáří" na ni vzpomínal a jaksi tušil, že by ji milovat mohl. Bral si ženy a dívky jak se mu zachtělo. A kdyby nedošlo k neuvěřitelné náhodě, ztratil by se jeho život v prázdnu a nesmyslnu. Jen díky ní mohl vytvořit pár hodnotných děl, jen k těmto cílům směřoval jeho život.
Nu, tato myšlenka se mi na tom tedy líbila, cesta k vytvoření něčeho stálého vedoucí přes trní života, i když v Goldmundově případě spíš přes růže života. (Velice zajímavé, co se týče tohoto tématu, je prostudovat si život Guy de Maupassanta, muže, jenž tvořil z živočisné vášně, zasvětil se sexu a požitkům, a vytvořil opravdu neskutečně úžasná díla a jak ho to strávilo a rozmáčklo jak nahnilé jablko).
Uznávám, Hesse neměl v záměru vytvořit kladnou postavu, ale ani Narcis se mi nedostal pod kůži. Za prvé pochybuji o tom, že by středověký mnich asketického ražení nabádal někoho, zvlášť přítele, ke světskému životu a pak, vadila mi ta jeho nabubřelost, on byl doopravdy narcis. To je třeba vada mého subjektivního pohledu, ale nejtěžší ranou mi byla průhlednost děje knihy; dalo se čekat, že z kláštera Goldmund odejde, že bude zaučen nějakou lehčí ženou, že se mu to zalíbí, že dojde k nějakému hradu a potká rytířské dcerky, že se je pokusí svést, že z toho budou problémy, že někde potká mistram, jenž ho vyučí v řezbářství, že zřejmě bude mor a že se nakonec s Narcisem zase shledají a on uplatní své nadání a životní zkušenosti v práci na umění.
Souhrn by zněl asi takto, je to chytrá, milá kniha a jako vždy u Hesseho je potěšení ho číst. A také vím, že Hessemu nešlo o to napsat autentický historický román, že mu středověk posloužil jen jako kulisa pro vyjádření svých myšlenek, ale výšin klenotů jako jsou romány Stepní vlk, Pod Koly, sbírky povídek Tento svět, anebo novely Knulp (který byl tulákem mnohem propracovanějším) Narcis a Goldmund nedosahuje.
Po dlouhé době kniha u které jsem měl na konci slzy na krajíčku. Filozofický rozhovor mezi Narcisem a Goldmundem, mezi uměním, láskou, nezávislostí a mezi světcem, pravidly a božským slovem. Je lepší život, který se nějak užije, nebo ten, který se oddá jediné věci?
Neskutečně působivý příběh s neskutečnou hloubkou a filozofií. Rozdíl dvou vnímání, dvou světů, kde není horšího, ani lepšího, jediná správná varianta je jejich syntéze, která není možná. Další z Hesseho děl, které se věnuje jeho celoživotnímu tématu a společně se strhujícím příběhem nás nechává pčičuchnout k životu a jeho strastem.
Ze začátku mi celkem dlouho trvalo, než jsem se začetl. Ale jakmile si zvyknete na styl vyprávění, už Vás kniha nepustí. Vypráví o dvou naprosto rozdílných lidech a jejich postoji ke světu, ale myslím, že ve skutečnosti oba lidé žili uvnitř jejich autora a sváděli mezi sebou boj. Neskutečné, jak poeticky se autor dokáže dívat na svět kolem sebe a všímat si "obyčejných" věcí. Bohatý život člověka, který se takto dokáže dívat na svět. Kniha ve vás určite něco zanechá. Minimálně se zamyslíte, zda opravdu žijete a popřemýšlíte, jak si všímáte věcí kolem.
Autorovy další knížky
2006 | Stepní vlk |
2003 | Siddhártha |
2008 | Demian |
2005 | Narcis a Goldmund |
2012 | Hra se skleněnými perlami |
Toto dílo jsem ani nevnímala jako knihu. Spíš je to obraz, snění, let lesem. Je krásné číst po současných knihách nějakou takovou, která jde v popisech až do podrobností, není rychlá, nečte se rychle, nemá šokující příběh. Jen vstoupí a v čtenáři žije. A já se přikláním spíše ke Goldmundovi zlatoústému, život jeho byl těžký, ale plný.