Narcis a Goldmund
Hermann Hesse
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31964/bmid_narcis-a-goldmund-UX5-31964.jpg
5
309
309
Ústřední dvojice postav této knihy symbolizuje základní antinomii Hessova díla: protiklad člověka duchovního a člověka smyslového, protiklad etického a estetického, protiklad postoje myslitelského a postoje uměleckého. Tento spor „ducha a těla“, reprezentovaný mnichem Narcisem a nadaným umělcem Goldmundem, zůstává nerozřešen.
Literatura světová Novely Romány
Vydáno: 1995 , ArgoOriginální název:
Narziß und Goldmund, 1930
více info...
Přidat komentář
Hybnou silou Hesseho knih, které jsem dosud četla, jsou vždy zajímavé vedlejší postavy působící na protagonistu. Úsporný děj zároveň vždy slouží jako katalyzátor jeho charakterového vývoje. Narcis a Goldmund přesně zapadá do této konstrukce, je v kombinaci s filozofií výborným vykreslením vnitřního světa dospívajícího chlapce.
Nadčasová skvělá klasika - filosofie, dobrodružství, láska přátelství... Ta v člověku zůstane.
Nadčasové dílo, které ani téměř 100 let po jeho vydání neztrácí na aktuálnosti.
Zamyšlení nad světem, smrtí a smysluplností života.
Co je lepší? Žít život plný sebekázně a upírání toho, co má člověk rád jako daň za vytváření něčeho hodnotnějšího, co ho přežije, nebo žít život ve smyslu carpe diem, který je však velmi pomíjivý a ve výsledku člověka dožene? I nad tím se Hesse ve svém díle zamýšlel a jako správný filozof dokázal tento rozpor zhmotnit i do slov:
„Je to potupa, jak si život z člověka tropí blázny, k smíchu to je i k pláči! Buď člověk žije, nechá hrát své smysly a dosyta se nasaje z ňader staré máti Evy - pak sice zažije lecjakou vrcholnou slast, ale nemá žádnou ochranu proti pomíjivosti; člověk je potom jako hřib v lese, dnes kypí barvami a zítra zetlí. Anebo člověk sáhne k obraně, zavře se do dílny a pokouší se prchavému životu postavit pomník pak se musí života vzdát, pak je jen pouhý nástroj, sice pak slouží tomu, co nepomine, ale přitom usychá a ztrácí svobodu, plnost a slast života.“
„Byl opravdu člověk stvořen k tomu, aby vedl život uspořádaný, jehož čas a úkony ohlašuje klekání? Byl člověk opravdu stvořen k tomu, aby studoval Aristotela a Tomáše Akvinského, uměl řecky, zabíjel své smysly a unikal světu? “
Po zklamání z opětovného čtení Stepního vlka po mnoha letech jsem se rozhodl dát Hermannu Hessemu (1877–1962), nositeli Nobelovy ceny za literaturu (1946), ještě jednu šanci a přečetl jsem konečně jeho další slavné a vrcholné dílo, román Narcis a Goldmund (1930). Líbil se mi, ale asi bych si ho užil mnohem víc, kdybych ho četl kolem svých dvaceti let, kdy se člověk ještě hledá a tápe a více řeší různé rozpory; nyní mi místy přišel trochu naivní a odtažitý. Nicméně jsem ho četl s chutí a zájmem až do konce a rozčarování naštěstí nenastalo.
Příběh se odehrává někdy ve středověku a svede dohromady dva mladé muže, kteří snad nemohou být rozdílní. V klášteře Mariabronnu žije asketický a vzdělaný Narcis, který se spřátelí s Goldmundem, umělecky nadaným mladíkem neposedného ducha, který v dětství ztratil matku. Zatímco Narcis má svoji životní dráhu mnicha a učence jasně danou, neklidný Goldmund prahne po něčem jiném než po životě v klášteře a když jednou okusí lásku ženy, z kláštera odejde a roky pak putuje krajinou a městy, zažívá různá dobrodružství a setkání včetně morové rány a delší či kratší milostné románky. Nakonec se u jednoho mistra řezbáře a sochaře vyučí řemeslu a v umělecké tvorbě najde smysl života. To ale neznamená, že by se jeho duše uklidnila...
Hesse proti sobě v románu staví dva životní postoje, rozpor mezi duchem a smyslovostí, rozumem a citem, etikou a estetikou, vědou a uměním; logos a eros, život myslitele a umělce. Je nasnadě, že žádný postoj nevítězí, rozpor není vyřešen, neboť obě cesty jsou možné, dokonce se najdou i tací, kteří oba tyto světy dokážou skloubit. Krásným jazykem psaný lyrizující román s mnoha filozofickými úvahami i bohatým dějem a nezapomenutelnými kontrastními titulními postavami.
