Národ
Terry Pratchett
V den, kdy skončil svět… …byl Mau na cestě domů z Ostrova chlapců. Brzy se měl stát mužem. Pak přišla vlna – obrovská, táhnoucí za sebou černočernou noc. Přinesla škuner, Sladkou Judy, která na jejím hřebeni přeplula téměř celý ostrov a skončila v pralese. Ve chvíli, kdy loď ztroskotala, zbyla na palubě jen jediná živá duše (nebo dvě, pokud počítáte papoušky). Vesnice zmizela. Celý Národ zmizel. Zůstal jen Mau, který na sobě skoro nic nenosí, kalhotová dívka, která toho naopak nosí až příliš, a veliká spousta nedorozumění. Nevědí, co mají dělat, a co je horší, nevědí ani, jak si to říct. Společně musí z polámaných kousků sestavit nový Národ. Stvořit nové dějiny. Jenže… Kdo střeží Národ? Kde je naše pivo? …staré dějiny nehodlají jen nečinně přihlížet, ne dokud mají Praotcové stále ještě hlas. A tak se Mau, ještě než se postaví tváří v tvář budoucnosti, musí vyrovnat s minulostí. Národ je moudré a vtipné dobrodružství pro všechny malé i velké čtenáře, plné nenapodobitelné komické satiry Terryho Pratchetta, které – doslova – převrací svět vzhůru nohama. Kniha vychází v opět skvělém překladu Jana Kantůrka.... celý text
Literatura světová Humor Fantasy
Vydáno: 2009 , TalpressOriginální název:
Nation, 2008
více info...
Přidat komentář
Moje první Pratchettovka od jinud než ze Zeměplochy, ale pořád je to Pratchett, krásné se skrytým poselstvím. Co mě ale překvapilo byla úplně poslední kapitola, tento závěr jsem teda nečekala.
Já vlastně ani nevím jak nebo kde začít.....sto lidí - sto chutí.....pro mě zatím jedna z nejkrásnějších knížek od Pratchetta….Maua a přízračnou dívku si hned zamilujete a i další ostrovany …. pro mě to byla kniha moudrosti a ….. já nevím…. uvědomění si něčeho až mi bylo do pláče.... za mě prostě nádherná knížka.
Knížka pro čtenáře každého věku: těm mladším dost možná ukáže nové obzory a dospělí si osvěží staré pravdy, na které mohou v dnešní uspěchané, bezohledné době zapomínat. Jakkoliv nejsem odpůrcem Pratchetta, ba právě naopak, "Národ" mě nelákal... a zpětně nad tou skepsí mohu jen nechápavě zavrtět hlavou. Jde o výjimečný román, jaký lze těžko zařadit do nějaké škatulky: je v něm spousta dobrodružství, moudrosti - jednoduše podané, aniž by tím myšlenky ztrácely na kvalitě, nouze není o okamžiky smutné, najde se i pár napínavých a samozřejmě nechybí ani humor. Příjemné počtení o novém začátku, o střetu kultur, o lidské sounáležitosti, o síle lidského ducha, prostě o mnoha důležitých věcech. Závěrečných cca 30 stran bylo na můj vkus poněkud ušmudlaných (nedaří se mi vybrat výstižnější výraz), ale jinak mohu jedině chválit a vyseknout panu Pratchettovi uctivou poklonu. 90%
Moc krásná kniha. Velmi dobře se mi četla a téma se mi taky moc líbilo.
Připomnělo mi to čas, když jsem jako náctiletá četla Robinsona.
Rozesměje, rozesmutní, donutí vás přemýšlet, zasnít se.. a k tomu všemu bude možná tato kniha navždy patřit do vaší soukromé škatulky, kde jsou jen ty nej knihy, tak jako to s ní mám teď já. Nemám co bych vytkla, moc jsem se s Mauem a s přízračnou dívkou bavila..
Komentář obsahuje SPOILERy
Nikdy jsem nečetla knížku, která by byla tak plná smíchu a přitom z ní tak bolelo srdce. Nejúžasnější na celé věci je, že se nejedná o žádnou ždímačku pocitů. Mau se o své sedmileté sestře zmíní jen "mimochodem", ale o to víc vás to raní. Představa, že někdo v životě přijde o všechny, které znal... Příběh Dafné není TAK tragický, ale i ona je... naprasknutá, ale právě to, jako by je spojovalo. Když se přenesete přes tragický začátek a konečně si začnete knížku lehkovážně užívat, začnete přemýšlet nad tím, jak to všechno jen může skončit? Jak tohle může dobře skončit? A pak je konec a jediné co zůstane je bolest v srdci. Nečtu si po sobě co píšu, protože mám dojem, že to všechno musí vyznívat hrozně melodramaticky, ale... Já bych si prostě tak moc přála je vzít a dát jim lepší a šťastnější svět. Svět, kde by mohli být spolu a mohli se starat i o sebe, a ne jenom pořád o ostatní. Přála bych si, aby v nich přeci jen zůstala alespoň špetka sobectví.
P.S. Zkrátka jsem jako Mau naštvaná na Praotce téhle knihy. Proč?
Moc pěkná knížka. Imo stvořil svět a v něm žil Národ. A pak jednou přišla velká vlna a na ostrově zůstal jenom Mau a přízračná dívka Dafné.... a pomohli stvořit Národ znovu. Krásné, pohádkové a taky vtipné vyprávění. A taky trochu filosofické.