"Že v něm však přebýval duch a vůle, že byl umělcem, proto byl jeho život bohatý a těžký. Vždyť každý život se stane bohatým a rozkvete teprve rozpolcením a rozporem. Co by byl rozum a střízlivost bez znalosti opojení, co by byla slast smyslů, kdyby za ní nestála smrt, a co by byla láska bez věčného smrtelného nepřátelství pohlaví?"
Přeložil Vratislav Slezák, vydal Odeon, 1978.
Premisa může vzbuzovat obavy, že bude příběh až příliš tezovitý a účelově dualistický. Rozpor mezi duchem a tělem je relativně hojně zpracovávaným tématem, ať už ve filozofii, či epice. Román však čtenáře dokáže s každou stránkou překvapovat, s jakou citlivostí a zároveň komplexností Hesse na zmíněné téma nahlíží. Postavy mají k chodícím filozofickým konceptům opravdu na míle daleko - jejich charaktery jsou velmi bohaté a lidsky podané. Narcis a Goldmund vám zkrátka přirostou k srdci a neopustí jej ani dlouho po dočtení. Hesseho román je středověkou spirituální cestou za hledáním sebe sama, která klade důraz na citovou stránku a v tom si mě získala.
Jedna z těch knih, která se trefila do mého aktuálního vnitřního rozjitření a pomohla určit cestu dál.
Je lépe být asketickým mnichem, který pomocí řádu v klášteře nemá možnost uhnout z cesty, který není vystavován pokušením, který pracuje na svém kousku něčeho věčného?
Nebo raději bohémem, který snadno podléhá svodům svých smyslů, který žije ze dne na den bez plánů a povinností, který ale tuší že po jeho smrti po něm nezůstane nic protože žil jen pro chvíle slastí?
Jak se nezabetonovat v dobrém bydle, ale být pořád na cestě? Má život v kontextu hrůz světa nějaký smysl?
Oblíbené pasáže:
---
…jak bědně a v strachu si všechno živoucí nese tu svou trošku teplé krve ledem vesmíru…
---
…a formulujeme myšlenky, pak tak činíme, jen abychom z toho velikého tance smrti přece jen něco zachránili, zbudovali něco, co má delší trvání než my sami…
---
Ale vždy znovu, často docela náhle jako kouzlem ho radost a klid opustily, vždy znovu z něho to tučné, vypasené poblouznění spadlo, ta spokojenost se sebou samým, důležitost a líný klid duše, a vytrhlo ho to pryč, do samoty a přemítání, na toulky, k pohledu na utrpení, na smrt, na pochybnost všeho konání, k zření do propasti.
---
…oč jednodušší, klidnější, pohodlnější je pro představeného řídit lidi průměrné místo povah velkých a silných, musel povzdychnout a usmát se zároveň. Ne, nedá se nakazit nedůvěrou, neprojeví nevděk za to, že mu jsou svěřeni dva lidé výjimeční…
---
Charaktery hlavních postav pro mě byly dlouho neuchopitelné, Goldmundovy milostné eskapády až iritovaly. Ale spousta pasáží krásná. Celkový dojem z díla dobrý. Siddhárta se však líbil více...
(SPOILER)
Autorova snaha vylíčit jednoznačně smyslového člověka vedla k tomu, že Goldmund byl pro mě zcela k neuvěření, něco jako řecký bůh bez lidského charakteru. On to byl spíš souložník a příživník, ale určitě mi k němu neseděl pojem umělec. Mnicha jako Narcis si dokážu představit, ale tvora jako Goldmund ne. Hesse tak moc usiluje o to popsat pól smyslovosti a pól duchovnosti, že se román stává ochuzen o ostatní normální lidské vlastnosti a city.
Goldmund stále souloží, každý den s jinou ženou, nic nedělá a občas někoho zabije. Ženy netřeba ani svádět, samy se po něm okamžitě jedou, všechny (!) a Goldmund nepohrdne opravdu žádnou. Narcis si všechny radosti odříká. Nevtáhl mě ani závěrečný rohovor těch dvou na téma, zda je lepší překonat pomíjivost života užíváním si nebo myšlením. A protože to je Hesse, nesmí chybět Jungova psychologie, takže se celým příběhem prolíná archetypická Matka a Goldmundův pozitivní mateřský komplex: všechno mi dejte, potřebuji si užívat, ale nic po mě nechtějte. Román se mi nelíbil, a jestli byl celý popis Goldmundova "hříšného" života potřebný k tomu, aby proběhl závěrečný rozhovor mezi ním a Narcisem, pak by mi stačilo popsat ten život na pár stránkách.