"Ano, tu si vezmu s sebou já," odpověděla přízračná dívka, " a abychom ušetřili čas, budeme předstírat, že ta hádka už proběhla a já ji vyhrála, ano?"
"Když za nocí, jako je tato, na konci dobrého dne, vidím zářící stezku nad lagunou, věřím."
(6/18)
Trošku vážnější Terry Pratchet, ale jenom trošku... opět skvělá kniha, kterou můžu jen doporučit.
Vyzretý Terry, myslím že dotlač tejto knihy tak skoro nebude, ak bude vôbec. Vrelo odporúčam, ako vždy je tam humor, oddych ale aj hĺbka a ľudskosť zašitá tak sofistikovane, až človek žasne.
Zbytečně podceňovaná kniha Terry Pratchetta (například daleko lepší než Kobercové nebo Johny), kterou jsem koupil v knihkupectví ve výprojedu za 107 Kč. Napsal ji jako první poté, co se dozvěděl svou diagnózu, na kterou zemřel o šest let později v roce 2015.
Tématu smrti (Smrť si neodskočil na hostovačku a tak se zapnutým caps lockem hovoří Bohové ostrova Národa“) a konce života jako takového se autor věnuje více než obvykle, ale se svou obvyklou grácií.
„Mau ucítil palčivou bolest v levé noze. Překulil se a vykřikl. Pták praotec, který ho sledoval, také došel k názoru, že Mau je mrtvý, vrátil se a klovl ho do nohy, aby se ujistil. Teď s uraženým výrazem spěšně odhopkal stranou. Ne však moc daleko, pro případ, že by Mau nakonec přece jen zemřel. Podle zkušeností ptáka praotce nakonec umřelo všechno, když jste to dost dlouho pozorovali“
Tato kniha je elixír mládí pro ty, kteří začínali svou čtenářskou kariéru na Robinsonovi Crusoe, nebo sledovali Modrou Lagunu.
Trochu jiný žánr od autora. Střety, které přináší další pohled na dnešní svět. Kniha k zamyšlení.
Tuhle knížku jsem dostala poprvé do ruky, když mi bylo dvanáct let a od té doby jsem jí nepustila. Byla to moje první Pratchettovka, první mix fantasy a reálného světa, jedna z prvních knižních lásek. Tam, kde někdo najde hluboké myšlenky, jsem jako dítě viděla pouze krásný příběh. Čtu ho stále dokola a pořád objevuji nové věci. A i když jsem přečetla skoro všechny Pratchettovy knížky, tak Národ stejně vede. Národ má totiž úplně jinou atmosféru než Zeměplocha - jemnější, klidnější a realističtější. Pokud bych jí měla k něčemu přirovnat, tak Filutovi, ale ten mi přišel "prázdnější".
Pan Pratchett trochu jinak,ale rozhodně né ve špatném slova smyslu. Na tuhle knihu jsem ve svojí knihovničce právem pyšná. Parádní počtení.
Hezké počtení. Pan Pratchett výborně skloubil fikci se skutečnou historií, a mne nezbývá, než tleskat. Dokonce se v knize dá nalézt i zajímavý balistický údaj.
Nádherná kniha. Zábavná a smutná zároveň. Určitě stojí za to přečíst. Je to trochu něco jiného než na co jsme u prachetta zvyklí. Žádné čáry, žádná kouzla, ale chlapec co se měl stát mužem a místo toho přišel o celý svůj národ.
Jedna z nejmilejších, nejlaskavějších a nejhezčích knížek, co jsem kdy četla. Pratchettovo nadnesení mnoha "vážných" otázek a to jak na ně postavy hledaly odpověď mi nejednou způsobilo husí kůži, stejně tak jako popisy mnoha jevů lidských i přírodních... Mnoho otázek odráželo mé vlastní a mnoho myšlenek ve mě bude ještě dlouho rezonovat. Jsem si jistá, že tohle je jedna z knih, kterou si v životě přečtu ještě mockrát, zároveň po které sáhnu až mě bude něco soužit...
Rozlezlé, rozvláčněné, nudné. První knížka od Prachetta a zklamalo to na celé čáře. Dočteno s obtížemi kvůli dobrému námětu. Možná jen nejsem Prachettovský typ, když ostatní hodnotí velmi kladně..
Štítky knihy
Anglie moře a oceány anglická literatura duchové a přízraky domorodci ztroskotání, potopení lodě lovci lebekAutorovy další knížky
| 1993 |  Barva kouzel |
| 1997 | Dobrá znamení |
| 2007 |  Darwinovy hodinky |
| 2003 | Noční hlídka |
| 1995 | Stráže! Stráže! |
Nad touto knihou jsem pochopila, že každý Brit si musí vyřešit svou koloniální minulost. A Mistr to samozřejmě zvládl s noblesou, humanismem a šarmem sobě vlastním. Nejlepší scéna - soud Dafné. Nejsilnější moment - Dafné doporučí Mauovi, aby nechal lidi, ať myslí sami za sebe. (Nesnáším citace, takže volně reprodukuju.) Nejlepší postava - tatínek Dafné, guvernér. Já chci takového krále! Nejvtipnější moment - ouha. Kniha ani zdaleka nedosahuje v tomto ohledu kvalit ostatních Mistrových počinů. Na druhou stranu je hluboká a moudrá a plná naděje.
Doporučuji.