Nejúžasnější ztvárnění klasického rozporu dvou (kdybych neměl takový odpor k jungiánskému slovníku, napsal bych "archetypálních") přístupů k životu: čistě rozumového a čistě emočního. Možná klišovitá premisa, ale to provedení! Ten jazyk! Jestli má spojení "krásná literatura" nějaký smysl, Hesse jej naplňuje nejlépe.
Oceňuji Hesseho čtivost a hloubku zároveň. Jako obvykle. Vyvstává více otázek než odpovědí. Jako obvykle. Cítím se být Narcisem i Goldmundem.
Tahle kniha mne pěkně štvala. Taky jsem ji neustále odkládala. Narcis byl nepříjemný hned z úvodu, Goldmund mne začal štvát vzápětí - a dál to bylo o něm až skoro do konce, kdy se oba opět setkali. Víc by se mi asi líbilo dumání nad světem a životem, Goldmundova cesta životem nebyla moc příjemná, poučná, jistá ani průzračná. Aspoň že to věděl.
Ten věčný rozpor mezi filosofováním (myšlením) a uměním. A do toho - na pozadí - víra, matka a smrt.
Dospět k závěrečným stránkám nabízejícím konečně trochu (náboženského) filosofování ale stálo za to:
"Nepřísluší ti myslet na to, zda Bůh tvou modlitbu slyší či zda Bůh, kterého si představuješ, vůbec existuje. Také nesmíš uvažovat o tom, není-li tvé snažení dětinské. Ve srovnání s tím, k němuž se naše modlitby obracejí, je všechno naše konání dětinské. ... Když člověk zpívá, neuvažuje o tom, zda je svět užitečný nebo ne, nýbrž zpívá. Zrovna tak se modli."
"My myslitelé se snažíme přiblížit se k Bohu tím, že od něho svět odnímáme. Ty se mu přibližuješ tím, že miluješ jeho stvoření a tvoříš jej znovu. Obojí je dílo lidské a nedokonalé, ale umění je nevinnější."
"Všem lidem však, kteří mají dobrou vůli, je společné toto: že nás naše díla nakonec zahanbují, že musíme opět a opět začínat od začátku, že se oběť musí přinášet stále znova."
Ale románový konec mě neuspokojil, vlastně se nedospělo vůbec k ničemu krom hořkého konce, k němuž všichni směřují tak jako tak. 70%
Pozn.: líbila se mi vazba knihy, takovou jsem snad nikdy v ruce neměla - bytelná, přitom pružná, "omyvatelná", příjemná do ruky (rozhodně ale ne "pevná / vázaná", jak bylo uvedeno v příslušné kategorii výše - opravila jsem na flexovazbu, což je zřejmě nový terminus technicus pro tento typ vazby
Moc hezká kniha.Příběh dvou mužů,kdy se jeden rozhodne pro duchovní a druhý pro světskou cestu.To vše v hávu středověku.Velmi silný příběh
„Nepokoušej se napodobovat, buď sebou samým, hleď uskutečnit sám sebe!" (Narcis Goldmundovi str. 290)
Velmi silný a dojemný příběh o dlouhém a složitém hledání vykoupeném bolestným, ale šťastným nacházením uvnitř i vně jednoho nestandardního mužského přátelství.
První kniha, kterou jsem od Hesseho četl a doufám, že nikoliv poslední. Kniha zlomkově předvídatelná e.g. návštěva Narcise ve vězení, drsná jako jsou popisy morových ran, vyvolávající úzkostlivé stavy, když se Goldmund po jistém usazení opět vydává do neznáma, ale kniha je především krásná a láká ke čtení.
První kniha kterou jsem od Hesseho četl. Tehdy jsem si ji vybral kvůli názvu. Od té doby patří Hermann Hesse k mým oblíbeným spisovatelům. Skvělé.
Autorovy další knížky
| 2006 |  Stepní vlk |
| 2003 | Siddhártha |
| 2008 | Demian |
| 2005 | Narcis a Goldmund |
| 2012 | Hra se skleněnými perlami |
Ze začátku jsem si říkal, co je to za homogej román, ale nakonec to byl neskutečný rollercoaster emocí, kdy jsem si jasněji definoval úlohu umělce.